Článek
Při vší úctě, mnohem víc ovací než ve vedení Národní sportovní agentury posbírali oba její dosavadní předsedové před pár lety, ještě v reprezentační brance. Milan Hnilička v hokeji ledním a Filip Neusser v pozemním.
První „přežil“ v čele agentury 21 měsíců, ten druhý 18. Oba do funkce jmenoval tehdejší premiér Andrej Babiš (ANO). Není tedy s podivem, že současná vláda Petra Fialy (ODS) nyní tuhle pozici přeobsadí, když už se i k tematice sportu – takřka po roce svého působení – konečně dokodrcala.
Vytvořit ke střídání v čele sportovní agentury oficiální apolitické zdůvodnění ani nedalo moc práce. Stačilo v novele zákona upravujícího parametry agentury zpřísnit požadavek vzdělání předsedy přinejmenším na magisterský stupeň. „A ten nemám, takže balím,“ pochopil jistě Neusser hned.
Ladilo se jen datum odchodu a konec listopadu se jevil jako ideální, protože všechny dotační výzvy pro rok příští by v tu dobu měly být vypsány. Zatímco vyhodnocovat už se budou v příštím kalendářním roce, a to pod předsedou NSA v pořadí již třetím.
Národní sportovní agentura oficiálně vznikla k 1. srpnu 2019. Správu sportovních dotačních titulů převzala od Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, kde předtím oblast sportu řešil malý, dá se říci okrajový odbor.
A vedle něj, pravda, i jakési alternativní mocenské centrum dislokované do jednoho z bytů na Senovážném náměstí, kde podle textu obžaloby ministerská náměstkyně Simona Kratochvílová spolu s fotbalovým předsedou Miroslavem Peltou se sportovními dotacemi nezákonně manipulovali. Podle jabloneckého činovníka jde ovšem o nedorozumění. O tom, kdo z žadatelů dotaci dostane a kdo ne, prý mezi sebou jen tak ze srandy neškodně kecali. Prostě aby řeč nestála.
Ponechme tento příběh v péči Městského soudu v Praze, kam ho po zrušení prvního rozsudku vrátil i pražský vrchní soud. Podstatné je, že i tato netradiční love story svého času podpořila argumentační arzenál pro vznik nového úřadu, který by se staral čistě jen o sport. S tím, že to sportu poskytne příležitost vymanit se z role nechtěné ministerské popelky.
A teď už se konečně dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu. Představy o rajské zahradě, v níž bude všechno šlapat jako na drátkách, se zatím prostě nenaplnily. Žádný megaskandál peltovských rozměrů sice (zatím) z agentury nevyhřezl, ale také stále nefunguje to nejpodstatnější, tedy základní chod úřadu, který by se alespoň trochu přibližoval vypsaným termínům a určeným datům.
V podání agentury se čas stává navýsost relativním, nevyzpytatelným, chtělo by se říct skoro až prázdným dojmem. Byrokratický proces je nepřehledný a především nekonečný. Samozřejmě zejména pro ty, kteří na životodárnou dotaci čekají. Všechno trvá týdny a měsíce, ba ani roční prodlevu zcela vyloučit nelze.
Musíme přitom vzít v potaz, že nový úřad hledal a stále hledá efektivnější nastavení a postupy. Zcela zásadní negativní roli sehrála epidemie covidu-19. Další komplikace, jež nelze pominout, s sebou přineslo rozpočtové provizorium zkraje letošního roku. A také válečný konflikt na Ukrajině s mnoha negativními dopady například na ceny energií, které pochopitelně řeší i svět sportu.
Za předsedy Hniličky termíny ještě tolik neujížděly. Ale tehdy také s úřadováním zčásti pomáhalo Ministerstvo životního prostředí, v covidové éře pak vlastně i Ministerstvo průmyslu a obchodu. A jak se zjistilo, tak dokonce i soukromá firma, která vyhodnocování dotačních žádostí zpracovávala externě, mimo zdi úřadu. A to svého času způsobilo velké pobouření a ostrý nesouhlas opozice.
Když Milan Hnilička v nejtužší fázi epidemie přidal účast na teplické narozeninové party, která se s předpisy hygieniků příliš neprotínala, a když se následně podle webu Neovlivní premiér Babiš seznámil i s novými, blíže nespecifikovanými informacemi, které jeho náhled na Hniličku změnily, přišel čas přepřahat.
Opratí se chopil Neusser, do té doby známý zejména díky kandidatuře na pozici předsedy Českého olympijského výboru a nebývale ostré kritice směřované na dosavadního šéfa ČOV Jiřího Kejvala.
Hnilička hodně dbal na svůj mediální obraz, vylepšovaný třeba i společnými fotkami s Jaromírem Jágrem a Pavlem Nedvědem. Tyto legendy i za tímto účelem povolal do Národní rady pro sport, poradního orgánu předsedy NSA. Neusser naopak pokračoval tam, kde před příchodem do NSA začal. Tedy permanentní slovní palbou do Jiřího Kejvala.
Běh událostí mu k tomu, obrazně řečeno, nabízel napěchované muniční sklady, protože způsob, jímž Kejval řešil a komunikoval olympijskou aféru „covidového letu“, nabízel vskutku velmi vážné důvody k zamyšlení.
Na jednu stranu tedy Neusser dělal to, co patrně považoval za principiálně správné. Na stranu druhou jako nejvyšší státní úředník pro oblast sportu nepřispěl žádnou efektivní snahou směřující k tomu, aby rozhašteřené prostředí kapitánů českého sportu jakkoli zklidnil. Nebo snad dokonce vedl k východisku.
V rozpoutané válce slov si jen vybral stranu a cíleně konflikt eskaloval, aniž by to ovšem vedlo k ukončení konfliktu – ať už smírem, nebo vítězstvím jedné strany.
Nestál nad konfliktem, ale v jeho epicentru. A nevyřešilo se zatím nic. Po Neusserově odchodu ze scény bude zášť mezi činovníky – především pak mezi šéfem České unie sportu Miroslavem Janstou a „olympionikem“ Jiřím Kejvalem – otravovat prostředí českého sportu i nadále. Což lze vyhodnotit jako Neusserův neúspěch. Byť tohle hadí klubko by teď nejspíš nerozmotal ani Butrus Butrus-Ghálí, natož horkokrevný Neusser, který na to nejspíš ani neaspiroval.
Funkcionářský rozkol v českém sportu je rozsáhlý a nesmiřitelný. Kejvala a spol. například bombardují nekonečnými sériemi žalob vázaných na průběh voleb v ČOV šéf Autoklubu Jan Šťovíček či boss Sdružení sportovních svazů Zdeněk Ertl. Mnohým leží kromě Kejvala v žaludku i jeho právní poradce Alexander Károlyi.
Jedním z bojišť těchto půtek se stal i Antidopingový výbor ČR, jemuž pro mnohá pochybení a zanedbání z předchozí éry reálně hrozilo odebrání mezinárodní akreditace. Tuto hrozbu se Neusserovi spolu s ředitelem ADV Jiřím Janákem podařilo zažehnat a za to jim na jejich vysvědčení patří velké významné plus. Ovšem Janák nedávno z funkce odešel a Neusser jej bude brzy následovat.
Nadále platí, že český sport je ze strany státu podfinancovaný. Kdyby měly platit sliby z dlouhodobých vládních koncepcí, které pracují s procenty výdajů státního rozpočtu, pracovala by Národní sportovní agentura s 12 až 15 miliardami korun. V reálném světě, ovlivněném covidem a ruskou vojenskou agresí, to napřesrok nebude víc než 6,9 miliardy.
A tak se znovu šetří na investicích do sportovní infrastruktury. A to nejen do pověstné chimérické rychlobruslařské haly „pro Martinu Sáblíkovou“, ale prakticky do všeho. Novou střechu má na zimáku v Kladně jen Jaromír Jágr, dotované projekty v Brně a Jihlavě kvůli pekelným cenám stavebních prací a materiálů raději stopli. Hniličkou proklamovaná „páteřní síť“ hokejových hal zůstala na papíře, v Hradci Králové a v Pardubicích si fotbalové stadiony dostaví města za své, protože jim vzhledem k ligovým předpisům nic jiného nezbývá. Ale to je vše.
V čase války zuřící reálně velmi blízko a ekonomicky ještě blíž samozřejmě existují jiné priority, než jsou třeba shnilé skokanské můstky. Doba je zlá, nicméně ke sportu byla společnost macešská, i když bylo líp. A nevím, zda to někdy bude lepší.
I to může být bezpochyby téma k zamyšlení pro příštího předsedu Národní sportovní agentury. Ať už jím bude Ondřej Šebek (dříve Dynamo Pardubice, nyní veslařský svaz a také ODS), anebo někdo jiný.
Novému předsedovi bych doporučil, ať se takovou měrou jako jeho předchůdci nestará o kouzla s mediálním obrazem. Ať se nevyžívá ani ve snímcích s kladenskou osmašedesátkou, ani v ostře laděných výrocích o Jiřím Kejvalovi či o komkoli jiném.
Co agentura a potažmo i český sport potřebují nejvíc, je transformace dotačního procesu do podoby, která bude srozumitelná, splnitelná, úřadovatelná v odpovídajícím čase. A to včetně finančních toků a také možností jejich efektivní kontroly.
Někomu to třeba přijde jako samozřejmost. Není. Jednotlivé části procesu na sebe musí navazovat a udržet soulad. Pokud počet tabulkových úředníků absolutně nestíhá harmonogramy, musí se logicky některé parametry pozměnit. Počet lidí vlastních či externích, náročnost zpracování žádosti, lhůty. Anebo samotná struktura dotačních titulů.
Pokud chceme, aby si o dotaci žádaly prakticky všechny sportovní subjekty v republice a peníze k nim šly přímo, pak musíme vytvořit i podmínky, aby se tak velký projekt podařilo i smysluplně administrovat.
Filip Neusser přišel s konceptem „prioritizace sportů“, v němž se lepší pozici těší ty olympijské, přičemž odlišná metodika podchytila i logické odlišnosti individuálních sportů v porovnání s kolektivními.
Myšlenky podobného rázu se nejen v Česku vynořují (a zase zanořují) už mnoho let. Vždycky když s nimi někdo přijde, tak za pár měsíců zase odejde. A jeho vize obvykle s ním. I proto, že každé nové nastavení někomu prospěje a někomu zase vůbec. Takže se vždycky najdou ti, co volají po návratu do původního stavu. A obvykle je jim vyhověno. No a tím veškerý progres končí.
Pokračování příště? Nechme se překvapit.
