Autor nejslavnější definice fotbalu. Linekera okradl o slávu hvězdný Ukrajinec

Současný idol anglického fotbalu Harry Kane se chlubí, že se stal nejlepším střelcem mistrovství světa, když na šampionátu v roce 2018 v Rusku nasázel soupeřům šest gólů.

Stejný počinek si však před ním zapsal už Gary Lineker, který se shodným počtem přesných zásahů usedl na kanonýrský trůn na světovém šampionátu 1986 v Mexiku.

Má tedy k fotbalu co říci. Poznal ho hodně zblízka, jeho přívětivou i odvrácenou tvář.

Vrchol v Linekerově kariéře představovalo mistrovství světa 1986 v Mexiku. Anglický tým pod vedením trenéra Bobbyho Robsona na něj nejel v roli velkého favorita – na titul si víc dělali zálusk mistr Evropy Francie, obhájce titulu Itálie a hlavně jihoameričtí giganti Brazílie a Argentina, ale ambice neskrýval.

Základní skupinu v Monterrey rozjel ovšem tragicky: porážka 0:1 s Portugalskem, pak následovala bezgólová remíza s podceňovaným Marokem. Hrozbu blamáže a ostudné cesty domů odvrátil útočník Evertonu hattrickem do sítě polského brankáře Mlynarczyka. „Byl to zápas, který mi změnil život,“ přiznal autor tří gólů.

V osmifinále vyřadila Anglie nebezpečnou a líbivě hrající Paraguay 3:0, první dvě trefy obstaral Lineker. A rázem se mluvilo o souboru z britských ostrovů s úctou. Nebál se ani Argentiny.

Jenomže… Zasáhla vyšší moc neboli ruka boží, Diego Maradona poslal míč do Shiltonovy sítě horní končetinou.

Za čtyři minuty argentinský čertík přidal po famózním sólu druhý gól, Lineker snížil už jen na 1:2. Šestým zásahem v turnaji si vydobyl korunu krále kanonýrů a nesmazatelný zápis do kroniky, ale pachuť ze zákeřného úderu zůstala. „Maradona by se měl stydět, je to největší hanba,“ prohlásil, když ani po utkání se jihoamerický fotbalista k podlosti nepřiznal.

Časem mu však odpustil. Když se jako expert BBC při mistrovství světa 2014 v Brazílii sešel s Maradonou ve studiu, sáhl mu na paži a zeptal se: „Co dnes dělá tvoje ruka?“ Zároveň prohlásil, že druhý Maradonův gól byl tím nejhezčím, který kdy viděl…

Pocit křivdy z nespravedlivého vyřazení mohla Linekerovi trochu zmírnit anketa Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy francouzského časopisu France Football. Jihoameričtí kouzelníci v té době dostat hlas od novinářů nemohli, Maradona, ale i Valdano, Zico, Sócrates či Romero byli ze hry.

Na čtvrtý zářez v pořadí trochu pomýšlel Platini, po třetí trofeji toužil německý finalista Rummenigge, v Mexiku se střelecky rovněž zaskvěl španělský sup Butragueňo. Nakonec jásal ukrajinský útočník Igor (Ihor) Bělanov z týmu Sovětského svazu, jenž zaujal jen třemi góly v osmifinále proti Belgii, které stejně sovětský tým prohrál.

Dokonce doma byl vyhlášen fotbalistou roku jeho klubový kolega Oleksandr Zavarov.

Lineker, už hráč katalánského giganta FC Barcelona, skončil na druhém místě s odstupem 22 bodů. A znovu pocítil nepříjemnou pachuť, že byl o něco okraden.

V reprezentačním dresu Anglie gólovými zásahy ničil soupeře, v osmdesáti zápasech jich nasbíral 48. Výjimečný průměr. Jeden výběr však jeho choutkám odolal: ten československý. „Nějakou hodnotu to asi má,“ přemítá obránce Miroslav Kadlec, kapitán českých vicemistrů Evropy z roku 1996, který proti anglickému střelci nastoupil v obou zápasech.

