Měl skandál s Husákem. Sparťanský bůh teď shlíží na svět ze štaflí

Odborným pohledem zkontroloval vykonané dílo. Dva menší mokré flekance mu čelo na chvíli zakabonily, pak se ale tvář rozjasnila. „Špatně udělaná střecha,“ zkonstatoval, že chyba není na jeho straně.

Jan Berger popadl štafle a jal se po sobě uklízet. Sparťanská legenda se totiž vrátila ke svému povodnímu povolání malíře pokojů.

Pekařství v pražské Libni voní domácími koláčky, štrúdlem a makovými záviny. Kolemjdoucím se hrnou do úst vodopády slin. Ta největší zajímavost se však nachází ve druhém patře, kde bytové jednotky upravuje do útulné podoby malíř pokojů Jan Berger.

Spokojenost zákazníků je veliká. „Pracuje pro nás už pět let a nemůžeme si ho vychválit,“ sklání se před řemeslnickým uměním bývalého fotbalového internacionála Albert Pance, majitel pekařství. „Než začne, vše si pečlivě zakryje, odvede skvělou práci a pak po sobě vzorně uklidí,“ oceňuje cechovní čest záložníka, kterého v 80. letech minulého století obdivoval celý svět.

S nabídkou angažmá přišel i slavný Real Madrid. Jenže ze socialistického Československa se tehdy do zahraničí lehce neodcházelo.

Přestože se před Janem Bergerem od malička rýsovala velká fotbalová kariéra, talentu a houževnatosti měl nadmíru, i civilní povolání bylo žádoucí, profesionální status v komunistickém režimu fotbalisté neměli. Zvolil si učební obor malíř pokojů.

„Chodil jsem do učiliště státního podniku Pražská stavební obnova, školu jsme měli v Košířích a pak v Hrdlořezech,“ rozkrývá pražský rodák, jak dospěl k výučnímu listu.

Řemeslo však provozoval krátce, jakmile dosáhl úrovně vrcholového fotbalu věnoval se jen sportu. A razítko v občanském průkazu, potvrzující, že není příživník, mu obstarávaly tělovýchovné jednoty.

„V Plzni jsem byl oficiálně zaměstnán ve Škodovce, dva roky na vojně v Dukle jsem pak sloužil vlasti za žold záklaďáka. A ve Spartě ve výrobním podniku PREFA,“ vypočítává své štace.

Vrátit se po fotbalové kariéře k původnímu řemeslu přiměl Bergera jeho syn Tomáš, jinak také velice zdatný prvoligový fotbalista. „Když v roce 2016 skončil v Dukle a přešel jako volný hráč do Bohemians, kde se mu už tolik nedařilo, přemýšlel, co bude dál,“ popisuje otec synovu situaci. „Přišel s nápadem, abych začal znovu malovat pokoje, mám i oprávnění na restaurační práce. A on že mi povede papíry a bude sjednávat zakázky,“ vzpomíná Jan Berger.

Zakázky se jen hrnuly, o šikovné řemeslníky je nouze pořád. „Vlastně dělám jen na doporučení,“ prozrazuje, jak si lze objednat Fotbalistu roku 1984.

Syn mu zpočátku pomáhal. „Ale na štaflích osmičkách, když pod ním byla větrací šachta, to už se bál, měl závratě,“ vybavuje si otec a objasňuje klasifikaci štaflí. Ty se čtyřmi příčkami jsou čtyřky, s osmi příčkami osmičky. A kdo pracuje na nich, ten už se ocitne v docela úctyhodné výšce. „Jak říkám, nedivím se,“ chápal Jan Berger pocity potomka. „Nyní dělá Tomáš ajťáka pro Tesco, živnost zůstala jenom na mně,“ dodává.

Ale nestěžuje si. „Zvládnu, co zvládnu, je to dobrý přivýdělek pro důchod, a udržuju se v kondici,“ nachází jen pozitiva.

V důchodu je bronzový medailista z ME 1980 v Itálii už přes čtyři roky, ale na papuče má prý ještě času dost. „Ministr práce Marian Jurečka má ze mě určitě radost,“ připomíná výzvu člena vlády, aby se důchodci co nejvíce zapojovali do pracovního procesu.

Kromě starobní penze dostává Jan Berger i zvláštní rentu, na kterou mají nárok všichni olympijští vítězové. A on byl členem mužstva, které triumfovalo na letních olympijských hrách v Moskvě v roce 1980. „Ročně to hodí asi tak šedesát tisíc,“ doznává finanční obnos, který ostatně není tajný, pamatuje se na něj ve státním rozpočtu.

O rentu si zažádal před několika lety společně se svým velkým kamarádem Ladislavem Vízkem, s nímž prožil kus fotbalové kariéry v Dukle Praha a také v československé reprezentaci. „Máme s Honzou na zlatu snad největší zásluhu,“ zdůrazňuje s trochou nadsázky právě Vízek, věčný vtipálek, vynikající útočník a střelec.

