Nedvěd slaví 50. Pro českého lva s plavou hřívou nebylo a není nic nemožné

Prohlídka klubového muzea Juventusu na jeho moderním turínském stadionu míří do finále. „A tady jsou ty naše Zlaté míče,“ pohladí náš exkluzivní průvodce pohledem sbírku trofejí, která ho v Juve zařadila po bok Zinédina Zidaneho, Roberta Baggia a Michela Platiniho.

Jen on sám, tedy Pavel Nedvěd, ví, jak pekelně se na to nadřel. Kolikrát nastoupil k zápasu s takovou bolestí v narušených vazech v kotnících, že by jiný ani nevstal. Věděl přitom, že po zápase, až vyprchá účinek zklidňující injekce a klesne hladina adrenalinu, bude zase někde stranou, tam, kde ho nikdo neuslyší, řvát bolestí. Jenže pokud si předtím na hřišti zařval i na oslavu vítězství, cítil v srdci, že to prostě stálo za to.

Stejně jako ty tisíce dřepů nebo spolykaných kilometrů. Volnějších i těch naběhaných v opravdu ostrém tempu hlídaném trenérovými stopkami. Snad žádná z fotbalových hvězd nikdy nedřela tak jako Pavel Nedvěd. Ale pozor, vězte, že není úplně přesná ani teze, že se k úspěchu prodral pouze a jedině vůlí.

„To mě může vždycky šlak trefit, když někdo říká, že Nedvěd neměl talent. A jaký! Pamatuju se na zápas, ve kterém hrály výběry tehdejšího Západočeského kraje. Kluci do 15 let. Mladí fotbalisti z tehdejší Škody Plzeň a proti nim kluci ze zbytku kraje,“ vypráví Jan Říčka, dnes expert, který pracuje jako skaut Manchesteru City pro střední Evropu. Tenkrát ovšem prostě jen mladý muž se zájmem o fotbal z blízké Sušice.

„Kluci ze Škodovky každým rokem vyhrávali. Ale v tomhle roce ne. Ti kluci odjinud vyhráli 2:1, díky dvěma Nedvědovým gólům. Oba dal ze hry, oba ze střední vzdálenosti, mohlo to být tak 25 metrů. Jeden levou, druhý pravou. Nechytatelné rány. U kluka v tomhle věku se něco takového vidí opravdu výjimečně,“ vzpomíná Říčka.

„Po tom prvním gólu se mezi diváky a rodiči na tribuně špitalo: Ten bude hrát brzy za Škodovku. A po tom druhém: Ten to jednou někam dotáhne. Ale že to bude až ke Zlatému míči, to tehdy samozřejmě nemohlo napadnout nikoho,“ usmívá se Říčka.

Zlatý míč France Footballu je nejprestižnější individuální fotbalovou trofejí světa. Staví Pavla Nedvěda, laureáta za rok 2003, na roveň Lionela Messiho, Cristiana Ronalda, Luise Figa, Marco van Bastena, Johana Cruijffa, Franze Beckenbauera, ale i Josefa Masopusta.

Kdo ucítí Zlatý míč v ruce, stává se nesmrtelným, navěky nezapomenutelným, světoznámým. V ruce drží důkaz, že došel až na vrchol, že je opravdu tím nejlepším. Je to pocit určený jen vyvoleným.

A Pavel Nedvěd patří mezi ně. I proto, že nikdy nedřel jen pro sebe. Ale vždycky pro tým, se svojí typickou plavovlasou hřívou doslova jako lev.

Při Říčkově vyprávění o tehdy patnáctiletém chlapci ze Skalné si možná leckdo vzpomněl na ikonický moment epochálního zápasu s Nizozemci na Euru 2004. Pokud ho snad někdo z mladších fanoušků neviděl, nelze než doporučit. Grandiózní bitva se spoustou úžasných momentů. Mezi ty nejnezapomenutelnější pak patří Nedvědův nápřah v obrovské vzdálenosti od van der Sarovy branky a brutálně průrazné torpédo vyslané vzápětí jeho kopačkou. Bomba, která za okamžik div nepřepůlí břevno nad Nizozemcovou hlavou.

Kdo duel v Aveiru viděl, vzpomíná na ten zápas a vlastně na celý šampionát v Portugalsku jako na pohádku, které chybělo jediné, dojít až ke zlatému happy-endu. „Nejlepší fotbal na turnaji hráli Češi,“ vyseknul týmu trenéra Karla Brücknera poklonu i legendární fotbalista Michel Platini, tehdy prezident UEFA.

