Okamžitě k mikrofonu. Jak se z Laufera stal praotec rozhlasové reportáže

Nikdy netušil, že se stane rozhlasovou legendou. Přišel k tomuto věhlasu jaksi mimochodem, shodou okolností. Byl po ruce a oslnil davy posluchačů.

Josef Laufer měl k novinařině blízko, pracoval pro Československou tiskovou kancelář, jako uznávaný mezinárodní tajemník tehdy nejúspěšnějšího českého fotbalového klubu (do roku 1948) se umně pohyboval ve sportovním prostředí.

Zároveň ho však neblaze v pohnutém 20. století pronásledoval židovský původ. Kdyby dnes Laufer slyšel ubohé skandování sparťanských fandů „Jude Slavia“, jež má za cíl potupit a zesměšnit odvěkého rivala, byl by minimálně smutný.

Seznal by, že lidstvo přes nemalé oběti na životech v době totalitních režimů nijak zvlášť nevyspělo.

Do historie sportovní rozhlasové žurnalistiky se nesmazatelně zapsal v neděli 3. října roku 1926 během fotbalového zápasu Slavia Praha proti maďarskému mistru Hungarii, kdy jako první Evropan okomentoval v Radiojournalu sportovní událost v přímém přenosu.

Akce byla pečlivě nachystaná, Radiojournal si připravil temperamentního žurnalistu M. J. Horáčka (také hrával dříve pod přezdívkou Blackey za Slavii), ten ale přítomný nebyl. Asi zmeškal tramvaj, nebo zaspal, hledaly příčinu dobové zdroje.

Jako králík z klobouku byl vytažen Laufer. „Mezinárodní tajemník Slavie dlel toho času ještě v kabině hostující Hungarie,“ popisuje příběh spisovatel Vítězslav Houška v knize 50 slavných slávistů, která vyšla v nakladatelství Český klub v roce 2009. „Tu do dveří vpadla skupina navzájem si do řeči skákajících a zmateně gestikulujících postav. Laufer vyrozuměl, že se musí okamžitě přemístit k nějakému mikrofonu, který ještě v životě neviděl, a že nesmí nechat přítomné klubko rozčilených pánů ve štychu, a že když nepůjde, utrží Slavia ostudu,“ přibližuje Houška událost.

Šel. „Věrnost Slavii mu byla nade vše, takže se podřídil nutnosti,“ je zapsáno v knize.

Evropskou premiéru ukončil o poločase, aby nebylo ostudy více. Nebylo. Přenos se moc líbil, Laufer se přesunul k mikrofonu nastálo.

Záhy se stal rozhlasovou veličinou. „Jeho hlas byl sladký a šťavnatý jako zralá broskev,“ chápe se opět slova spisovatel Houška. Hodně Lauferovi prospěla znalost fotbalového prostředí, dokázal velice přesně a trefně posluchačům předat, co se děje na trávníku.

Bez jeho reportáží si fanoušci nedovedli fotbalová zápolení ani představit. S uchem přilepeným na přístroji se zatajeným dechem sledovali památné finále mistrovství světa 1934 v Římě, kdy statečný československý tým vzdoroval propagandistickému zadání fašistického režimu Benita Mussoliniho dobýt světový pohár za každou cenu.

Rovněž Laufer patřil mezi morální vítěze. „Doslovem k římskému finále ještě podotýkám, že jsem to tehdy nebyl já, jenž razil později okřídlená slova ‚zlatí hoši‘, nýbrž jeden z pražských novinářů, který je telefonoval z Říma svému listu,“ přiznal ve své publikaci 50 let našeho sportu vydané v roce 1955 v nakladatelství Mladá fronta, čímž odmítl autorství vlasteneckého přirovnání.

Laufer byl židovského původu a za Protektorátu Čechy a Morava platily na jeho území rasové Norimberské zákony, které přímo ohrožovaly jeho existenci. „Bylo smutné, když jsme ho vídali, jak se plouží Prahou s Davidovou hvězdou na saku. Vypadal úplně zlomený a hrozně se za to styděl,“ vzpomínal na tuto smutnou kapitolu slávistický útočník Ota Hemele.

