První gól v Edenu vstřelil nedostižný kanonýr Bican

Slavia Praha a Letná, to byly pojmy, které k sobě celá desetiletí neodmyslitelně patřily, vždyť nejstarší český klub osídlil tuto pražskou čtvrť ještě v 19. století a zažil v ní velké úspěchy včetně triumfu ve Středoevropském poháru v roce 1938.

Jenže po válce a především s nástupem komunistického režimu bylo všechno jinak. Klub, jenž v budování beztřídní společnosti nesl tíhu buržoazního symbolu, se musel vystěhovat. Opustit Letnou a hledat nový domov.

Při Pražském povstání v květnu 1945 utrpěl stadion Slavie těžké újmy, jeho část lehla popelem. Hned po osvobození započala rekonstrukce, ale do té doby nejúspěšnější český klub hledal útočně, kde by mohl nadále vyvíjet svou sportovní činnost.

Nemusel slídit po vhodných pražských lokalitách daleko, přesunul se k odvěkému rivalovi, ale v případě nouze vstřícnému partnerovi – na Spartu. V roce 1948 se obnova podařila, Slavia opět hrála na svém. Ale jen krátce…

Vítězný únor přinesl zásadní změny i na poli fotbalovém, co bylo staré a zpátečnické, bylo násilím v zájmu pracujícího lidu odstraněno. Slavia byla přejmenována na Dynamo, Sparta na Bratrství.

A kultovní stadion Slavie ustoupil nové výstavbě, především budování mamutího monumentu Stalinova pomníku.

Naposledy se tým rozloučil s fanoušky na Letné v roce 1950 v Přeboru republiky, jak se tehdy jmenovala nejvyšší soutěž, ve 26. kole (hrálo se dle sovětského vzoru jaro–podzim) v zápase s Čechií Karlín (3:3). „Už se proslechlo, že Slavia na Letné končí, přestože nic oficiálního nebylo potvrzeno,“ vzpomíná uznávaný historik Miloslav Jenšík, jenž byl smutnému loučení osobně přítomen.

Dřevěná tribuna, dříve chlouba klubu, byla rozebrána, ochozy padly. „Ale hřiště zůstalo, mužstvo ho využívalo k přípravě a tréninku, ostatně nemělo kam jít,“ připomíná Jenšík. Jednou z dalších možností na trénink byla Troja, kde dnes má zázemí ragbyový oddíl.

Na zápasy využívala Slavia (Dynamo) stadion Sparty (Sokol Bratrství, pak Spartak Praha Sokolovo).

A hledala nové zázemí. „Mnoho fanoušků se domnívalo, že je to její zánik,“ prozrazuje Jenšík. Nakonec se ukázalo jako prospěšné spojení s klubem SKEP Praha (Sportovní klub Elektrických podniků) v roce 1949, který sídlil v Edenu.

Nová lokalita byla na obzoru a dosažitelná.

Křest nového stánku Slavie (Dynama) Praha 27. září 1953 v nejvyšší soutěži byl zahalen do slavnostního hávu. Už jen výstavbu sportovního zařízení tehdejší tisk, který zdůrazňoval úspěchy socialistického režimu, náležitě velebil. „Sotva poznáš ta místa, kde kdysi stával Eden, jemuž se honosně říkalo pražský zábavní park. Stojí tu celé bloky obytných domů, malé město. A dole blízko trati se sluní oválný stadion. Na jeho bráně čteš: Stadion primátora dr. Václava Vacka,“ psalo se.

Dnešní Fortuna Arena nesla název po komunistickém primátorovi hlavního města, jenž získal přezdívku „rudý“ a funkci nejvyššího muže matičky měst zastával ve dvou obdobích 1945 a 1946–1954. A při slavnostním otevření stadionu v Edenu dokonce měl projev. Na svou počest. „Tehdy to tak chodilo,“ osvětluje Jenšík s dovětkem, že pravidlo umožňující pojmenování městských objektů po osobách už nežijících ještě neplatilo.

