Nezapomenutelné sparťanské tituly. Siegl, Rosický a kulomet Lafata

V samostatné české lize od rozpadu té federální získala Sparta Praha třináct mistrovských titulů. Ten poslední přebere v sobotu po závěrečném zápase nadstavby proti Viktorii Plzeň.

Žádný jiný klub není úspěšnější. Hodně daleko za ní pokulhávají odvěký rival Slavia Praha se sedmi, Viktoria Plzeň se šesti, Slovan Liberec se třemi tituly, Baník Ostrava dobyl jeden.

Všechny měly hodnotu a půvab, tři vybrané se přece jen připomínají s větším respektem.

Rozpadem československé federace k 1. lednu 1992 ukončila svou činnost ročníkem 1992/1993 i společná liga. Ze soutěže odešly slovenské týmy Slovan Bratislava, Dunajská Streda, Inter Bratislava, Tatran Prešov, Nitra a poslední Spartak Trnava. Na scénu vstoupily zajímavé české kluby jako Slovan Liberec, Viktoria Plzeň, Viktoria Žižkov či Petra Drnovice.

Společná liga měl svůj lesk. „Zápasy se Slovanem či Trnavou, to bývaly souboje, plné stadiony,“ zasní se tehdejší trenér mistrovského týmu Karol Dobiaš, rodák z Handlové, jenž v dresu Spartaku Trnava získal pět československých titulů. Ubylo však únavné cestování do východní části republiky. „To nebylo příjemné, výlet aspoň na dva dny,“ připouští mistr Evropy 1976.

Spartu, která obhajovala prvenství z posledního federálního ročníku, připravil dobře. Vedla od prvního kola - porazila doma Brno 5:1 – až do posledního, hrálo se naposledy dvoubodovým systémem. „Měl jsem výborné hráče, největší osobností byl jistě kapitán Jozef Chovanec,“ poukazuje Dobiaš na krajana.

Výrazných osobností bylo v letenském týmu mnohem víc, góly ho táhl kanonýr Horst Siegl, prosazovali se budoucí vicemistři Evropy 1996 – Petr Kouba, Michal Horňák, Martin Frýdek. Složitým vývojem procházel další člen stříbrné party Pavel Nedvěd, držitel Zlatého míče nejlepšího hráče světa za rok 2003.

Jako velký talent přišel z vojenské služby v Dukle Praha, ale teprve se hledal. Především v otázce disciplíny. Jen v podzimní sezoně byl vyloučený třikrát, Sparta tyto zápasy nevyhrála – v derby se Slavií (1:1), ve Zlíně (1:1) a s Viktorií Žižkov (0:0).

Trenér Dobiaš jeho schopnosti upozadil, usadil ho na lavičku a prohlásil, že z něj nikdy nic nebude. Nedvěd se však zaťal. „Chtěl jsem ho tím vyjádřením povzbudit, nakopnout, aby si uvědomil, co je fotbal,“ přisuzoval si později Dobiaš zásluhu na Nedvědově úžasné kariéře.

Milénium ukončila Sparta naprostou dominancí. Mužstvo pod vedením klubové legendy Ivana Haška prohrálo jen dvakrát (v derby se Slavií 1:2 a v Teplicích 2:4), nasbíralo 76 bodů, druhou Slavii odstrčilo o čtrnáct. Nastřílelo 81 gólů (inkasovalo 23). Což je v třicetikolové soutěži bez nadstavby rekord.

Šlo o jasnou záležitost. „Už si nevzpomenu, co bylo včera, ale ten ročník mi v paměti naskočí ihned,“ přiznává strůjce úspěchu, trenér Ivan Hašek. Výjimečnou zásluhu si ani nepřisuzuje. „V mužstvu bylo mnoho výrazných osobností, nemusel jsem ani do něj sahat, nechal jsem všechno jen tak plynout, hráči si poradili sami,“ svěřuje se, jakou měl jednoduchou úlohu.

Složení bylo vyvážené. „Zkušení Blažek, Gabriel, Horňák, Martin Hašek, Pavel Novotný, Siegl, Lokvenc, k nim mladíčci Tomáš Rosický, Jarošík, Jun,“ vypočítává. „A povedly se posily,“ chválí tehdejšího ředitele Sparty Miroslava Peltu. „Fukal, Bolf, Sionko, Labant,“ znovu probírá kádr. „Všechno šlo samo,“ opakuje.

Úspěchu šel i on dost naproti, když srovnal kapitána Jiřího Novotného. „Připadalo mi, že těžko hledá motivaci,“ připomíná Hašek, že sparťanský odchovanec měl už zapsáno jedenáct titulů. „Tak jsem ho nechal sedět,“ nerozpakoval se vystrčit soudobou modlu mezi náhradníky.

Vyplatilo se to oběma stranám. „Jirka si to přebral, šel do sebe, stal se opět oporou a tahounem mužstva,“ oceňuje i po letech přístup svého svěřence. „A dokonce reprezentace,“ přidává Hašek nadstavbu.

Sparta neměla konkurenci.

Je tomu už devět let, kdy se nejúspěšnější klub v historii radoval z prvenství. Nešlo o nejdelší čekání, v letech 1967-1984 ho dělilo od korunovace sedmnáct let, jedenáct v období 1954-1965. Vzpomínání bylo přesto dosti dlouhé, zvláště když tým vedený Vítězslavem Lavičkou získal triple, kromě ligy i domácí pohár a superpohár.

Přitom všechno začalo chmurně, vypadnutí z evropské scény s neznámým švédským BK Häcken. „Těžko to všichni vydýchávali,“ vybavuje si tísnivou atmosféru trenér Vítězslav Lavička. Všechny to však nabudilo. „Přišel obrovský hlad po úspěchu, byly z toho tři trofeje,“ připomíná zářivý konec se ziskem rekordních 79 bodů.

Mužstvo bylo výborně poskládané. „Byl to mix vyzrálých individualit a mladíků z báječného dorosteneckého ročníku 1992 – Krejčí, Kadeřábek, Hybš, Brabec, Skalák, k nim Kadlec,“ uvádí Lavička, který od června přebírá odpovědnost za výchovu sparťanské mládeže.

Všichni dali své schopnosti ve prospěch kolektivu. „V brance spolehlivý Tomáš Vaclík, jemuž se zpočátku moc nevěřilo, hru tvořil Mára Matějovský, gólově se vedle něj prosazoval Pepa Hušbauer, nejlepší střelec soutěže,“ upozorňuje Lavička.

Ofenzívní síla byla obrovská. „David Lafata, to byl kulomet,“ dokumentuje Lavička. Soudržnost kolektivu dokládá i další hrotový bijec Roman Bednář. „Přišel jako posila, trpělivě čekával, až se dostane do hry, kdy jsme potřebovali přitopit pod kotel,“ zvýrazňuje přínos českého reprezentanta, který si připsal z pozice náhradníka sedm přesných tref.

Velkou vzpruhou byl příchod v průběhu podzimu tvořivého záložníka Bořka Dočkala z norského Rosenborgu. „Vedení přišlo s informací, že je k mání, tak jsme ho hned angažovali,“ vítal trenér důležitou posilu. „Moc nám pomohl,“ vyzdvihuje jeho přínos.

O slávistického odchovance se s odvěkým rivalem, kde vyrostl, nijak nepřetahovali. Slavia měla v té době docela jiné problémy, obrovské dluhy, které vyvrcholily insolvencí, ji táhly dolů. Ligu zachránila až shodou okolností v posledním kole, v němž pohrála v Ostravě 0:2.

Najít peníze na hráče jako Dočkal, na to nebylo v Edenu ani pomyšlení.