Případ Jiménez. Petr Čech pomohl v příběhu, v němž šlo o život

Pokud jde o taktické znalosti, kondiční připravenost a technické dovednosti, jsou dnešní profesionální fotbalisté něco jako nejvýkonnější počítače. Nadupané mašiny. Pořádně je naprogramujete a pak 90 minut sledujete fyzický koncert.

Existují ale situace, na které se připravit prostě nedá. Jednu takovou mají v živé paměti i hráči anglického Wolverhamptonu Wanderers, pravidelného účastníka Premier League.

V kalendáři se psal 29. listopad 2020 a v Premier League Wolves přicestovali na Arsenal. David Luiz, stoper domácích Kanonýrů, si v 5. minutě naskočil na roh, když došlo k hrůzostrašnému střetu. Luizova hlava totiž v plné rychlosti narazila na tu Jiménezovu. Ozvalo se prasknutí, které věstilo katastrofu. Zvuk praskající kosti byl o to víc slyšet, protože v ochozech kvůli přísným covidovým opatřením chyběli fanoušci. Ticho v tu chvíli už bylo absolutní.

„Byli jsme v šoku. Byla to naprosto nejhorší věc, kterou jsem kdy na fotbalovém trávníku zažil. Ten zvuk, ten pocit. Nevěřil jsem vlastním očím a uším,“ řekl Conor Coady, dlouholetý kapitán Wolves.

Původ praskliny, jejíž křupnutí museli zaslechnout i lidé nedaleko Emirates Stadium, měla na svědomí Jiménezova proražená lebka. Mexický forvard tak nastoupil v bezvědomí do svého nejdůležitějšího zápasu - holého boje o život. Nekonečných se zdálo následujících 10 minut, tedy čas, než se podařilo Jiméneze stabilizovat a dopravit na nosítkách do nedaleké nemocnice St Mary's, kde ho čekala okamžitá operace.

Wolves nakonec dokázali navzdory traumatickému zážitku z úvodních minut Arsenal porazit 1:0, ale po konečném hvizdu nikdo z přítomných na výsledek nemyslel. Všichni spěchali do kabin, aby zjistili, jak je na tom jejich kolega.

„Nic si nepamatuju, ale jsem v pořádku,“ cinklo prostřednictvím aplikace WhatsApp do skupiny hráčů Wolves. Jiménez byl naživu. V táboře Vlků převládla obrovská úleva.

Tehdy 29letý Mexičan nevynechal od svého příchodu na Molineux Stadium v roce 2018 jediný zápas. V úvodních dvou sezonách patřil ke klíčovým strůjcům úspěchu, když se Vlci v obou případech umístili na senzační 7. příčce. Jenže to všechno se rázem zdálo být dávnou minulostí. Soubor radostných vzpomínek zametl z povrchu příval nejistoty. Fotbal šel v myšlenkách hodně daleko, někam na třetí kolej.

„Je zázrak, že jste vůbec přežil. Měl jste prasklou lebku. Ta tlačila na mozek a způsobila krvácení. Proto bylo zapotřebí provést okamžitý zákrok,“ vyslechl si Jiménez od lékařů. Dr. Matt Perry, klubový doktor Wolves, tvrdí, že délka zotavení po prodělané zlomenině lebky je velmi individuální. „Závisí na spoustě faktorů. Jiménezova rekonvalescence byla až neuvěřitelně hladká. Dala by se označit za výjimečnou,“ nechal se slyšet Perry.

Jen o několik týdnů později po kritické noci v anglické metropoli Jiménez trénoval žonglování s pěnovým míčem, pravidelnou chůzí a dával si hodiny kognitivní terapie. Na jaře do svého harmonogramu zapojil i rehabilitující hlavu. Nejprve hlavičkoval do pěnových míčků, posléze do plastových a už v květnu, tedy pouhý půlrok po osudové srážce, se pustil s vervou do klasického fotbalového míče.

Jiménez pochopitelně nemohl riskovat, že si hlavičkováním přivodí další zranění. Proto mu odborníci vyvinuli na míru ochrannou čelenku, kterou od té chvíle na trávníku neodložil. „Byl jsem tehdy v intenzivním kontaktu s Petrem Čechem. Jeho podpora mi ohromně pomohla. Jednou za mnou přišel na hotel v Londýně i s doktory a přinesl mi svou helmu. Zjišťovali jsme, zdali by nešlo vytvořit něco podobného i pro mě,“ vzpomínal dojatý Jiménez.

Právě česká fotbalová legenda se proslavila nošením ochranné helmy připomínající ragbyovou výstroj. Po brutálním zákroku Stephena Hunta z roku 2006 se Čech ocitl na životní křižovatce nápadně podobné té Jiménezově. Bez ochranné helmy si už ale svůj fotbalový život nedokázal představit.

Hladká rehabilitace v kombinaci s ochrannou čelenkou umožnily Jiménezovi postupnou integraci do sestavy už v létě. V letní přípravě nastoupil do čtyř zápasů, ve kterých odehrál dohromady přes 230 minut. S každým startem se cítil lépe.

„Uvědomuji si, že si musím fotbal užívat ještě mnohem víc. Když dám gól, nedokážu ani popsat veškeré pocity, které to u mě vyvolá. Být zpátky doma s rodinou a zároveň pomáhat týmu je opravdu něco speciálního. Moji spoluhráči si to zaslouží ze všeho nejvíc. Nebýt jejich podpory a pozitivního vlivu, třeba bych se ani nedokázal vrátit,“ přemítal Jiménez.

Od svého návratu mezi zdravé fotbalisty se Jiménezovi podařilo vstřelit 3 branky a přidat 2 asistence v 17 ligových startech. Za reprezentaci se dokázal prosadit v 5 zápasech jednou. Jeho návrat přispěl k výraznému vzestupu Wolves tabulkou.

Jiménez měl štěstí v neštěstí. Stejně tak jako Petr Čech. Jenže spoléhat na štěstěnu a pohotovou pomoc obětavých záchranářů se zdá být v 21. století jako příliš chabá strategie. Fotbal patří mezi ty nejdynamičtější kontaktní sporty. Téměř každý hlavičkový střet volá po potenciálním zranění toho nejvážnějšího kalibru. Je až k nevíře, že současný fotbal řeší (chvályhodně) palčivé celospolečenské otázky, výrazně ale opomíjí něco tak zásadního, jako je bezpečí hlavy.

Ať jde o případ Čech nebo Jiménez, na mysl se vkrádá jednoduchá otázka: Co se ještě musí stát, aby se ve fotbale změnilo vnímání rizika hlavičkování?

Zrušit ho by bylo snad příliš radikálním krokem. Eliminací hlavičkování by fotbal sám sebe okradl o jeden unikátní prvek.

Řešení budoucnosti se může zdát prosté. Když může Čech s Jiménezem hrát Premier League s ochrannou pomůckou, proč by nemohli ostatní?