Když se napil, bylo to s ním hodně těžké. Příběh abstinenta Zbyňka Pospěcha

Druhý tým tabulky 1. A třídy Moravskoslezského kraje Sokol Mokré Lazce táhne exkluzivní střelec: Zbyněk Pospěch, bývalý útočník pražských klubů Slavie a Sparty, mistr české ligy se Slovanem Liberec (2006) a slovenské v dresu Artmedie Petržalka (2008).

Jen na jaře se trefil do sítě Kozlovic (dvakrát), Štěpánkovic, Hradce nad Moravicí a Města Albrechtic (rovněž dvakrát) a Chlebičova. Pálí mu to i ve věku 40 let, nezapře v sobě pud gólového zabijáka. Dědku mu však spoluhráči zatím neříkají. „Jsem pořád nejlepší střelec, tak si to nedovolí,“ uchovává si respekt před mladšími spoluhráči, z nichž někteří už by mohli být jeho syny.

Podvědomě však tuší, že konec aktivní kariéry se přece jen blíží. „Ta rychlost už taková není, tělo ochabuje,“ povzdechne si. Milované fotbalové prostředí by však opouštěl nerad. Pozvolna se přesouvá na trenérskou lavičku. „Baví mě to a vidím v tom své uplatnění,“ prozrazuje.

Společně s bývalým spoluhráčem Zdeňkem Partyšem převzal odpovědnost za B-tým Opavy, dělá mu asistenta. „Nasbíral během dlouhé kariéry hodně zkušeností, teď to může mladým předat,“ oceňuje jeho přístup sportovní manažer klubu Jaroslav Kolínek. „Ukáže jim to přímo na hřišti, kluci ho berou,“ dodává.

Místní rodák se v nové roli našel. „Je to něco jiného, než když člověk hraje,“ vypozoroval. „Docela mě to chytlo. Dělám to dva roky, napřed jsem vedl patnáctileté kluky,“ prozrazuje. Teď se přesunul k mužům. A doprovází ho pověst, kterou si na trávníku vydobyl. „Nechci být chytrolín, který neustále zdůrazňuje, že to někdy hrával,“ odmítá ovšem tuto pózu. „Mám dva šikovné útočníky (Sebastian Šeba a Vít Veselý), něco bych je mohl naučit,“ věří na ukázanou.

Rovněž ví, jak je těžké s mladými pracovat. „Když já začínal, byl jsem docela divoch a pak se ukázalo, jaká to byla škoda,“ uvědomuje si, jak je lehké si fotbalovou kariéru pokazit. „Snažím se jim proto vysvětlit, že být rebel není to nejlepší,“ doporučuje.

Poznal, že pouze s nabytými zkušenostmi nevystačí. Byť jsou nenahraditelné. „Jako vynikající útočník a střelec vidí situace na hřišti správně a umí je i vyhodnotit,“ upozorňuje Kolínek. „To se ve skriptech a poučkách vyčíst nedá,“ říká opavský funkcionář. „Zbyněk se učí, má vůli, půjde mu to,“ věří podřízenému.

Teorii a učivo nechce Pospěch zanedbávat. „Mám licenci B a hlásil jsem se poprvé na áčkovou,“ odkrývá své trenérské vzdělání. „Vím, že ji budu potřebovat, ale bohužel bylo hodně uchazečů a já se do kurzu nedostal,“ postěžuje si. Moc ho to mrzí. „Byl bych v dobré společnosti, nejen Party (Partyš), ale i Tomáš Řepka, se kterým se dobře znám. Dlouho jsme se neviděli a těšili jsme se, že budeme studovat spolu,“ lituje uniklé šance.

Nevzdává se. „Sbírám zkušenosti v praxi a věřím, že příště mi to už neuteče,“ připravuje se na podzimní zkoušky. „Zbyněk je usilovný a důsledný,“ nepochybuje Kolínek, že to vyjde.

