Mezi nejslavnější fotbalisty pronikla první žena

Kariéra Evy Haniakové – hráčská ve Slavii a trenérská ve Spartě – je obsáhlá a bohatá. Vždycky ji zdobilo srdce bojovnice, nikdy se nesmířila s porážkou, nikdy nic nevzdala.

Největší vůli ovšem prokázala, když ji na podzim 2018 napadl nejzákeřnější nepřítel – zhoubný nádor. Postavila se mu, nedovolila, aby zvítězil. „Porazili jsme tu svini!“ zazněl po intenzivní léčbě triumfální chorál. Vyhrála nejdůležitější bitvu svého života.

Stala se první ženou, která za celoživotní přínos českému fotbalu obdržela prestižní Cenu Dr. Václava Jíry. To se událo přesně před deseti lety. Nyní připojila další vyznamenání – vstoupila do Síně slávy Fotbalové asociace České republiky.

Jako první žena.

Poprvé kopla do míče v rodných Heřmanicích, v severočeské vesnici, kam se v roce 1947 odstěhovali rodiče z Prahy při osídlování pohraničí. Na sport byla stavěná odmala. Vynikala v běhu na lyžích, když jí bylo čtrnáct, umístila se na 4. místě mistrovství republiky zemědělských jednot. Výborně hrála i volejbal.

Na hřiště ji nalákali místní kluci. „Občas mne vyhnali, vyslechla jsem si, ať jdu raději k vařečce, ale jinak jsem byla vítaná. Zvláště, když jsem se hodila do počtu,“ přijímala úděl účelové náhradnice. „Evo, přijď, pomoz nám,“ zaznívalo pravidelně.

Soutěžní fotbalový zápas dospělých býval pro vesnici vždycky velká událost. Lidé se svátečně oblékli, na duely venku se jezdilo autobusem po celém okrese. „Táta Josef dřív za místní klub chytal,“ připouští, že nějaké geny zdědila.

A večer se výsledek – ať byl jakýkoli – šel zapít. Do hospody U Hezinů, kterou zušlechťovali její rodiče. A musela vydatně pomáhat. V hospodě se odvíjela veškerá společenská činnost. Měla i velký sál, kde se tancovalo a konaly schůze. I fotbalové. „Táta po skončení aktivní činnosti přešel na funkcionařinu, doslova držel místní fotbal,“ odhaluje další okolnost, jak vztah k nejpopulárnějšímu sportu na světě narůstal.

V květnu 1968 se rodina vypravila do Liberce na slavnostní dojezd Závodu míru. Před cyklistickým kláním se však hrál fotbal. Žen. „Poprvé v životě jsem viděla utkání ženského fotbalu,“ doznala, tehdy slečna Hezinová, kde nastal zlom. „Hrála Slavia, ani nevím proti komu, ale moc mě to zaujalo.“

Když o rok později ukončila v Podještědí povinnou školní docházku a chystala se zamířit do Prahy nadále rozvíjet své vzdělání v sektoru pohostinství, přidala k tomu i fotbal, vášeň, která ji naprosto pohltila. Celoživotně.

Přihlásila se do Slavie Praha, do klubu, který na domácí scéně vládl a třásla se před ním i Evropa. „Na Evě bylo hned vidět, že je sportovní typ, že bude posilou,“ vzpomíná slávistická legenda Zdislava „Slávka“ Vošická. „Postavila se na místo stopera, ale byla hodně nebezpečná i soupeři,“ oceňovala i přínos spoluhráčky pro ofenzivu. „Měla výbornou ránu, chodila i na standardky a vzhledem k postavě výborně hrála hlavou. Protihráčky ji držely, štípaly, nebylo to nic platné,“ připomíná Vošická.

