Rok, kdy se Sparta a Slavia nejvíc nenáviděly

Sparta a Slavia mají vzájemnou nevraživost v genech. Začala vlastně už jejich prvním duelem v roce 1896 na Císařské louce, kdy kapitán červenobílých Karel Freja – budoucí první předseda Českého svazu footballového založeného v roce 1901 – neuznal po utkání vítězný gól soupeře. Tehdejší pravidla to umožňovala.

Následná odveta se nekonala. Pro většinu slávistů – studentů - si přišli páni profesoři, neboť v c. k. rakousko-uherském mocnářství bylo provádění této činnosti (fotbalu - pozn. red.) studenty zapovězeno. Podezření, že udání přišlo ze sparťanské strany, se nikdy neprokázalo, ale vztahy notně narušilo.

Možná největší rozkol ale přišel až v roce 1931. „Určitě to byl jeden z nejostřejších svárů mezi Spartou a Slavií,“ potvrzuje historik Miloslav Jenšík.

Vídeňský rodák Franci Svoboda (jeden ze stříbrných hochů z mistrovství světa 1934 v Itálii) přišel do Slavie v roce 1926 s pověstí nezastavitelného střelce a tu plnými hrstmi naplňoval. V roce 1930 mu končila smlouva a vědom si své nepostradatelnosti požadoval zvýšení platu, k čemuž se však vedení příliš nemělo. Sparta vycítila šanci a rozhodla se získat skvělého kanonýra do svých řad. Svoboda s přestupem souhlasil.

Aby ho nemohl odvolat, podepsal Spartě směnku na 50 000 korun, které by v případě odvolání přestupu musel zaplatit. Za podepsání smlouvy prý měl inkasovat až 100 000 korun. Když se to Slavia dozvěděla, okamžitě mu nabídla stejné peníze. V tom okamžiku Svoboda přestup odvolal.

Sparta však oznámila, že proplacení směnky bude vymáhat. Nejdříve chtěla, aby případ projednávala fotbalová asociace. Ta nebyla schopna spor vyřešit, a tak se obrátila na obchodní soud. Ten vynesl rozsudek, který Svobodovi uložil zaplatit oněch 50 000 korun a soudní výlohy.

Mezi Spartou a Slavií to vřelo.

Nahromaděné spory se provalily při finále poháru Středočeské župy v září 1931, které se hrálo na stadionu Sparty. Ve 30. minutě belgický legionář ve službách domácího týmu, obdivuhodný střelec Raymond Braine, který v československé lize nastřílel 120 gólů, kopl Antonína Nováka tak, že mu přerazil lýtkovou kost.

Spisovatel Vítězslav Houška hrůzný okamžik líčí v kultovní knize Věčná Slavia (nakladatelství Olympia, 1971) takto: „Ve 30. minutě této kopané zaútočil Braine na slávistického obránce Nováka, který se právě hotovil k odkopnutí míče. Zaútočil tvrdě a bezohledně. Tak tvrdě, že Novákovi zlomil lýtkovou kost a pohmoždil mu kotník a chodidlo. Rozhodčí Wolker zachoval lyrické mlčení. Braine zůstal na hřišti, Novák odjížděl do nemocnice (aniž věděl, že už se na hřiště nikdy nevrátí).“

Střídat se v té době nesmělo, Slavia, třebaže se ve 41. minutě ujala vedení, podlehla nakonec 1:3.

Přestože na lavičkách rivalů seděli skotští gentlemani Johny Dick na sparťanské a legendární John William Madden na slávistické, strhla se po Brainově faulu mela.

Opět dostává slovo skvělý vypravěč slávistické a sparťanské historie spisovatel Houška. „Pak Svoboda vyšlápl na brankáře Němce, pak Černický zkosil Braina, pak Burgr osolil Puče, pak Joska unikl Čtyřokému a vstřelil vedoucí branku, pak Braine vyrovnal, pak sparťan Podrazil zvýšil na 2:1, pak Černický složil Haftla a ten se mu pomstil tím, že jej obličkoval a vstřelil třetí branku Sparty, pak nebohý Wolker odpískal konec truchlohry.“

Téměř shodnými slovy a dramatickou zápletkou líčí průběh utkání i v knize Železná Sparta (Olympia, 1966), ve slávistické kronice je však přece jenom autorova mluva dosti květnatější.

