Článek
Image vlasaté komety ze stříbrného Eura 1996 odložil Karel Poborský už před lety, teď si libuje spíše v hipsterském stylu, součástí fotbalu však zůstává. A byť mu koncem března bude dvaapadesát, rád si ho pořád i zahraje. Ať už s legendami Manchesteru United, nebo třeba s kluky z reprezentačního výběru do 15 let.
„Ti mě znají coby šéfa akademií, už asi netuší, že já jsem ta mánička, co dala někdy nějaký gól Vítoru Baiovi, oni tu dobu nezažili,“ usmívá se fotbalová legenda při vzpomínce na svůj spektakulární gól proti Portugalsku.
Karel Poborský byl exkluzivním hostem podcastu Nosiči vody. Ten si celý můžete poslechnout zde.
Názory fotbalové legendy na dění kolem české reprezentace jsme shrnuli zde. Karel Poborský mimo jiné vyjádřil údiv nad tím, proč se fotbalová asociace zdráhá otevřít prostor zahraničnímu trenérovi.
Ve srovnání například s Martinem Svědíkem dostal při hledání nového kouče českého týmu přednost Ivan Hašek. Podle Karla Poborského proto, že se ukázal jako „politicky silnější“, v zádech měl Hašek od začátku podporu předsedy asociace Petra Fouska.
Poborský také zmínil, že se ho Ivan Hašek zeptal na to, zda by měl zájem o práci manažera české reprezentace. Ale později už se tato linka nikam dál nerozvinula.
Řeč se stočila i ke kauze Belmondo, tedy k pijatyce tří reprezentantů na olomoucké diskotéce, dva dny před klíčovým kvalifikačním zápasem proti Moldavsku. „V naší době jsme také nebyli svatí, na pivo se tam také prostor našel. Ale většinou to bylo tak, že jsme se z Evropy sjížděli do Prahy už v neděli a zašli se spolu pobavit ještě před oficiálním pondělním začátkem reprezentačního srazu. Zápasy se také obvykle hrály až v sobotu. Teď je všechno jiné, uspěchanější. A také žijeme v éře sociálních sítí a foťáků a kamer na telefonech. Za našich časů měli skoro všichni tlačítkovou nokii a byl klid,“ směje se Poborský.
Trénovat a hrát je velký rozdíl
Před blížícím se Eurem Poborský zdůraznil, že je pro každého hráče velmi důležité, aby pravidelně nastupoval v klubu. „Třeba Jurásek se jevil jako obrovský příslib, přestoupil do Benfiky, pak si na začátku sezony něco udělal s kotníkem a už se do toho nedostal. Jeho vystoupení za reprezentaci už pak nebyla dobrá. Teď změnil dres, šel do německého Hoffenheimu, snad se do zápasové zátěže vrátí,“ věří Poborský.
Poukazuje na to, že podobně chybí pravidelný herní rytmus třeba brankáři Matěji Kovářovi v Leverkusenu nebo Davidu Zimovi v FC Turín. Ten už situaci řešil, když se vrátil zpátky do Slavie.
„Vím moc dobře, o čem mluvím,“ říká Karel Poborský, který po Euru 1996 přestupoval z Edenu do Manchesteru United, kde v konkurenci Davida Beckhama nenastupoval zrovna pravidelně. A na jeho výkonech v kvalifikaci o MS 1998 to bylo cítit. „Přitom jsem tehdy trénoval, jak jsem mohl, přidával jsem si v přípravě. Ale výkon šel prostě automaticky dolů,“ přidává vlastní zkušenost.
Karel Poborský ve své profesionální kariéře oblékal barvy Dynama České Budějovice, Viktorie Žižkov, pražské Slavie, Manchesteru United, Benfiky Lisabon, Lazia Řím, pražské Sparty a končil opět v Českých Budějovicích.
V podcastu zavzpomínal i na nabídky z jiných kontinentů, které tehdy odmítl. Zamyslel se nad projektem saúdské ligy, která zlákala řadu velkých hvězd. Ale došlo i na debatu o rozvoji talentované mládeže, jíž se nyní Karel Poborský na FAČR věnuje. A také na jeho obavy spojené s truchlivým vývojem kolem jihočeské fotbalové bašty.
Benzema se nestačil divit
Co si vybavujeme, i vy jste v dobách své aktivní kariéry řešil nabídku z arabského světa, konkrétně z Kataru. Proč jste se ji tehdy rozhodl odmítnout?
