Článek
Autor tohoto textu je dlouholetým fotbalovým novinářem a viděl desítky derby Slavia–Sparta.
Už dlouho se derby Slavia-Sparta neodehrálo v takových kulisách, jaké byly k vidění v neděli v Edenu. Až v tak drsných, že dohru má na starosti policie.
Fotbal prohrál, pokud se vůbec o fotbalu dalo mluvit, protože do hlavní role v zápase prvního s druhým obsadili oba trenéři agresivitu a přehnanou bojovnost. Aktéři na hřišti si už pak sami k nim přidali prvky z hokeje i MMA a nezaostalo ani hlediště, z něhož se ozývaly tradiční chorály, ale i pokřik Smrt Spartě či Jude, Slavia.
Vina za zpackané derby ale ležela na všech: hráčích, trenérských týmech (vběhnout do hřiště v průběhu zápasu, to už je něco), v hledišti.
To se zkrátka nepovedlo.
Přitom okolnosti před derby byly vysloveně příznivé. Oba rivalové stáli v čele tabulky bez porážky, dělilo je od sebe jen brankové skóre. V týdnu zvládli zápasy v Evropské lize, hráči cítili formu, nacházeli se v nejpříhodnějším rozpoložení.
A v neděli přišla ostuda, kterou si všichni budou dlouho pamatovat.
Nejjednodušší a nejzbabělejší by bylo všechno hodit na rozhodčího Ladislava Szikszaye. Snadno se mu vyčte, že neuhlídal brutalitu hry, včas nezasáhl, když rozpoznal, kam utkání spěje, vymklo se mu z rukou. Ale troufám si tvrdit, že i on je oběť.
Jako každý rozhodčí považuje nominaci na derby za svátek, vyvrcholení tuzemské kariéry, kterého se může dočkat třeba i jen jednou. Chtěl utkání pustit, nechat prostor vyspělým kolektivům, nedrobit zbytečně hru. Není jeho vinou, že se zápas zvrtnul v gladiátorské představení, kde se přestala uznávat jakákoli pravidla fair play.
Samozřejmě se dopustil přehmatů a omylů, určitě k nim patří neudělení druhé žluté karty = vyloučení za penaltový zákrok ekvádorského legionáře ve službách Sparty. A v tom okamžiku – 56. minutě – by utkání výsledkově pohřbil, těžko by oslabení hosté mohli pomýšlet na vyrovnání, když si nebyli schopni vytvořit jedinou příležitost ani za plného početního stavu. Szikszay nehodlal být tím, kdo určí jasného vítěze.
Nutné je však připomenout, že mu nikdo nepomohl, aby duel proběhl v důstojnější atmosféře. Určitě tak měli učinit trenéři. Oni stanovují taktiku, dávají hráčům konkrétní úkoly, motivují je. A vyžadují, aby je plnili. Oni měli vymezit rovněž určité sportovní meze, za něž neměli jejich svěřenci zajít. Sice se po zápase dušovali, že chtěli hrát fotbal, a odsoudili ohyzdné představení, ale řídili se heslem, že účel světí prostředky.
Hanebné chování předvedli rovněž kapitáni týmů. Jan Bořil na domácí a Ladislav Krejčí na sparťanské straně patřili od počátku k největším zběsilcům, rozhodně je nezdobila rozvážnost a nadhled, který by měli vůdci kolektivu prokazovat. Oba byli právem vyloučeni a není nutné zkoumat, kdo si začal, kdo si ve střetu počínal neurvaleji. Od disciplinární komise si v úterý vyslechnou oba tvrdý trest.
Prali se i lidé z laviček
A máme tu členy realizačního týmu, kteří mají hráče vychovávat i ve sportovním duchu. Asistent slávistického trenéra Pavel Řehák, odchovanec klubu, je svým odporem ke Spartě vyhlášený, nebál se ho ventilovat ani v minulém režimu, kdy to bylo politicky neprůchodné. K němu se přidal vedoucí sparťanského mužstva Miroslav Baranek, jenž vyrůstal na druhém konci republiky. Oba vtrhli na hřiště „sjednávat“ SVOU spravedlnost, oba budou sledovat příští zápasy z tribuny. Tam se snad uklidní.
A máme tu další hráče. Vše vlastně odstartoval sparťanský útočník Jan Kuchta, nedávná modla Slavie, který se kvůli svému chování při přestupu do Sparty stal pro slávistické příznivce největším vyvrhelem. Zajel ostře v začátku utkání do Bořila, čímž nastartoval derby k nekoukatelným rozměrům.
Cizinci jak zběsilí
V neděli ale nešlo jen o rivalitu Slavie a Sparty. Jako pomatení se chovali i legionáři, kteří jinak nejsou zatížení historickými reminiscencemi obou znesvářených klubů. Africké souboje Ogbu–Olatunji byly plné jisker, agresivních ataků i následně slovních výpadů.
Našel se aspoň jeden gentleman, který by vášně krotil a pomohl rozhodčímu? Snad v domácím dresu Provod, který jako jeden z mála při finální rvačce Bořil–Krejčí vypadal, že nepřišel o rozum.
Natož v hledišti. Největší nenávist tryskala z obou táborů. Slávisté, kteří se chlubí vtipnými a vynalézavými pokřiky, přivítali soky ubohým skandováním Smrt Spartě a k tomu vytvořili i choreo. Sparťané si neodpustili neméně ubohé Jude, Slavie. Vysvětlovat jim, co židé prožili – i na půdě Česka – v době holokaustu, by bylo zbytečné. Ostatně pokus současného vedení zjistit, jak příslušníci tohoto ponižovaného náboženského etnika zasáhli do chodu jejich klubu, rychle ztroskotal, když zvěděli, že velmi podstatně. Jako do všech sfér života v české kotlině.
A ještě k tomuto zesměšňování přidal sparťanský kotel dělobuchy, které ohrožovaly na zdraví i vlastní hráče.
Urážky provázely celé derby, začaly už příchodem sparťanského průvodu do Edenu, po utkání se pak místy proměnily i ve rvačky.
Přitom na práci s fanoušky si oba kluby zakládají, mají poslední zápasy vyprodané, ligový fotbal v očích veřejnosti nabíral i díky tomu na zájmu i úctě. Teď se zase posunul o několik let zpět.
Najde se vůbec na derby něco pozitivního? Málo. Snad jen křtění reedice knihy spisovatele a novináře Josef Pondělíka „Bican pět tisíc gólů“, které připomnělo 110. výročí narození (25. září 1913, Vídeň) nedostiženého kanonýra. Vědí vůbec aktéři derby, že za Bicanových časů bylo zvykem kopnout penaltu k rohu, když byla nařízena neoprávněně?
Bican se prostě v neděli musel obracet v hrobě, jak se lidově říká.
Mnozí diváci si odnesli otřesný zážitek, že u tohohle být rozhodně nechtěli, natož aby ještě na stadion vzali své děti. A slíbili, že už nikdy na stadion nepřijdou.
Nelze se jim divit.