Tým, ve kterém zářili i Baroš, Koller, Poborský, Šmicer, Ujfaluši, Jankulovski či Čech, ale skončil už v semifinále. „Méďa nám chyběl,“ shodnou se snad všichni jmenovaní, když hledají příčiny bolestivého vyřazení v duelu s Řeckem. Kapitán Nedvěd z něho musel kvůli zranění odstoupit. A bez něj pak už český tým důležitý kousek sebe sama ztratil a postrádal. Nenahraditelný kousek. Nedvěd byl prostě jen jeden.

Jeho osobnost, kariéra i život si samozřejmě předtím prošly i mnoha chybami, slepými uličkami a ztrátami. Ale v pravou chvíli dokázal Nedvěd najít cestu šampionů a především sám sebe. Zjistil, že když člověk něco chce a udělá pro to maximum, pak vlastně nemá limity. Což se mu osvědčilo na hřišti, ale také o pár let později, když rozjel druhou velkou kariéru. Jako špičkový funkcionář jednoho z největších klubů světa, viceprezident Juventusu Turín.

Na počátku všeho byl kluk, který miloval fotbal. A dědeček, který s ním jezdíval na jeho fotbalové cesty do Plzně. Samozřejmě také rodiče, ale i kamarádi ze Skalné, ke kterým má lidsky i dnes pořád stejně blízko jako tenkrát.

V Plzni pak přišlo setkání se skvělým trenérem Žaloudkem, následoval odchod do Dukly Praha, pak na Letnou. A ve Spartě trenér Karol Dobiaš, který rozdivočelého mladíka sbírajícího spoustu karet vůbec neváhal srovnat ostře do latě.

Ale to už přicházejí první starty v reprezentaci, v evropských pohárech. A zájem Galatasaray, který ovšem na prosbu manželky Ivany neopětuje. Před Eurem 1996 už to vypadá na přestup do Eindhovenu. Jenže přichází nečekaná úžasná jízda. Nedvědův první reprezentační gól, osudově do italské sítě - a pak postup až do finále ve Wembley.

To už se na scéně objevuje agent Mino Raiola, který svému příteli, českému trenérovi Zdeňku Zemanovi, který od roku 1968 žije v Itálii, píše: „Tohle je hráč přesně pro tebe.“

ZZ přitakává a Nedvěd přestupuje do Lazia Řím. V Zemanově tréninkové zátěži zjišťuje, že slovo dřina obsahuje i úplně jiné dimenze, než které dosud znal. Ale zatne zuby a vydrží. Postupně vlastně v dřině nachází svérázný, možná až trochu masochistický způsob rozkoše.

Každopádně je to jeho cesta k úspěchu. V italské lize září, střílí góly, zdvihá nad hlavu trofeje. Vítězí v lize, to už pod trenérem Erikssonem, v italském poháru, v Poháru vítězů pohárů…

A podruhé v jeho životě sehrají důležitou roli iniciály ZZ. Po Zdeňku Zemanovi jde tentokrát o Zinédina Zidana, kterého za rekordní sumu kupuje Real Madrid. A Juventus potřebuje do středu pole náhradu. Píše se rok 2001 a Pavel Nedvěd, kterému se zprvu z Lazia nechce, dá na radu Mina Raioly, že by svou kariéru měl ještě o stupínek posunout. Přijímá proto nabídku Juventusu Turín. Přestupní částka v přepočtu na tehdy aktuální kurz činí 1,6 miliardy korun.

Pokud snad do té doby ještě někdo na fotbalové planetě Pavla Nedvěda neznal, teď už se o něm dozvídá. Nedvěd táhne „Juve“ za blyštivými trofejemi, střílí góly, prokazuje, že má snad trojí plíce. A nikdy se nevzdává.

Jen když mu žlutá karta zamezí v tom, aby si mohl zahrát ve finále Ligy mistrů, je bezmocný. A pouze z tribuny sleduje porážku od AC Milán.

Paralelně samozřejmě hrává za českou reprezentaci, je její klíčovou součástí. A i tady je jasně vidět, jak se mění, vyzrává.

Z lehce arogantního frajírka, co nesundá z očí velké černé sluneční brýle, ani když je pod mrakem, a po prvních úspěších v Itálii je tak trochu okouzlen sám sebou, dospěje až do bodu, kdy z poněkud falešného opojení vystřízliví.