„Ano, měl jsem nabídku odtamtud, ale i z Ameriky, tu mi zprostředkovával Luboš Kubík, který tam dohrával kariéru. V obou destinacích to tehdy fotbalově, dá se říct, začínalo. A já upřednostnil Evropu. Tady jsem doma a tady pro mě ten fotbal měl větší smysl. Co se týče peněz, tehdy to zase tak velký rozdíl nebyl. Ale dneska už je to naprostá šílenost.“
Světové hvězdy typu Cristiana Ronalda či Karima Benzemy dostaly za angažmá v saúdské lize násobky svých dosavadních příjmů. Co si myslíte o počínání zmíněných hráčů nebo dalších slavných fotbalistů, již do oblasti zamířili?
„Dokážu pochopit hráče, kteří už jsou takříkajíc na hraně životnosti. A na stole před nimi leží poslední smlouva kariéry, která jim nabízí třeba pětinásobek dosavadního příjmu. Chápu, že v takové situaci na nějaký čas něco obětují, včetně rodinného života. A pro ty peníze si tam takříkajíc dojdou. Co si budeme povídat, zhruba v pětatřiceti sportovní život končí a obvykle na to nic nenavazuje. Pár lidí se chytne někde v televizi, ale ani to už není o takových výdělcích. Přiznám se, že trochu zarážející je pro mě jeden příběh.“
Koho máte na mysli?
„Mohameda Salaha z Liverpoolu. Je to Egypťan, muslim, i jeho manželka je ze stejné kultury, neměl by tedy žádný problém s aklimatizací v prostředí. Nabídku dostal obrovskou, ale zůstal v anglické lize, v Liverpoolu.“
Třeba jen do léta…
„Stát se může všechno.“
Celé to nastartoval Cristiano Ronaldo, který do saúdského klubu Al-Nassr zamířil krátce po MS 2022 v Kataru.
„Fotbalový vlak už mu trochu ujížděl. Musel to cítit, i lidé kolem něj mu to jistě říkali. V Manchesteru United už byl trochu navíc, byla to tak trochu tikající bomba. A jinam jít nemohl. V Anglii i různě po Evropě ho všichni odmítli. Třeba Bayern poděkoval: Ne, jdeme jinou cestou… Svým způsobem mu nic jiného nezbývalo. Šel do saúdské ligy a zhostil se tam role fotbalového vizionáře či mesiáše. I díky němu se rozjel ten velký fotbalový projekt v nové destinaci, vlastně na jiném kontinentu. A to je pro fotbal také určitě dobře.“
Takový Karim Benzema ale podle všeho pocítil i odvrácenou tvář téhle gigantické mašinérie. Poté, co jeho klub Al-Ittihád neuspěl na MS klubů, když vypadl s egyptským Al-Ahlí, dostal Benzema pocítit obrovské rozčarování svých zaměstnavatelů v takové míře, že toužil prchnout domů do Lyonu, nebo se alespoň přesunout do jiného saúdského klubu. Nic z toho se nakonec nestalo, ale i tento příběh nejspíš o mnohém svědčí.
„Všude je chleba o dvou kůrkách. A pocítit zlobu v tomto prostředí musí být asi velmi nepříjemné.“
Měl jsem štěstí na Kotrbu
Hovořili jsme o veteránech, pojďme se teď naopak podívat na mladé hvězdy. Mnohdy se zdá, že v českém fotbale nadějní mladíci dozrávají v o něco pozdějším věku, než je leckde zvykem. Čím to je?
„Je otázkou, jestli v těch velkých evropských klubech, ve kterých to vidíme, nepůsobí vlastně výběr celého světa, absolutní špička i v těchto věkových kategoriích. Nutno uznat, že v tomto ohledu česká fotbalová kabina tak trochu specifická je. Zkušení hráči si obvykle dovedou ohlídat, aby nepřišli tři mladí a následkem toho tři starší borci nemuseli odejít. Až tak intenzivní okysličování tam neprobíhá. Znám to z vlastní zkušenosti.“
Povídejte.
„Za Budějovice jsem hrál už v 17 letech, protože mě tehdy trenér Kotrba podržel. Kdyby tým tehdy vedl někdo jiný, tak bych tam nebyl, nebo měl nějakou omezenou minutáž. Díky němu jsem hrál od začátku. A když jsme nula sedm rupli ve Slušovicích, seřval trenér pětatřicetileté hráče, co byli kolem mě, naopak mě nechal být. A ještě si ohlídal, aby mě ti starší neseřvali ve sprše. Měl jsem v tom ohledu na trenéra Kotrbu štěstí, mladým rád dával prostor.“
Což není pokaždé zvykem.