Patří do množiny hráčů, kteří oblékali dres obou slavných pražských klubů Sparty a Slavie. „Jako kluk jsem toužil hrát za Spartu,“ prozrazuje náklonnost k rudým barvám. „To se mi sice povedlo, ale moc jsem v ní neodehrál, šanci jsem vlastně nedostal,“ odhaluje. „Musel jsem do Liberce, což se ukázalo paradoxně jako skvělé, získali jsme titul,“ opět potvrzuje pořekadlo, že všechno zlé je k něčemu dobré.

Do Slavie přišel, když těžké časy prožíval nejstarší český klub (nedostatek peněz a hrozící insolvence), ale i on (vláčený fotbalovými institucemi, v insolvenci nakonec skončil). „Prožil jsem v ní ale krásnou dobu, byl jsem nejlepší střelec mužstva, fanoušci mě měli rádi,“ vzpomíná až s dojetím. „Proto jí v derby nadále fandím,“ neskrývá, že se náklonnost přesunula do Edenu.

A jen závidí, jak klub nyní šlape. „Když vidím, jak to tam nyní funguje, jak fanoušci mužstvo povzbuzují, je mi skoro líto, že už u toho nejsem,“ posteskne si. „Nejraději bych znovu nazul kopačky a zaplněný Eden si vychutnal. Za nás byli také skvělí, ale nechodilo jich tolik,“ upozorňuje.

Hodně výraznou stopu zanechal i ve třetím pražském legendárním klubu – v Dukle. „Tu bych nechtěl vynechat, zůstala mi také v srdci,“ netají. „Na Julisce atmosféra jako v Edenu nebyla, chodilo pár věrných, ale co se týká fotbalu a mé střelecké formy, dařilo se mi nejvíc,“ zahledí se do statistik. „I přes problémy, které jsem měl mimo hřiště. Za něco jsem si mohl sám, to nezapírám, ale dostali mě do nich také někteří lidé,“ naznačuje, že si prošel složitým obdobím.

Skvěle rozjetou kariéru přibrzdily nepříjemné osobní zkraty, kterým se nevyhnul. „Spousta lidí o tom nic neví, viděli rebela, který pije a mlátí manželku a tchyni, psalo se ledacos a ještě se to zveličilo,“ pozvolna rozpřádá, čím si prošel. „Neříkám, že jsem byl svatý, napil jsem se, ale nebyla všechno pravda,“ odmítá ovšem nosit jen černou nálepku.

Tu však složitě odtrhával. „Špatná pověst se se mnou táhla dlouho a nebylo to nic příjemného,“ doznává. „Dnes jsem o dvacet let starší a vyzrálejší, ale pořád někteří lidé ve mně stále vidí blázna, který po zápase pije a dělá bordel,“ snaží se dokázat, že už takový není. „Našel jsem v sobě vnitřní klid, nechci se tím už zabývat,“ nemíní se už sebetrýznit minulostí.

Přestal pít alkohol úplně. „Prokázal obdivuhodnou sílu, zvládl to. Přesvědčil, jaký je člověk,“ skládá mu obdiv Kolínek. „Když se napil, bylo to s ním hodně složité…“ připomíná Pospěchovy „úlety“ – násilnictví, automaty, autohavárii, finanční nezodpovědnost.

Opatrně, ale i na toto téma Pospěch mluví. „S alkoholem jsem úplně skoncoval asi před dvěma lety,“ zdůrazňuje. „Přesvědčila mne bývalá přítelkyně Petra Lamichová, navedla mě na jinou cestu, posunula dál,“ oceňuje s vděčností její zásluhu. „Mrzí mne, že jsem ji nepoznal ve dvaceti, mohlo být všechno jiné,“ zalituje, že se jejich životní cesty neprotnuly dříve. „Byli jsme spolu po mém rozvodu pět let, už spolu nejsme, ale hodně mi pomohla. Zůstali jsme přátelé,“ nezapomíná na ni.