Závěrečnou radost z výhry nad fotbalisty NDR zažili ti dva v olympijské šatně. „Já za sebe pustil na hřiště Jindru Svobodu s pokyny: Jdi a dej rozhodující gól. Udělal to,“ vysvětluje svůj zlatý vklad Vízek, jinak nejlepší střelec olympijského výběru.

Berger rozhodující zápas nedohrál, protože byl v 58. minutě vyloučen. A to po vzájemné potyčce s Wolfgangem Steinbachem, klíčovou osobností východoněmeckého týmu. „Zatímco Steinbach soupeři moc chyběl, my se bez Honzy obešli,“ objasňuje Vízek s úsměvem, jakou zásluhu má na zlaté medaili jeho spoluhráč.

Na rozmíšku s německým protivníkem si Berger živě pamatuje. „Zajel mi po noze, zůstal mi tam krvavý šrám,“ líčí brutální atak. „Tak jsem mu ji natáhl, bohužel mu začala téct z brady krev a bylo to vidět i z tribuny,“ uznává, že sovětský rozhodčí Eldar Azim Zade nemohl dělat nic jiného než oba vyloučit.

Se Steinbachem se Jan Berger po letech potkal. „Vůbec mě nepoznal. On dosti pil a bylo to na něm znát,“ přibližuje smutný konec východoněmecké fotbalové hvězdy.

Potíže s alkoholem – a hodně velké – měl ovšem i československý internacionál. „Já si myslím, že to nebylo tak hrozné,“ přemítá dnes Jan Berger o hloubce své závislosti.

„Ona byla příšerná doba,“ vrací se do časů socialistického zřízení, kdy byl právě on největší postavou fotbalové Sparty Praha.

„Zašli jsme někam na jedno, nebo večer na panáka. A druhý den už všechno v klubu věděli, jak prý jsme byli sťatí,“ vypráví. „Volali tam barmani nebo hospodští, všude navíc byla očka,“ upozorňuje Berger, jak byla společnost prošpikována donašeči.

Při jedné pořádkové kontrole prováděné příslušníky Veřejné bezpečnosti, dnes bychom řekli policisty, se Jan Berger dostal na hranu svého životního úpadku.

Na stěně v té hospodě visel obraz prezidenta republiky Gustáva Husáka. A opilý Berger hlídce oznámil, že se na něj klidně vymočí a na originál také. „Urážka prezidenta a hlavně generálního tajemníka ÚV KSČ, stranická funkce byla tehdy výš než státní,“ připomíná Berger. „To nemohlo dopadnout dobře,“ uvědomuje si i po letech. „Mohl jsem si zkazit nejen fotbalovou kariéru, ale úplně všechno,“ dodává.

Dnes by nad něčím takovým mávli všichni rukou. Tehdy to byl průšvih jako mraky. Ale řešení se našlo. Na jednu stranu elegantní, ale zároveň nepříliš příjemné. Obhajoba se vedla v tom smyslu, že Berger hovořil s příslušníky VB v opilosti. A když se podrobí protialkoholnímu léčení, nebude potřeba dalších trestů.

„Zařídil mi to Václav Ježek, jsem mu za to vděčný,“ děkuje Jan Berger i po letech už zesnulému legendárnímu trenérovi.

Měsíce v ústavu nebyly dovolenkové, zažil si své. „Třeba ty blinkačky, když nám nalili panáka po pozření antabusu, tedy prostředku, který reagoval na alkohol. To bylo něco!“ připomíná si dosti kruté léčební metody.

Vydržel, vrátil se na hřiště i k rodině. A dnes se při velice slavnostní příležitosti odváží dát si i něco ostřejšího.

Povolení odejít v roce 1986, tedy ještě za vlády komunistického strany, do švýcarského klubu FC Curych bylo vysvobozením pro všechny. Ještě před pádem československé totality se mohl nadechnout svobodného ovzduší, začít si zařizovat život po svém.

Po skončení aktivní fotbalové kariéry začal Jan Berger trénovat, staral se o sportovní tenisový areál a  zdálo se, že našel nový domov, kde bude spokojen a najde pohodu.

Ale právě rodina ho přiměla k návratu do Prahy. „Tomášovi bylo třináct, chtěl do Čech, stála před ním i docela slušná fotbalová kariéra,“ vybavuje si Jan Berger.

I  jeho nejstarší syn Jan hrál fotbal, stal se českým reprezentantem týmu do 21 let. Jen prostřední Petr fotbalové geny nerozvinul, stal se pilotem, nyní létá pro izraelské aerolinie. „Ale jeho syn Fanda je šikovný, i když se asi víc bude věnovat hokeji,“ nachází stařešina klanu sportovního následovníka.

Sám už se další trenérskou cestou nevydal. „Když jsem se vrátil do Čech, udělal jsem si profi licenci FIFA, ale podřizovat se autoritám mě nelákalo,“ přiznává, že neměl k trenérskému řemeslu vhodné charakterové předpoklady. Více tíhne k malířství pokojů, k oboru, kterému se vyučil.

Věhlasný mongolský vojevůdce Čingischán tvrdil, že svět je nekrásnější ze sedla koně. Jan Berger, největší oblíbenec sparťanských fanoušků 80. let, si vychutnává i úchvatný pohled ze štaflí.