Hrací plocha měla šířku 70 metrů a délku 105 metrů, obklopovala ji atletická dráha, na níž rovněž spurtovali cyklisté při dojezdu etap Závodu míru. Od severu k jihu diváky vítala tribuna na sezení, která stála na Letné – byla rozebrána a přenesena do Edenu. Celková kapacita byla 38 tisíc diváků, většina míst byla na stání, mnoho pohodlí stadion nenabízel.

Natěšené fanoušky dosti roztrpčilo, když domácí vyběhli sice v „sešívaných“ dresech, ale místo tradiční červené jednu půlku obsazovala tmavě modrá. Poznámek na adresu nemilovaného komunistického vedení se objevovalo hodně. „Byly i hodně jadrné, posloužily by k politickým procesům s mnohaletými tresty odnětí svobody, přemístění do výchovných táborů v Jáchymově či v příbramských uranových dolech, a dokonce hrdelním,“ vrací se Jenšík, který byl utkání přítomen, do totalitního neradostného období.

Nic se však neprovalilo, co se proneslo na fotbalovém stadionu, zůstalo za jeho ploty.

Fanoušci se však dočkali. „Do druhého poločasu vyběhli slávisté ve svých červeno-bílých dresech s červenou hvězdou na hrudi a fanoušci je přivítali velkým aplausem,“ vzpomíná Jenšík.

Zdálo se, že komunistickým režimem pronásledovaná, až decimovaná Slavia našla nový domov, kde postupně nabere dech a vrátí se k bývalé slávě. Ale strastem ještě zdaleka konec nebyl. V Přeboru republiky v roce 1953 skončila na klidné osmé příčce s dosti silným odstupem od pásma sestupu (ze 14 účastníků šli níže čtyři), ale ze stadionu se moc dlouho neradovala.

Objevily se totiž technické závady, které plochu učinily nezpůsobilou soutěžním kláním. Hovořilo se o nevyhovujícím podloží, které neumožnilo, aby se trávník ujal. „Oficiální důvod vlastně nebyl uveden, nebo jsem ho aspoň nezachytil,“ přiznává Jenšík. „Ale tak to tehdy bylo, psal se rok 1953, kdy se všechno tutlalo,“ připomíná.

Nejstarší český klub musel krátce nabytý domov opustit, vracel se na Letnou, kde ho opět ochotně přichýlila Sparta (Spartak Sokolovo). Do Edenu se nastěhoval znovu až v roce 1956.

A přestože opět nastaly doby, kdy se na něm hrát nedalo, a v roce 2003 byla původní stavba definitivně zbořena a Slavia hledala opět azyl (Sparta, Strahov), stal se pro ni Eden už domovem, ke kterému je nyní pevně připoutána.

S velkou slávou byl za sumu 900 milionů korun znovu postaven víceúčelový stadion, na němž se pořádají i koncerty a další kulturní a společenské akce. Otevřen byl 7. května 2008 exhibičním zápasem proti anglickému týmu Oxford United AFC. Hlavním architektem nejmodernějšího stadionu v Česku s kapacitou 19 370 míst k sezení je Ing. arch. Martin Kotík.

Kromě zápasů Slavie a reprezentačního týmu – naposledy 7. září v utkání s Albánií v kvalifikaci na mistrovství Evropy 2024 v Německu – hostil i významné mezinárodní fotbalové duely pořádané evropskou fotbalovou unií UEFA: Superpohár v roce 2013 a letos finále Konferenční ligy.

Představa, že by se Slavia vrátila na Letnou, je hodně nesmyslná. „Nejde jen o stadion, ale i o celkové zázemí,“ podporuje tento názor Jenšík. „Z fotbalového pohledu je Letná už uzavřená kapitola, Sparta, která jako jediná na ní zůstala, už přišla o tréninkové plochy a přesunula své centrum na Strahov. Není tajemství, že současný majitel brněnský podnikatel Daniel Křetínský má jiné záměry a postavil na tom místě raději hotel,“ uvádí Jenšík.

Kdežto Slavia se ve Vršovicích notně rozmáchla. Stadion, tréninkové plochy, muzeum, fanshop, hotel, nedaleko vlaková zastávka. „Je to rozhodně nejkrásnější český fotbalový skvost,“ kochá se areálem uznávaný historik.

A pamětník nejen prvního zápasu Slavie v Edenu.