Před válkou uznávaný mezinárodní tajemník významného českého klubu se neustále bál přemístění do sběrného tábora v Terezíně, odkud odjížděly transporty do vyhlazovacích lágrů smrti na polském území Osvětimi, Březinky či Treblinky…

Nakonec se tomu vyhnul. Jako důvod se dlouho uvádělo, že ho ochránilo smíšené manželství. Ale nebylo tomu tak. „To mělo váhu jen v počátku okupace,“ vyvrací tento názor Lubomír Král, autor knihy Historie židovské kopané v Československu. „Od podzimu 1941 počet transportů narostl a ani sňatek s rasově čistým partnerem zařazení do něj nezabránil,“ vysvětluje.

Jako důkaz předkládá smíšená manželství známých hereckých osobností. „Týkalo se to Oldřicha Nového, rodičů Miloše Kopeckého či Josefa Skopečka,“ uvádí konkrétní případy.

O Lauferovu ochranu – spíš záchranu – se postarali funkcionáři Slavie Praha. „Ve Slavii vyvíjelo aktivní činnost několik buněk hnutí odporu,“ odkrývá historik a bývalý sekretář pražského klubu Vladimír Zápotocký. „Jednu vedl profesor Josef Ogoun, jenž u sebe nějakou dobu ukrýval i parašutisty Gabčíka a Kubiše, kteří spáchali atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha,“ prozrazuje jeho široké zapojení.

Další činností bylo postarat se o židovské spoluobčany, aby nebyli odsunuti do Terezína. K tomu sloužily vysoké finanční částky vysoce postaveným členům SS a wehrmachtu, tedy jejich korumpování. K předání sloužily tzv. mrtvé schránky, kam se vkládaly nejen peníze, ale i cenné předměty, například šperky.

Na území protektorátu se jich nacházelo několik. „Jedna v obci Střílky v buchlovských horách v okresu Kroměříž,“ odhaluje němého svědka temné doby Zápotocký. „Byla na místním hřbitově v kryptě,“ poukazuje na přesné místo.

Do této činnosti se finančním vkladem zapojoval i vídeňský rodák Josef Bican, jenž využíval kontakty na hráče, kteří s ním před příchodem do Slavie v roce 1937 působili ve vídeňské Admiře.

Král kanonýrů o tom ovšem nikdy nemluvil, nechlubil se, že pomáhal Lauferovi vyhnout se transportu. Dokonce působil až necitlivě, když se neustále domáhal, aby mu byly započítány do statistiky i góly, které nastřílel za protektorátu. „Pepi, lidé přišli za války o víc než jenom o góly,“ snažil se ho při těchto debatách uklidňovat novinář Jiří Kohn, jenž při holokaustu ztratil velkou část příbuzenstva.

Bican byl však neoblomný, neústupný, až zaťatý. „Ty góly jsem dal, byla to kvalitní soutěž,“ rval se o své zásahy.

Až na sklonku života (zemřel v roce 2001), zásluhou politických a společenských přeměn v roce 1989, kdy padl totalitní režim a odkrývaly se různé tajné archivy, se provalilo, že Lauferovi aktivně a nezištně pomáhal. „Nikdy o tom doma nemluvil,“ prozradil jeho syn Ivan narozený v roce 1944. „Ohrožoval tím celou rodinu, za to byly tresty smrti,“ dokládal, jaké riziko jeho otec nesl.

Když přišla zmínka, jak byl Bican v době okupace statečný, mával rukou. „To by přece udělal každý,“ odmítal nálepku hrdiny. „Ale ty góly mi patří, ty jsem nastřílel,“ trval si na svém.

Přece jen se však objevila stopa, že si svůj čin uvědomoval. „Jednou se Pepi vyjádřil, že ho moc mrzelo, že mu Laufer po válce veřejně ani nepoděkoval,“ prozrazuje Zápotocký.

Nutno jen připomenout, že jednu totalitu, nacistickou, vystřídala jiná, komunistická – a v ní se Bican (i celá Slavia Praha) stal symbolem buržoazního způsobu života a nepřítelem lidu. Jakákoli zmínka o něm byla ideologicky závadná. A rovněž opět posílily antisemitské postoje.