„A ono to má i svoji logiku. Trenér mladým hráčům leckdy nevěří, oni mu dvakrát zahrají, jednou ne, nebo naopak, to je v tom věku normální. A všichni s tím tak nějak musí počítat a projít si tím, mít na to odvahu, jinak to nefunguje. Ale když trenér třikrát za měsíc prohraje a debatuje s vedením, tak mu argument, že klubu ohrává dorostence, obvykle moc nepomůže, když mu řeknou: Hele, ale my možná spadneme z ligy. Změň to, nebo tě vyhodíme.“
Tomáš Hübschman takhle kdysi za trenéra Hřebíka vybouchl v prvním utkání sezony v Blšanech. Ale trenér mu věřil dál a podržel ho. Dneska je z něj největší ligový matador.
„Trenér musí toho hráče dobře navnímat, být přesvědčený o tom, že v sobě nějakou kvalitu má. Upozornit ho, že některé věci si mohl sice dovolit v dorostu, ale v lize ne, protože se mu soupeř vysměje a vstřelí gól. Důležité je nebrat mladému jeho um, ale zároveň ho posunout do herního systému, do vyšší kvality, rychlosti a mentálního nastavení mužského fotbalu.“
Už několik let je v běhu systém regionálních fotbalových akademí. Vy jste s tím projektem od začátku spojen, nejprve jako jeho ambasador, posléze jste ho řídil. Fungují akademie? Mají smysl?
„Já jsem si tu vypsal pár jmen: Juliš, Sejk, Ševčík, Vymětalík, Daněk, Jurásek, Šmiga, Hranoš, Horníček a spousta dalších. Lidé se mě ptají: Vychovali jste deset hráčů, sto, nebo tisíc? A já jim říkám: Víte, jak velké je procento hráčů z jednoho mládežnického ročníku, pro které platí, že v kariéře odehrají alespoň sto minut v nejvyšší soutěži?“
Povídejte…
„Je to 0,04 procenta. A to je vyšší podíl než v Anglii, Německu nebo kdekoli jinde, kde mají větší populaci a masivnější fotbalové ročníky. Chvilku se na mě všichni dívají a pak začnou počítat. I pro jedenadvacetileté hráče platí, že se prosadí jeden ze čtyř, ostatní se ztratí. Ty kádry nejsou nafukovací, prostupnost je omezená, je to strašně náročný proces.“
Nicméně když se vrátíme ke smyslu akademií…
„Regionálky v první řadě změnily přístup, vidění spousty věcí ve spojitosti s fotbalovou mládeží. Že je potřeba věnovat se jídlu nebo tomu, že svou roli hraje růstový spurt… K dispozici je psycholog. Napříč republikou testujeme rychlost, sílu. To se dřív nedělalo. Změnil se tím pohled na výchovu mládeže, a to je velký posun.“
Nezůstal kámen na kameni
Nabízí se ještě jedno debatní téma. Co vás napadne, když se podíváte na poslední příčku průběžné ligové tabulky?
„Situace kolem Dynama České Budějovice je smutná. Problémy přetrvávají. Dynamo je slabé nejen na hřišti, ale problém je i uvnitř klubu, kde se to pořád hádá, klub se prodává, neprodává, nejsou peníze… A to je první předpoklad k rozpadu.“
Proč to všechno?
„Po vstupu současného majitele nezůstal kámen na kameni, všude došlo k velkým personálním obměnám. Trenéru Horejšovi vlastně zlomilo vaz, že si někdo řekl: Už je tu pět let, to je strašně dlouho. Za mě: Ať je tam klidně dvacet let jako Ferguson, když to funguje. Nebo fungovalo. Z managementu odešli Martin Vozábal, pak tam probíhaly ty nepovedené námluvy s Tomášem Sivokem a Koh-i-noorem…“
Je to zvláštní, pro Dynamo nebyl Tomáš Sivok dost dobrý. A ve Spartě se pak stal součástí změn, které vedly k mistrovskému titulu.
„Jak říkáte, je to zvláštní. Ti kluci mají zkušenosti, byli ochotní pracovat doma… Je to jiné, když někdo do Budějovic přijde z Prahy, tak je to obvykle dočasné, nebo dojíždí. Pro místní je to přeci jen něco jiného. Tomáš Sivok to teď má naopak, dojíždí z Hluboké na Spartu. Ta budějovická situace ve mně každopádně probouzí velké obavy.“
Připomeňte si slavnou kariéru Karla Poborského:
