„Mám smlouvu, dokud mě nevyhodí.“ Český kouč trénuje Jemen na dálku

Český trenér Miroslav Soukup si plní pracovní povinnosti na dálku.

Arabský svět zná ze svých vícero štací velice dobře, v letech 2014–2016 už dokonce vedl i Jemen. To však pobýval v hlavním městě San’á a seznamoval se s místní kulturou ve všech jejích vrstvách. Vlastnil i šavli, nezbytný doplněk každého jemenského muže.

„Ale už tehdy jsme museli hrát zápasy jenom venku, v Kataru, Ománu, Saúdské Arábii,“ přibližuje složitost exotického angažmá. „Naše domácí hřiště bylo Katar,“ upřesňuje.

Nyní mu však bezpečnostní situace žít v zemi, kde má pracovní závazky, nedovoluje. Natož s rodinou.

Vede tedy fotbalovou reprezentaci na dálku.

Jeho závazek je rovněž na evropské zvyklosti poněkud prapodivný. „Mám smlouvu, dokud mě nevyhodí,“ uvědomuje si, jak jsou veškeré podepsané dohody v těchto končinách vratké. Ale ví, do čeho šel, směje se tomu.

Konkrétní výkonnostní cíle od nadřízených ani nedostal. „Ono je to hodně složité,“ snaží se vysvětlit, co tato práce obnáší. „Hráli jsme v lednu zápasy Golf Cupu, podlehli domácímu Iráku 0:5, Ománu 2:3 a Saúdské Arábii 0:2,“ odkrývá výsledky, na první pohled nelichotivé. „Ale představte si, že moji svěřenci nehráli tři čtvrtě roku žádný zápas, ani ligový,“ odhaluje, s čím se musí potýkat.

Nedělá si tedy ani sám velké iluze, že bude jeho výběr úspěšný. „Kvalita každé státní reprezentace je odrazem místní ligy,“ tvrdí se znalostí věci. „A jestliže se v Jemenu žádná soutěž nehraje, jaká pak může být reprezentace?“ klade si otázku, na niž zná odpověď.

Spoléhat na legionáře se nedá. „Mám sice hráče v Iráku, Ománu nebo Libyi, ale nejsou v tak špičkových klubech, abychom si mohli říct, že jsme jako Maroko,“ připomíná překvapení loňského světového šampionátu.

Poznávat hráče a sestavovat z nich tým mu umožňují přípravná soustředění. Loňský podzim hostil na měsíc a půl jemenskou reprezentaci Egypt. Sice země ležící v Africe, ale kde se mluví rovněž arabsky a hlavním náboženstvím je islám.

Využívali sportovní areál pod Káhirou a odtud letěli přímo na zápasy populárního Golf Cupu do Iráku. „A pak jsme měli slušně odehrát zápasy s těžkými soupeři,“ vrací se Soukup ke třem lednovým porážkám s dovětkem, že se pokoušeli o nemožné.

Pro českého trenéra však soustředění představovalo návrat do známých míst, neboť v letech 2008–2009 vedl egyptský výběr do 20 let, který připravoval na mistrovství světa této kategorie pořádané Egyptem. „Setkal jsem se se svými tehdejšími asistenty, navštívili mě moji bývalí hráči, přijel doktor reprezentace,“ prozrazuje, že kontakty nevyprchaly.

Ostatně trenér Soukup si v zemi pyramid vydobyl slušnou pověst, s týmem mladíků postoupil ze základní skupiny z prvního místa. „Nikdo další takový úspěch nezaznamenal,“ upozorňuje český kouč. V osmifinále však Egypt prohrál s Kostarikou. „Tehdy se to však místním funkcionářům zdálo málo,“ připouští.

Šampionátu se zúčastnil i český tým vedený Jakubem Dovalilem, skončil ve stejné fázi, když nestačil na Maďarsko.

Bydlí doma v jižních Čechách, ale situaci v Jemenu zná. „Je to hodně složité,“ nepopírá. „Letecká spojení jsou omezená, těžko se cestuje i mezi městy,“ neskrývá, jak je všechno komplikované. „Hodně občanů proto raději žije v Egyptě,“ odhaluje, jak někteří řeší osobní i pracovní život.

To se týká i fotbalových funkcionářů. „Prezident svazu Ahmed Saleh Al-Eisí žije v Káhiře stejně jako jeho dva místopředsedové,“ odkrývá exilové pobyty svých nejvyšších nadřízených. „Generální sekretář Hamíd Al Šajbaní má pak kancelář v Kataru,“ přidává dalšího činovníka. A další členové výkonného výboru zůstali v Jemenu. „Komunikace je dosti obtížná, já sám dávám do kupy některé věci, protože každý mi odpoví jinak,“ postěžuje si, jak je trénování na dálku po organizační stránce vyčerpávající.

A uvádí konkrétní případ. „V březnu se konal další kemp v Saúdské Arábii, ale někteří hráči se vůbec nedostali z Jemenu,“ povzdechne si.

Ví však, že mít angažmá v těchto končinách je hodně náročné. „To není jenom Jemen,“ upozorňuje Soukup. „Stejné to bylo, když jsem vedl Irák, ještě horší to je v Sýrii, dosti se to zhoršuje v Libanonu. Jděte trénovat do těchto zemí!“ předkládá výzvu, která je jen pro otrlé jedince.

Situaci v Libanonu zná dobře Ivan Hašek, sparťanská hráčská a trenérská legenda, kapitán československého výběru na mistrovství světa 1990 v Itálii, jenž v roce 2009 vedl český A tým. Reprezentaci Libanonu koučoval v kvalifikaci světového šampionátu 2022 v Kataru.

V zemi žil, pobýval v hotelu v Bejrútu. „Ale rok už jsem tam nebyl,“ nedokáže úplně posoudit, jaké je současné bezpečnostní riziko. „Myslím si však, že to je horší, složitá je i hospodářská situace, inflace je příšerná,“ podotýká.

Za jeho působení to tak strašné ještě nebylo. „My mohli hrát doma, v cizině musely své zápasy hrát Sýrie, která našla útočiště v Jordánsku, a Irák, ten si zvolil Katar,“ připomíná osudy jiných fotbalových týmů. „Ovšem naše hřiště bylo příšerné, nevím, jestli na něm ještě konat mezistátní utkání dovolí,“ odkrývá další hrozbu pro libanonský výběr.

Do potíží českého trenérského kolegy se umí vcítit, i když nepovažuje nutnost hrát jinde za nejhorší obtíž. Potýkají se s tím i jiné státy, v nestabilním regionu to není nic neobvyklého. Více mu závidí výběr hráčů. „Libanon má jen pět a půl milionu obyvatel, Jemen třiatřicet,“ zdůrazňuje Hašek rozdíl v počtu obyvatel.

A tedy i talentovaných hráčů. „Kluci v těchto zemích nemají jiné sportovní sny, všichni chtějí hrát fotbal a mnozí z nich jsou nesmírně talentovaní,“ dodává na dálku krajanovi sílu.