Přejít mezi abstinenty nebylo jednoduché. „Měl jsem z toho zpočátku strach, ale zvládl jsem to,“ nepopírá, že si hrábl při odříkání až na dno. „Pro někoho to je nepochopitelné. Někteří mi ani nevěří, ale alkohol jsem ze života docela vynechal, ale je to zbytečná věc a cítím se skvěle,“ pochvaluje si výhru nad záludným nepřítelem.

Nechoval se řádně, ale na jeho životním propadu se podíleli i jiní, dokonce instituce. „Šel jsem proti systému,“ upozorňuje Pospěch. „Nakonec se ukázalo, že jsem byl v právu, ale systém mě hodně ničil a sebral část kariéry,“ připomíná. „Šel jsem proti němu i za cenu ztráty vlastní osoby i rozpadu manželství,“ odkrývá následky.

Obhájil se, když však požadoval vyrovnání, neuspěl, opět se stal nepřítelem asociace. „Nejvíce mě mrzelo, že se lidé na FAČR ke mně chovali jako k psovi,“ připomíná. „Já nic neudělal, chtěl jsem hrát fotbal a spravedlnost. Systém mě však odstavil. A táhlo se to se mnou nadále. Vrátil jsem se do Opavy a musel odejít. To samé v Karviné, kde jsme postoupili i do ligy, ale řekli mi, že pokud nepřijde papír podepsaný od FAČR, nemohu dostat smlouvu,“ popisuje.

Měl potvrdit, že všechno bylo v pořádku, nikdo z asociace chybu neudělal a nic nebude vymáhat ani kritizovat. „Pan Berbr mi dokonce volal, že když to nepodepíšu, budu mrtvý,“ odkrývá, jak daleko všechno zašlo.

Objevil v sobě novou sílu, nechce se k ošklivostem vracet. „Ale něco se odpustit nedá, někoho už bych nechtěl v životě potkat,“ nezapomíná. Naopak si váží těch, kteří mu v těžké situaci pomohli. „Nejvíc pan Kubíček, děkuji mu za to,“ připomíná protřelého olomouckého funkcionáře, vzděláním právníka, jenž převzal jeho případ.

Nad osudem však nelká. „Asi to tak mělo být,“ přijímá rány s vnitřním vyrovnáním. „I tak jsem prožil hodně zajímavou kariéru a nestěžuji si,“ probírá kluby, jimiž prošel.

Nyní mu dělá radost patnáctiletý syn Andreas, který se rovněž věnuje fotbalu, hraje za opavskou Slavii Minervu. „Uvidíme, jak to bude dál,“ ponechává mu otec prostor pro rozvoj. „Není úplně naladěný na fotbal, dnešní mládež je složitější, snažím se mu vštípit do hlavy, že musí brát fotbal naplno, snad to pochopí,“ nechce, aby potomek opakoval jeho chyby. „Na rozdíl ode mne je rychlejší, já byl spíš silový,“ probírá synovy přednosti. „Talent určitě má, jen je třeba ho trochu popostrčit. Je to na něm,“ nehodlá mu řídit kariéru.

Syn ho sbližuje s bývalou manželkou Evou, jejichž vztah procházel bouřlivým obdobím, v němž nechybělo ani násilí. „Byli jsme spolu 16 let, máme syna, musíme nějak fungovat,“ přijímá odpovědnost. „Prožili jsme dobré i zlé, nebude to už nikdy takové, jako když jsme se brali,“ přemítá. „Naše cesty se rozešly, to se stává. Vycházíme ale spolu,“ dokládá.

Před pěti lety se vyřešila i další tíha – insolvence, všechny závazky a dluhy splatil. „Výsledek měl být jiný,“ připomíná snahu o odškodnění za protiprávní popotahování ze strany fotbalové asociace. „Ale naštěstí je vše ukončeno a já mohl začít znovu a v životě opět stoupám,“ hledí do budoucnosti s optimismem.

K tomu ho strká i zaměstnání v opavské firmě na výrobu a distribuci léků Teva. „Pracuji s počítačem,“ odkrývá své zařazení.