Poslední roky slávistické legendy. Proč zemřel Pěnička už v 53 letech?

Fanoušci se s Martinem Pěničkou rozloučili tichou vzpomínkou před nedělním zápasem Slavie proti Slovácku. Otázka, kterou si po šokující zprávě o Pěničkově smrti kladli a kladou mnozí, visela v tom tichu ve vzduchu.

Proč zemřel tak mladý, v 53 letech?

Jako příčina skonu někdejšího člena silné slávistické sestavy z 90. let se uvádí infarkt. Detaily z jeho života před smrtí ukazují, že Pěnička prožil po fotbalové kariéře smutný příběh, v němž důležitou roli hrál nedostatek vůle poprat se s nepřízní osudu.

Lidé, kteří Pěničku v posledním období potkali, se shodují, že své zdraví nijak nešetřil, pokud šlo o alkohol. Trápila ho silná cukrovka, kvůli ní nějaký čas abstinoval, ale trvale to nedokázal.

Zemřel v jablonecké nemocnici.

Bývalá opora Slavie Praha nežila nijak vzorným životem.

V Liberci byl Pěna, jak mu všichni říkali, známou postavou. Hodně času trávil v baru Balon v centru města, kousek od autobusového nádraží. „Místní tomu říkají tipáč, okolo kulatého stolu seděli štamgasti a sázeli na všechno možné,“ popisuje jeden z jeho kamarádů. „Martin nevypadal už moc dobře, nejen po zdravotní stránce, ale i sociální. Jako bezdomovec,“ dodává.

Mnozí ze známých kvůli způsobu jeho života postupně odpadali. V podstatě zůstal osamocený.

Skromný, usměvavý kluk, který byl v mužstvu oblíbený. Takové hodnocení provázelo Pěničku od prvních fotbalových krůčků. „Trénoval jsem ho od šesti let, kdy ho otec přivedl do žáčků Rapidu Liberec,“ vzpomíná jeho první kouč Petr Juriga.

Otec pracoval na uranu, jak se tehdy říkalo, všichni tři synové – František, Pavel (ligový hráč Liberce, Jablonce a Českých Budějovic) a Martin – byli do fotbalu nesmírně zapálení. Ale neměli ho zadarmo. „Matka pracovala ve škole jako uklízečka, nejprve jí museli ve všem pomoci. Když měli hotovo, teprve pak mohli na fotbal,“ líčí Juriga. „Neměli lehký život,“ dodává.

Ke všem spoluhráčům byl nejmladší z rodu nesmírně vstřícný. A tudíž oblíbený. „Jeho velkou nevýhodu zpočátku bylo, že byl menší a slabší,“ rozebírá Juriga. „Časem však nabral na síle, na váze, já věděl, že ho čeká velká kariéra. To se potvrzovalo. Už ve čtrnácti ho povolávali i do mládežnických výběrů. Sám jsem ho tam několikrát vezl,“ vzpomíná Juriga.

Pěničkova výkonnost po vojenské službě v Rudé hvězdě Cheb rozkvetla ve Slavii Praha, kde ho mimo jiné vedl vyhlášený trenér Jozef Jarabinský, jenž se jako jeden z mála prosadil i ve španělské lize (Betis Sevilla). „Spolehlivý a zodpovědný pracant,“ charakterizuje svého bývalého svěřence. „Proto také mohl hrát pode mnou,“ upozorňuje Jarabinský na svou příznačnou přísnost. Lemply, kteří nedávali fotbalu všechno, přímo nenáviděl a rychle se jich zbavoval. „Martin k nim nepatřil,“ ujišťuje kouč.

Libereckého odchovance si vážil i díky jeho lidským vlastnostem. „Hecíř,“ oceňuje jedním výstižným slovem jeho schopnosti nabudit ostatní. „A také mluvčí kolektivu,“ připomíná si komunikaci s kabinou, kterou zprostředkovával Pěnička.

Sklony k popíjení u něj nezaznamenal. „To bylo za mě dost hlídané,“ dbal Jarabinský na životosprávu hráčů a nesnášel, když ji někdo porušoval. „Jinak by měl u mě smůlu,“ hrozily z trenérovy strany přísné postihy.

Vydařené roky ve Slavii a tříleté angažmá v belgickém Lokerenu zajistily Pěničkovi docela slušné finanční zázemí. Postavil si dům kousek od hlavního města v Želivci v okrese Praha-východ. Jenže po rozvodu ho musel prodat a pořídil si byt na Jižním Městě.

Nové jistoty nabyl při návratu ke kořenům, domov si našel v Liberci, kde si rovněž postavil dům. „A měl i solidní práci, kterou mu našel bratr Pavel. Vozil zdravotně postižené do nemocnic, rozvážel jim jídlo,“ prozrazuje Juriga.

Nic nenasvědčovalo tomu, že by musel klesnout hluboko.

Po skončení kariéry se vydal krátce trenérskou cestou, vedl divizní Český Dub, když podnikatel Jaroslav Kašpar vkládal do klubu velice silné finanční prostředky. Jakmile došly, šla sportovní hodnota rychle dolů. Bylo těžké vůbec sehnat jedenáct hráčů ochotných nastoupit k soutěžnímu utkání, několikrát se ani tým nepodařilo seskupit.

Po této neblahé zkušenosti se Pěnička přestal o fotbal úplně zajímat. „Vysloveně na něj zanevřel,“ neskrývá i s odstupem doby podiv Juriga, jak se kdysi zapálený mladík v toku času proměnil. „Na Slovan, na ligu, nechodil vůbec,“ zdůrazňuje.

To se však týkalo i Slavie Praha, kde zažil dobu největšího rozkvětu. „Asi před pěti lety si objednal lístky na utkání s tím, že je vyzvedne někdo jiný,“ vybavuje si Václav Petrák, dlouholetý kustod mužstva, který se nyní stará o bývalé hráče, když chtějí jít na zápas. „Vůbec jsem ho několik let neviděl,“ říká Petrák.