Nejslavnější gól Španělům vstřelil trnavský učitel. Říkali mu Vasil

Španělský klubový fotbal tehdy vládl světu, Real Madrid dobyl pět prvních ročníků nové soutěže Poháru mistrů evropských zemí (1956–1960), Barcelona podlehla v roce 1961 ve finále Benfice Lisabon, Atlético Madrid v roce 1962 zvítězilo v Poháru vítězů, Valencie si podmanila Veletržní pohár.

I proto odjížděli na světoví šampionát do Chile Španělé sebevědomí a chtěli dobýt titul. Je to přesně 60 let, co v úvodu pro Čechoslováky tak slavného turnaje porazil československý výběr Španělsko 1:0. Jediný gól ve Viña del Mar vstřelil trnavský učitel Jozef Štibrányi přezdívaný Vasil.

Ve Španělsku vládla tuhá diktatura generála Franciska Franka, která ho po občanské válce izolovala od veškerých nevhodných podnětů ze zahraničí. Nejtvrdší období izolace (1945–1953) však už bylo zažehnáno, Španělsko se otevíralo světu, na poli fotbalovém bezpochyby. Žádný jiný sport nedokáže tak propagovat režim jako fotbal. Úspěchy na úrovni klubů se už hromadily, teď přišla na řadu reprezentace.

Tu vedl argentinský mág Helenio Herrera a měl při výběru volnou ruku. Mohl povolat i hráče Barcelony, nebylo totiž tajemství, že Franco nenáviděl Katalánce pro jejich vlastenecké postoje a neustálé separatistické tendence.

Ve výběru bylo sedm barcelonských hráčů – brankář Sadurni, obránci Segarra (ten byl dokonce kapitán), Rodri a Grácia, záložník Garay, útočníci Martínez a Vergés. Nechyběli ani Baskové, Galicijci, národnostní otázka byla po letech potlačena. Trenér Herrera mohl povolat i legionáře, kádr ozdobil slavný Luis Suárez, držitel Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy za rok 1960, který působil v italském Interu Milán.

Povolání nejlepších fotbalistů se španělskými kořeny ovšem ještě úspěch nezaručovalo. Kádr posílili i cizinci, kteří získali ve Španělsku občanství a mohli podle tehdejších regulí reprezentovat i novou vlast – tato možnost padla právě na kongresu FIFA v červnu 1962 v Santiagu de Chile.

Největším úlovkem byl bez pochyby světlovlasý šíp Alfredo di Stéfano, Zlatý míč 1957 a 1959, rodák z Buenos Aires. Po zápisech v argentinské a kolumbijské reprezentaci se chystal vyzdobit i španělskou.

Další veličinou z Realu Madrid byl „dusající major“ Ferenc Puskás, největší hvězda legendárního maďarského týmu, vicemistrů světa 1954. Poté co sovětská armáda potlačila pokus o ukončení komunistického teroru v roce 1956, jako mnoho jiných dalších maďarských fotbalistů (Czibor, Kocsis, Hidegkuti) odešel do zahraničí, kde se usadil a získal i nové občanství.

Střed obrany tmelil urostlý stoper José Santamaría, jenž se narodil v Uruguaji a o zlato z mistrovství světa 1950 v Brazílii přišel pouze tím, že ho jeho klub Nacional Montevideo neuvolnil. Odešel do Evropy a Španělsko začal reprezentovat už v roce 1957.

Pro tento hvězdný tým neměli být skromní Čechoslováci, kterým i jejich fanoušci před odletem za oceán radili, aby si ani nevybalovali kufry, sebemenší překážkou.

Jenže poslední květnový den na Estadio Sausalito v přímořském letovisku Viña del Mar na pobřeží Tichého oceánu probíhalo všechno dosti jinak, než si trenér Herrera plánoval.

Pro zdravotní potíže nebyl připraven nastoupit Di Stéfano, utkání sledoval jen na tribuně. První velká ztráta. Pětatřicetilý Puskás už měl nejlepší roky za sebou, jeho levačka byla sice stále skvostná, ale musel by se nejdříve k jejímu použití dostat.

A hlavně – československý tým byl na věhlasného soupeře skvěle nachystaný, velký psycholog a stratég, trenér Rudolf Vytlačil, vysvětlil svým svěřenců, že se slovutných jmen nemusejí bát, že jsou stejně dobří jako oni. Druholigový pravý obránce Jan Lála (tehdejší Slavia pod komunistickým názvem Dynamo Praha hrála v nižší soutěži), vymazal největší nebezpečí španělského souboru, křídelního útočníka Franciska Genta.

A pak to přišlo. Deset minut před koncem padl gól, ovšem do sítě velkého favorita. „Španělé kopali roh a já stál na půlicím kruhu,“ připomíná svůj životní gól jeho autor. „Já zůstal jediný sám vysunutý, díval jsem se na naši bránu. Vedle Reija, z druhé strany Santamaría. Nemohli mě nechat samotného, ale že tam byl i Santamaria, to jsem byl překvapený, byl vysoký, že nešel na roh,“ popisuje výchozí situaci. „Nevím, kdo to odkopl, ale najednou tu byl protiútok,“ vzpomíná, jak se dále situace vyvíjela.

Pro československý tým hodně nadějně. „Bylo jemňoučce napršeno, to mi super vyhovuje, takové blátíčko,“ rozpomíná se Štibrányi na podmínky. „Míč padl před nás a přeskočil nás. V tu chvíli jsem udělal obrat a vystartoval. Než zareagovali, už jsem měl na ně pět metrů, neměli šanci, byl jsem rychlý,“ zdůrazňuje svou přednost.

Postupoval na branku soupeře. „Vedl jsem míč v padesátimetrovém sprintu a musel jsem si ho pokopávat. Když brankář, dvoumetrový obr, povyběhl skoro až na šestnáctku, pokopl jsem si ho a on myslel, že už střílím, tak se vrátil na penaltovou značku,“ vybavuje si, jak se choval brankář Carmelo Cedrún. „Pak až jsem vystřelil. Šlo to do branky docela pomalu, ještě jsem utíkal na bránu a oběhl jsem ji a pak Jelen (Josef Jelínek) přiběhl, dokopl to do brány znovu,“ uzavírá svou trefu.

Nešlo o náhodu či okamžitou invenci. „Představte si, že jsme před odjezdem hráli na Spartě, vyhráli jsme 4:1 a já jsem dal dva góly po takových únicích,“ připomenul útočník Spartaku Trnava.

Československý tým si pak došel až pro stříbrné medaile, když ve finále podlehl obhájci titulu Brazílii 1:3.

Šlo o nejslavnější gól ve Štibrányiho kariéře. O rok později narukoval do Dukly Praha na vojenskou prezenční základní službu, v silném armádním kádru se však neprosadil a vypadl i z reprezentačního kolektivu. Svůj účet uzavřel na devíti startech a jednom gólu – proti Španělsku na mistrovství 1962 v Chile.

Povoláním učitel, stříbrný medailista se po společenských změnách v roce 1989 vydal politickou cestou a stal se tváří – vzhledem k proslulému gólu na jihoamerickém šampionátu hodně atraktivní – kampaně Vladimíra Mečiara, která hodně přispěla k rozpadu federace. „Není se čím chlubit,“ uvědomuje si, že jeho věhlas byl zneužit.

Ve svých dvaaosmdesáti letech je pořád čiperný a velice vitální. Na gól před šedesáti lety do sítě hvězdného španělského týmu nikdy nezapomene, popisuje ho do omrzení. Ale neomrzel se.

Patří k němu.