Holky – dámy – vedl nezapomenutelný trenér Wilibald Marzin, bývalý prvoligový brankář, který v roce 1977 nelegálně opustil socialistické Československo a odešel do Itálie. „Sestavil vynikající silný tým a hned jsme všechno válcovaly,“ vzpomíná střelkyně Věra Zemanová, rozená Dlouhá.

Ozdobou týmu byla i řízná obránkyně, od roku 1977 provdaná Haniaková. Rychle se vypracovala v posilu, navlékala kapitánskou pásku. Měla velký podíl na jedenácti mistrovských titulech, vynechala jen, když se jí narodili dva kluci – Martin v roce 1977 a Tomáš o čtyři roky později. Ale to ji spoluhráčky i „výboři“ přemlouvali, ať se co nejrychleji na trávník vrátí. Jejich úpěnlivé žádosti ráda vyslyšela.

Vrcholem každé sezony bylo – stejně jako u mužů a všech mládežnických kategoriích – derby proti Spartě Praha. „Proti jiným týmům to bylo jen o tom, kolik jim nastřílíme gólů,“ prohlašuje slávistická útočnice Dlouhá. „Ale zápasy se Spartou byly často o jedné přesné trefě,“ poukazuje na vypjaté souboje.

Na konci 60. let minulého století nebyla ovšem tradičnímu sokovi vyrovnaným protivníkem. „Ale rivalita tam byla vždycky,“ upozorňuje Haniaková. „Byly to souboje tvrdé, ale nebyly jsme nepřátelé. Vždyť jsme se pak setkávaly v reprezentačním týmu,“ nepřenáší nevraživost mimo hřiště.

Každé derby diváky láká, fanoušci po nich přímo prahnou. „Často nás dávali v Edenu na hlavní stadion, na trávu, to samé na Letné. Také tam jsme vybíhaly před plné ochozy,“ vzpomíná slávistická kapitánka. Pokřiky, urážlivá vyjádření, či dokonce vulgárnosti si však nevybavuje. „Diváci se k nám chovali slušně,“ zdůrazňuje.

Skutečnou rivalitu ovšem poznala, až když po jedenadvaceti letech v dresu sešívaných a zahraničním angažmá v Rakousku přešla jako trenérka do Sparty. „Ale v pozici hráčky jsme jasně Spartu přehrávaly,“ opakuje.

Zatím se český reprezentační ženský výběr marně snaží proniknout na mistrovství světa. Přitom jednu účast si zaknihoval ještě za federální éry – v roce 1988 v Číně. Šampionát byl neoficiální, bez kvalifikace, jenom pro dvanáct vyvolených, pod názvem Mezinárodní turnaj žen ve fotbale.

A oporou týmu byla slávistická stoperka Eva Haniaková.

Nikdy jí z paměti nevymizí. Čtyřčlenná základní skupina byla velice silná, dnes by nesla nálepku „skupina smrti“. Porážka s favorizovanými Švédkami 0:1, které došly nakonec až do finále a podlehly ve skandinávském derby Norkám, nebyla ostudou. „Dostaly jsme gól dvě minuty před koncem a byl vysloveně smolný,“ povzdechne si Haniaková. „Byla to střela z velkého úhlu, od rohového praporku. Ale naše brankářka Milada Novotná nebyla zvyklá chytat večer za umělého osvětlení a míč neviděla,“ zazní povzdech ještě hlasitější. „Já v nastavení měla po rohovém kopu možnost vyrovnat, ale nastřelila jsem jen brankářku…“

Výhra nad Japonkami 2:1, které v té době teprve nabíraly dech (mistryně světa 2011), vzbuzovala naději na postup do čtvrtfinále. Tu však uťala bezbranková remíza s USA. „Neprohrát s Američankami, to by byla dnes velká sláva,“ připomíná, že jde o nejúspěšnější ženský reprezentační tým v historii, mistryně světa 1991, 1999, 2015 a 2019. „Ale tehdy se ještě dalo s nimi držet krok,“ podotýká.