První na jaře v Londýně v roce 1990 měl přípravný charakter před šampionátem v Itálii, kde oba týmy dosáhly poměrně příznivých výsledků. Anglie dobyla čtvrté místo, poslední federální výběr podlehl ve čtvrtfinále budoucím mistrům světa z Německa.

Ve Wembley prohrál 2:4. „Mnohem větší bouři nadšení však tehdy sklízel miláček publika rebel Paul Gascoigne,“ vzpomíná Kadlec na autora jednoho gólu.

Když na jaře 1992 přijel anglický tým na přípravu do Prahy, byla to velká událost. Dostat takový manšaft na duel mimo oficiální utkání bylo opravdu mistrovským kouskem. Utkání skončilo 2:2, Lineker, který však nastoupil až v 72. minutě, opět neskóroval.

Ale pozornost si vydobyl. „Trenér Milan Máčala stejně jako jeho předchůdce Jozef Vengloš o dva roky dříve rozebírali jeho přednosti,“ připomíná Kadlec. „Rychlost, výběr místa, hra hlavou, přesné zakončení levou i pravou,“ vybavuje si. „Byl to útočník světového formátu, i když se proti nám neprosadil,“ nepochybuje Kadlec.

V anglické lize Lineker střelecky zářil. V nejvyšší soutěži zaznamenal v Leicesteru City 48 gólů, v Evertonu v ročníku 1985/1986 rekordních třicet a stal se králem střelců, v Tottenhamu jich za tři ročníky nastřílel 67.

Jeho gólovým atakům čelil i Jan Stejskal, brankář československého výběru na MS 1990 v Itálii, který po šampionátu odešel do Queens Park Rangers. „Vzpomínám si na jaro 1991, kdy jsme na Tottenhamu udrželi bezgólovou remízu,“ nenechal obávaného snajpra skórovat. O rok později sice podlehli královnini jezdci městskému sokovi 1:2, Lineker se však mezi autory nezapsal. „I když jde také o londýnský klub, leží na opačné straně města, takže velká rivalita mezi námi nepanovala,“ líčí Stejskal poměry. „Ale kanonýr to byl,“ souhlasí. „Víc si ho však vybavuju v reprezentaci, především na mistrovství světa 1986 v Mexiku,“ přiznává brněnský rodák.

Zahraniční angažmá Linekerovi už tolik nevyšla. „Když se ozve takový klub jako Barcelona a je to pravda, tak není co řešit,“ neváhal ani chviličku, když ho v létě 1986 za tehdy kolosální cenu 2,8 milionu liber vykoupila z Evertonu.

Tříletá ligová bilance se 103 zápasy a 42 góly nevypadá nijak nelíbivě, ale Barcelona ani jednou nedosáhla na mistrovský titul, vítězství v Poháru vítězů pohárů v ročníku 1988/1989 bylo jen slabou náplastí na rozjitřenou ránu neúspěchů. „Lineker byl skvělý fotbalista, výjimečný střelec, ale legendou klubu se nestal,“ potvrzuje španělský novinář Juan Castro z deníku Marca.

Ještě hůře dopadlo angažmá na Dálném východě v Japonsku. „Lineker se zranil, moc toho neodehrál, nezanechal po sobě výraznou stopu,“ upozorňuje Ivan Hašek, kapitán československého týmu na MS 1990 v Itálii, který si naopak vydobyl v zemi vycházejícího slunce skvělou pověst.

Přitom Linekera jako fotbalistu uznával, nastoupil proti němu v londýnském střetnutí na jaře 1990. „Rozený střelec,“ podotýká. „Rychlý, důrazný, chytrý, góly dávat uměl,“ dodává.

A bývalého protihráče si váží i jako člověka. „Nebojí se něco říci, stojí si za svým názorem,“ vnímá ho jako statečného kritika nepříjemných jevů. Nejen ve fotbale.