Patrně nejlepší český trenér v historii fotbalu. Jaký byl?

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Známý herec, komik a trampský muzikant Jaroslav Štercl, jenž vynikal encyklopedickými znalostmi, měl v 70. letech minulého století pro reprezentanty československého výběru stručný vzkaz: „Jak vyhrát nad … (dosaďme kteréhokoli soupeře)? Rada není těžká. Vždyť na prsou máte lva a za zády Ježka!“

Hráči s králem zvířat ve státním znaku na hrudi se návodem populárního kabaretiéra poctivě řídili, v období 1974–1976 neprohráli v rekordní sérii 22 utkání a stali se vládci kontinentu. Stejně zdatně si počínal i sparťanský tým, který s ním získal sedm mistrovských titulů.

Václav Ježek se stal nesmrtelnou legendou.

Narodil se v pondělí 1. října ve středoslovenském městě Zvolen. Jeho otec pocházel z Čech, pracoval jako telegrafní dozorce, našel si na Slovensku i manželku. Malý Václav od pěti let kopal do míče, když se společně s rodiči a mladším bratrem Miroslavem přestěhoval do Banské Bystrice, nastupoval od 11 let za místní Slavii, kde ho vedl trenér Eduard Gosiorovský. Kromě fotbalu cvičil také v Sokole, kde hrál volejbal, házenou, v zimě lyžoval a skákal na lyžích.

Jako dorostenec Slávie Banská Bystrica střílel hodně gólů, otvírala se před ním docela nadějná fotbalová budoucnost. S nástupem do zaměstnání pracoval ve firmě Baťa, jeho fotbalové aktivity ovšem ochably. Absolvoval kurzy ve Zlíně, čistil, prodával a opravoval boty. Později se vrátil do Zvolena a dostal místo v Domě služeb. Na zábavu už nezbývalo tolik času.

Po vyhlášení samostatného Slovenského štátu 14. března 1939 musela rodina odejít, on jako zaměstnanec firmy Baťa mohl ovšem zůstat. Ale jen do konce roku, pak se přesunul do Brna, do protektorátu Čechy a Morava. Tím skončilo jeho slovenské období. Na východ federace se už vracel pouze při fotbalových střetnutích.

Na rodiště však nikdy nezapomněl. „Slovensky mluvil výborně a v reprezentaci se slovenskými hráči, s novináři či funkcionáři komunikoval v jejich mateřštině,“ upozorňuje slovenský publicista Tomáš Černák.

V rodném Zvolenu má na chodníku slávy tabulku se svým jménem. Pro čtyřicetitisícové město je nezapomenutelnou osobností.

S nepříliš třpytivým renomé – vedl dosud jen týmy v nižších soutěžích a mládež, převzal v roce 1963 Spartu Praha, která však tehdy nepatřila mezi ozdoby československé ligy. Symbolicky 1. října, v den svých čtyřicátých narozenin. Mužstvo převzal ale až o dva měsíce později, do té doby se seznamoval s hráči a prostředím.

Zavedl nové prvky. Dvoufázový trénink, celoroční tréninkový plán, fyzické testy, individuální plány, založil v klubu trenérskou radu. Pečlivě si o každém vedl poznámky. Byl vynikající psycholog, věděl, kdy zařvat, kdy pohladit, povzbudit.

Ale nástup měl skvostný – Letenští v následujícím ročníku získali titul po 11 letech. A o dva roky později přidali další.

Pak se vydal do světa. „Tam především vyzrál,“ zdůrazňuje Zdeněk Sivek, uznávaný český metodik působící ve službách FIFA. „Poznal jiné školy, zdokonalil se v jazycích, naučil se zacházet s hráči zvučných jmen,“ vypočítává Ježkovy nasbírané zkušenosti. Do zahraničí mířil i při dalších příležitostech.

Do Sparty se vrátil v 80. letech a znovu byl jedinečný. Věděl i to, jak se ve složité spleti politických tlaků v totalitním režimu orientovat. Ale na hřišti se nic ošidit nedalo. „Neustále si něco četl, vzdělával se,“ připomíná jeden z jeho nejslavnějších svěřenců Ivan Hašek.

Sparťanské fanoušky naštval, když po společenských změnách v roce 1989 s českoamerickým podnikatelem Borisem Korbelem přešel v roli manažera do konkurenční Slavie, když se nejprve zaoceánskému podnikateli nepodařilo koupit Spartu.

Měli společně velké plány, hodlali vytvořit finančně silný klub evropské úrovně, ale doba na to ještě nebyla zralá. Slávistický projekt neuspěl a sparťané milovanému trenérovi jeho „zradu“ nakonec odpustili.

I pro letenský klub je legendou.

V roce 1972 převzal reprezentační tým, který se nacházel ve velice složitém období. Výbuch na mistrovství světa 1970 v Mexiku, nastupující normalizace, výkonnostní útlum. Poctivě a trpělivě budoval mužstvo, které nakonec vládlo kontinentu – v roce 1976 se stalo evropským šampionem.

Jeho metody byly účinné a hlavně pro hráče příjemné. „Udělal atmosféru,“ vzpomíná Antonín Panenka, autor vršovického dloubáku, který ve finálovém penaltovém rozstřelu v roce 1976 přinesl konečnou radost. „Spolu s asistentem Jozefem Venglošem do nás hučeli inteligentním, kamarádským způsobem. Bylo plno posezení a celkem málo tréninků. Na soustředění v Tatrách se nabírala kondice, vždycky jsme někam vyjeli, absolvovali pár sprintíků, jinak především sranda,“ přidává se útočník Zdeněk Nehoda. „Kopaly se penalty, sem tam jsme si dali přátelák… Bylo po sezoně a spíš nás připravoval, abychom byli v pohodě a takticky zmáknutí,“ pochvaluje si i s odstupem doby trenérův přístup.

Jízda to byla obrovská. V kvalifikační skupině odstavení Angličané a Portugalci, ve čtvrtfinále tehdy neskutečně silný Sovětský svaz, v semifinále v Záhřebu pokoření Nizozemci s jejich totálním fotbalem a trojnásobným Zlatým míčem Johanem Cruijffem, ve finále v Bělehradě mistři světa hráči Spolkové republiky Německo, vedení „císařem“ Franzem Beckenbauerem.

Vždy věděl, jak mužstvo připravit. „Měl obrovský pozorovací talent,“ připomíná Nehoda. „Viděl soupeře a hned přesně věděl, co má hráči říci. Hele, na tebe hraje ten a ten, z 90 procent naznačí, že jde doprava, a pak udělá kličku doleva. Byl konkrétní,“ oceňuje Ježkovu schopnost načíst protivníka.

Když se špatně vyvíjela poslední kvalifikace federálního výběru o postup na mistrovství světa 1994 v USA, usedl na poslední duely na lavičku místo odvolaného Milana Máčaly. Vykřesal naději, bezbrankovou remízou v Belgii ovšem pohasla.

Světového šampionátu se jako trenér nedočkal, pouze jako odborný pozorovatel. Bylo mu 71 let a pořád prokazoval neskutečnou vitalitu. O rok později však poměrně nečekaně z pozemského života odešel.

Nesmazatelně se zapsal do kroniky reprezentace, nikdo jiný na takový úspěch nedosáhl.

Jeho odkaz stále žije. Jeho jméno nese i fotbalový turnaj – Memoriál Václava Ježka, pořádaný od roku 1994 pro mládežnické reprezentační výběry. Jeho letošním vítězem se stal český tým do 18 let, vedený trenérem Alešem Křečkem, který za sebou nechal výběry Švýcarska, Ukrajiny, Turecka, USA a Slovenska.

Český tým triumfoval po osmi letech.