To když reprezentace vyhoří v kvalifikaci o MS 2002, konkrétně v baráži s Belgií. V zákulisí se začnou spřádat tajné plány na to, že se postaví nová reprezentace, v níž už by pro Nedvěda, kterého někteří označují za prvek spíše rozkladného charakteru, nemuselo být místo.

Nový trenér Karel Brückner ale na něco takového nepřistupuje ani na vteřinu. Nabízí Pavlu Nedvědovi jeho reprezentační restart, s čistým stolem, bez chyb, ze kterých se všichni poučili. Pavel Nedvěd rozhodně. Stává se z něj perfektní lídr, kapitán, motor, srdce mužstva, které se nemusí bát nikoho. A taky se nebojí, cítí, že na Euro do Portugalska si může jet pro titul. A není mu pak ani příliš vzdáleno.

Nedvěd po Euru reprezentaci opouští, aby se pak do ní ještě naposledy vrátil na MS 2006. Opět jako její nejlepší hráč. V Itálii už mezitím hoří aféra století. Juventus je spolu s dalšími kluby potrestán za korupci, čeká ho bodový odpočet a přeřazení do Serie B. Hvězdní hráči Juve houfně opouštějí, Nedvěd s Buffonem či Del Pierem zůstávají.

Najednou musí do Vicenzy, Frosinone, Trevisa. Po roce jsou ale zpět mezi elitou. A Nedvěd vstupuje do srdcí příznivců Juventusu ještě hlouběji než předtím. Fanoušci si nadobyčej cení toho, že odolal nabídkám Chelsea, Manchesteru United a dalších velkoklubů. Zůstal Juventusu věrný i ve chvíli nejtěžší. A to se cení a nezapomíná.

I proto nabídl Andrea Agnelli právě Nedvědovi i po skončení jeho aktivní hráčské kariéry novou dráhu. Funkcionářskou. Zprvu člena boardu, tedy vedení klubu, posléze funkci viceprezidenta.

„Nejtěžší bylo změnit v sobě myšlení hráče na pohled z úplně jiné perspektivy. Trvalo mi to pár měsíců, možná let, než jsem se v hlavě přenastavil. Než jsem přestal dělat chyby. Každou z nich mi Andrea vytknul, z každé jsem se poučil,“ vypráví Nedvěd, který zvládl neuvěřitelný kariérní, ale i osobnostní posun.

Kdo si myslí, že je prostě jen bývalým slavným hráčem, který slouží dalším funkcionářům klubu jako loutka či zástěrka pro jejich nedostatky, ten se hluboce mýlí.

Pavel Nedvěd má velké slovo v klíčových otázkách rozvoje Juventusu, především samozřejmě v jeho sportovní stránce. Ale musel si nastudovat a pochopit problematiku ekonomického nastavení velkoklubu, PR, zákonitostí managementu a mnoho dalších disciplín.

Podobně jako dokázal řešit situace na hřišti, zvládnul i tenhle přerod, pro mnohé až zázračně. Ti, kteří pamatují, jak se spolu s reprezentačním masérem Eduardem Poustkou honili po chodbách hotelu Praha podobni rozpustilým malým klukům, skoro nevycházejí z úžasu, když vidí Pavla Nedvěda nyní.

Reprezentativní osoba každým coulem, manažer, který se naučil vnímat a řídit fotbal z úplně jiné perspektivy, než na jakou byl po léta zvyklý.

Změny udělal i ve svém osobním životě, jeho vztah se zpěvačkou Darou Rolins se stal tématem i pro média, která se fotbalu až tolik nevěnují. Pro Pavla Nedvěda jsou klíčové jeho vztahy s dětmi Ivanou a Pavlem, které se nikdy nijak nenarušily. I s manžekou Ivanou se rozešel v dobrém a důstojně.

To všechno se Pavlu Nedvědovi vešlo do jeho první životní padesátky. Co si v životě předsevzal, to obvykle naplnil. Například pro něj není problém uběhnout maraton. A když si vytkne jako cíl stát se třeba předsedou UEFA, pak ani to pro něj nebude meta nedosažitelná.

Nezbývá než mu k životnímu výročí pogratulovat a popřát pevné zdraví. To ostatní už si umí zařídit sám. A nic pro něj není nemožné.

Prohlédněte si galerii z bohaté kariéry čerstvého padesátníka Pavla Nedvěda: