Legendární Vojta bude mít sparťanský pohřeb

Na urputného bojovníka Josefa Vojtu, který dokázal s noblesou a hlavně velkou účinností nastoupit na jakémkoli místě sestavy, vzpomínají s úctou a náklonností celé další sparťanské generace. I když dres A týmu oblékaly dávno po tom, co ho on vysvlékl. A až do čtyřiceti let dohrával v nižších soutěžích.

Legendy dalších let mu byly nablízku až do jeho odchodu. „Patrně jsem byl úplně poslední, kdo se s ním setkal,“ svěřuje se kultovní záložník 80. let Jan Berger. „Navštívil jsem ho v neděli v brandýské nemocnici, kde ležel na ‚eldéence‘. Už jsme si spolu nepopovídali, Pepík jenom ležel, nemluvil ani nevnímal,“ líčí, že zdravotní stav olympijského medailisty byl už hodně špatný. „Jen jsem ho držel za ruku a cítil, že se blíží konec…“ uvědomoval si Berger.

Jakmile se informaci, že Vojta pouze leží a nekomunikuje, dozvěděl Ivan Hašek, hvězda sparťanského týmu 90. let minulého století, který po rozdělení federace přivedl jako trenér pražský klub ke dvěma titulům, neskrýval citové pohnutí.

Měl rovněž k Vojtovi nesmírně blízko. Spojovalo je i to, že v roce 2010 byli oba sparťanskými fanoušky zvoleni do Dvorany slávy v kategorii hráč. „Znal jsem celou rodinu, jeho manželku, která také měla velké zdravotní potíže, navštěvoval jsem ho,“ popisuje Hašek. Nesmírně pak oceňoval Vojtovu vstřícnou povahu. „Byl neustále dobře naladěný, optimistický, rád se smál,“ připomíná.

Okamžitě se rozhodl, že staršího kolegu a kamaráda v brandýské nemocnici navštíví. Už to nestihl…

Jen mu vyslal smutný pozdrav na rozloučenou. „Byl to moc prima člověk,“ zdůrazňuje. „Byl to vlastně můj fotbalový táta, vděčím mu za hodně,“ připojuje se Berger.

Přestože jsou oba o hodně mladší, Berger o dvacet let (ročník 1955), Hašek téměř o třicet (1963), zahráli si mnohokrát s Vojtou v jednom mančaftu – za starou gardu Sparty Praha. „Byl neustále vitální,“ upozorňuje Berger.

I když léta přibývala, sparťanský mistr z let 1965 a 1967 nemínil zelený trávník opustit. „Bral jsem ho s sebou, protože při besedách byl báječný, vtipný, příjemný, přístupný, fanoušci jeho slova a vzpomínky jen hltali,“ připomíná nynější kapitán a vůdce sparťanských veteránů. „Já mu říkal: ‚Už na hřiště nemusíš,‘ ale on ne: ‚Aspoň na chvilku mě tam pusť, ať si kopnu,‘“ žasne Berger nad tím, do kolika let dokázal Vojta prokazovat sportovní výkonnost.

Ostatně stoperská dvojice Vojta a Jaroslav Kotek zvaný Táta, ročník 1950, ještě před několika lety tvrdila obranu staré sparťanské gardy.

Všichni její členové se chtěli se svým starším kolegou a idolem rozloučit co nejsrdečněji a nejdůstojněji. „Navrhl jsem synovi, ať si nedělá s pohřbem starosti, že se složíme a zajistíme ho,“ promlouval Berger za celé mužstvo starých pánů. „Vedení Sparty mi však sdělilo, že všechno zařídí, že bude mít klubový pohřeb,“ oceňuje přístup funkcionářů.

„Jsme v kontaktu s rodinou, pomůžeme s čímkoliv, co bude potřeba,“ potvrdil Seznam Zprávám mluvčí Sparty Ondřej Kasík.

Prokázanou úctu si hráč, jenž rudý dres propotil ve 147 ligových zápasech a vstřelil v nich osmnáct gólů, nadmíru zaslouží.

Plzeňský rodák, jehož rodina se po válce vystěhovala osidlovat pohraničí, začínal svou kariéru v Ústí nad Labem. Zdatný odchovanec se po splnění vojenské základní služby v ČH Bratislava a RH Brno (celkem 23 ligových zápasů a jeden gól) vrátil do mateřského klubu a snažil se v ročníku 1958/1959 odvrátit hrozící sestup.

Nepodařilo se, Spartak skončil poslední, třebaže za tým hrály i takové osobnosti jako Václav Hovorka, Josef Píša či Miroslav Zuzánek. Šikovný obránce, záložník či útočník – jak bylo potřeba – však upoutal, stěhoval se na Letnou, kde zažil největší úspěchy. O dvojici Vojta – Andrej Kvašňák se dodnes mluví s náležitým respektem.

V Ústí na něj však stále vzpomínali. „Je nám líto, že pan Vojta ukončil svou životní pouť,“ připojuje kondolenci Petr Procházka, ředitel severočeského klubu. „Jsme hrdí, že to byl náš odchovanec a patří mezi nejvýraznější klubové legendy,“ dodává.

V československé reprezentaci debutoval v květnu 1960 v Bukurešti při výhře 2:0 proti Rumunsku ve čtvrtfinále Poháru národů, jak se tehdy oficiálně jmenovalo mistrovství Evropy. Obstál, trenér Rudolf Vytlačil ho nominoval na závěrečný turnaj do Francie.

V semifinále v Marseille nastoupil tým proti Sovětskému svazu. „Na Rusáky jsme vždycky byli nabroušení a toužili je pokořit,“ vzpomínal Vojta na zápas, který v sobě nesl silný politický podtext. „Trousili jsme všelijaké poznámky, ale potichu,“ uvědomovali si, že výprava je bedlivě sledována „očky“ státní bezpečnosti.

Zlomový okamžik přišel pro něj v 67. minutě za stavu 0:3 pro soupeře, kdy italský rozhodčí Jonni nařídil ve prospěch československého výběru pokutový kop. Postavil se k němu Vojta. „V Ústí a ve Spartě jsem kopal penalty pravidelně a trenér Vytlačil mě určil jako exekutora,“ vysvětloval, proč si míč nevzali vyhlášení střelci jako Kvašňák, Bubník, Dolinský či mozek mužstva Josef Masopust.

Bohužel selhal. Obrovitého Lva Jašina poslal na druhou stranu, netrefil však branku. Poctu, že překonal v mezistátním zápase jednoho z nejlepších brankářů světa, držitele Zlatého míč nejlepšího fotbalisty Evropy za rok 1963, tak zahodil. „Určitě by to mělo váhu,“ uznával, že mohl mít luxusní zápis do své statistiky. „Chtělo to však trefit branku, to je základ,“ bral s humorem své pochybení.

Vítězství nad domácí Francií v boji o třetí místo znamenalo aspoň zisk bronzové medaile. Moc ji však v socialistickém státě neocenili. „Na Ruzyni nás čekalo jen několik papalášů z ČSTV, potřásli nám rukou a poplácali po rameni. To bylo vše,“ přibližoval Vojta, jakého uznání se dočkali za cenný kov z premiérového kontinentálního šampionátu.

Nějaké vyznamenání, či dokonce prémie, o tom mohli fotbalisté jen snít.

Mnohem větších poct se dočkali po návratu z olympijských her v roce 1964 v japonském Tokiu. Ostatně také přivezli hodnotnější kov – stříbro, když až ve finále podlehli Maďarsku 1:2.

Sparťanský univerzál měl v týmu trenéra Vytlačila stálou pozici a činil se. V základní skupině skóroval proti Jižní Koreji (6:1), proti Egyptu (tehdy Sjednocená arabská republika) dokonce dvakrát (5:1), trefil se i ve čtvrtfinále proti domácímu Japonsku (4:0), když proměnil pokutový kop.

V semifinále československý tým odstavil spojený německý výběr, po finále se však ze zlata radovali Maďaři.

Uznání bylo vyšší. „Dostal jsem titul mistra sportu,“ doznal Vojta. I když… „Když Hradec vyhrál v roce 1960 ligu, odměnili jím všechny členy kádru,“ rozpoznával zvláštní hodnoty reálného socialismu.

Ale nestěžoval si, nelamentoval, že jeho kariéra vrcholila v tak podivné době. Smál se a rozdával dobrou náladu.

Takový zůstane ve vzpomínkách všech, které takto obohacoval.