Proti československému výběru se postavil systém šampionátu. Při dvanácti účastnících ve třech skupinách po čtyřech posílal do čtvrtfinále i dva nejlepší ze třetího místa. „O proniknutí mezi osm usilovaly i Holanďanky a naše utkání pískal jejich krajan, který si to ohlídal,“ odkrývá zákulisí. Oranžové tulipánky postoupily na lepší skóre (4:2). Australanky měly o bod víc.

Pouze tato generace si zahrála na mistrovství světa, byť neoficiálním. „Nikdy mě nenapadlo, že se československý a po něm český tým na vrcholnou akci nepodívá,“ nevěří Haniaková. „Přitom zahrát si na světovém šampionátu je největší zážitek kariéry. I v ženském fotbale!“

Vezměte si vařečku a vraťte se k plotně – i takové poznámky slýchávaly ženy, které se upsaly fotbalu, od některých mužů, jimž vadilo, že pronikly do jejich hájemství. „Občas je zaslechnu i dneska,“ vyvrací přesvědčení, že narušená mužská pýcha patří do minulosti. Někdy se k nim připojí i oplzlost, sexistické narážky. „Vždycky se najde nějaký blbec, který je frustrovaný a neumí se vyrovnat s vlastním životem,“ nepřikládá jim valný význam.

Na hřišti se postavila i velkým veličinám. Jako stoperka a vůdkyně kolektivu dostala těžký úkol – uhlídat krále kanonýrů Josefa Bicana, když se tým žen postavil staré slávistické gardě. Úloha nesplnitelná. „Strašně jsme se snažily, běhaly, oni ne, jenom si to dávali, ťukali, uklízeli góly až do kuchyně,“ přibližuje krutou porážku 1:15.

Nedostižný kanonýr ženský fotbal podporoval. „Chodil na naše zápasy, moc nám fandil,“ zjistila. Legendární brankář František Plánička ovšem zastával jiný postoj. „Ten tvrdil, že fotbal je mužský sport, že není pro ženy,“ říká o kapitánovi „zlatých hochů“ z Říma 1934, který se držel zastaralých názorů.

K jejím obdivovatelům se však řadí Ladislav Vízek, olympijský vítěz 1980 z Moskvy, který jí jako hvězda rakouského Gmündu zařídil jediné angažmá v zahraniční v sousedním Heidenreichsteinu. „Eva má v srdci obrovskou lásku, a tou je fotbal,“ skládá jí poklonu Vízek. „Jediná ženská-fotbalistka, kterou znám a uznávám. Nikdy jsem neskrýval, že v ženském fotbale nenacházím žádný půvab, mluvím o něm s despektem, až se mu někdy i vysmívám,“ nepopírá. „Ale Eva z toho naprosto vybočuje, jak ho má ráda. Obětovala mu všechno – byla hráčka, trenérka, je funkcionářka, zasvětila mu celý život,“ pokračuje ve chvalozpěvu.

Ale chybička se vždycky vloudí. „Škoda, že neumí mariáš, to ji musím ještě naučit. Hrála by ho dobře, určitě líp než někteří chlapi. Stejně jako fotbal, pro který je pořád zapálená,“ domnívá se Vízek.

Slova obdivu přidává i mistr Evropy 1976 Karol Dobiaš. „Často jsme si spolu při slavnostních příležitostech povídali. Byla to příjemná společnice, žádná namyšlená baba, která by nás, kteří stojíme v jejím slavném fotbalovém stínu, nějak přehlížela,“ prohlašuje s nadsázkou. „Nikdy se nevytahovala, čeho dosáhla, skromnost k velkým osobnostem ostatně neodmyslitelně patří,“ probírá Dobiaš. „A Evička v československém fotbale, já se stále považuju za Čechoslováka, vyšplhala až na vrchol…“

Loni vstoupil do síně slávy on, letos galantně nabídl rámě první ženě, které se dostalo této pocty.