Předně se však rozebíral Brainův zákrok, sparťanského útočníka okamžitě příznivci Slavie i někteří novináři obvinili, že to udělal záměrně. „Pamětníci ho skutečně označovali za nesmírně brutální, surový a nevylučovali úmysl zranit,“ uvádí historik Miloslav Jenšík, jenž s některými aktéry zápasu na toto téma osobně mluvil. „Všichni ho jednoznačně odsoudili,“ zdůrazňuje.

V I. dílu publikace Svět devadesáti minut (1901-1945) autorského kolektivu Igor Mráz, Jindřich Pejchar, Josef Pondělík a František Žemla (nakladatelství Olympia 1976) se ovšem píše: „Čambal, který byl v bezprostřední blízkosti srážky obou hráčů, nám po letech potvrdil, že to sice nebyl nejčistší zásah, ale rozhodně nešlo o úmysl.“ A případ uzavírá věta: „Jenomže ta legenda o úmyslném Brainově faulu přečkala celé desetiletí…“

Zranění pro Nováka znamenalo předčasné ukončení slibně se rozvíjející kariéry. V období 1930-1931, kdy se formoval kádr pro mistrovství světa 1934 v Itálii, odkud si československý výběr přivezl stříbrné medaile, nasbíral čtyři reprezentační starty, dvěma góly skolil Francii v přátelském zápase v únoru 1931 v Paříži.

Najednou z něj byl invalida. Ve čtyřiadvaceti letech. „Novák skutečně patřil mezi velice nadějné obránce, byla to pro něj sportovní i životní tragédie,“ podotýká Jenšík.

To však v žádném případě nebyl konec rozporů, naopak se vyhrocovaly. Poslední letenské rodeo (i Slavia sídlila tehdy v této pražské čtvrti na svém stadionu) dopálilo otrlého dohlížejícího úředníka a učinil na Braina trestní oznámení pro úmyslné ublížení na těle. „Předání střetu na hřišti k soudu bylo něco naprosto neobvyklého,“ zdůrazňuje Jenšík. „Co jsem v historických pramenech objevil, šlo o první případ od ustanovení profesionální ligy,“ vrací se do roku 1925, kdy asociační soutěž vznikla.

Fotbalové orgány ani proto nejednaly. Trestní komise vyslechla Braina a odložila vynesení rozsudku až po skončení soudního řízení. Sparťané v tom viděli vliv slávistického tábora a rozhodli se přerušit se Slavií veškeré styky.

Jenomže hlavy vychladly s vědomím, že tyto tahanice nikomu neprospějí a odnesou to všichni. Do sporu se totiž zamíchala i složitá situace okolo směnky Franciho Svobody. Napočítané ztráty mohly být bolestivé pro obě strany: Sparta přijde o vynikajícího útočníka (Braine), Slavia taktéž (Svoboda), Novákovi zdraví už nikdo nevrátí…

Zvítězil kompromis – Slavia se nebude vozit po Brainem za jeho surový zákrok, Sparta odpustila rivalovi pokutu 50 000 korun za Svobodův přestupový žertík. A byla uzavřena dokonce dohoda o vzájemném respektu až spolupráci.

Z vágní proklamace o spolupráci vyčníval závazek, že se kluby budou respektovat při přestupech hráčů. Srozumitelně řečeno: Když jeden začne lanařit zajímavou posilu, nepoleze mu druhý do zelí. „Něco skutečně nevídaného,“ netají podiv ani po letech historik Jenšík. Zároveň se však začaly téměř uzavírat sázky, do kdy to věčným sokům vydrží.

Poměrně dlouho, až do roku 1936. Příčinou obnovených rozepří se stal Karel Senecký. Jako nadějného dorostence s vysokým útočným potencionálem si ho vyhlédla Slavia. Zdatní bafuňáři Sparty mu podle provalených zdrojů zajistili stáž v chorvatském Hajduku Split, a zatímco Slavia jednala s mateřským SK Nusle, Sparta si Seneckého stáhla jako volného hráče. „Tím uzavřenou dohodu vlastně obešla,“ vysvětluje Jenšík.

Senecký, účastník mistrovství světa 1938 ve Francii, jenž se v průběhu kariéry stahoval v sestavě dozadu, se stal sparťanskou legendou. V rudém dresu strávil osmnáct let, získal sedm titulů včetně protektorátního roku 1944 a dvou za komunistické éry 1952 a 1954.

A oba kluby se znovu vydaly na válečnou stezku.