Kdo dal góly v semifinále, bylo tajné. Dva vicemistři světa museli zmizet

Českoslovenští fotbalisté se v roce 1962 vraceli z mistrovství světa v Chile se stříbrnými medailemi jako hrdinové národa. Politické poměry v následujících letech jim však krutě nepřály.

Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy dva členové slavné party trenéra Vytlačila zůstali v zahraničí. Pro režim se stali nežádoucími. Odsouzeníhodnými vyvrheli, na které se mělo zapomenout.

Přitom ani Josef Kadraba, ani Adolf Scherer neemigrovali z politických důvodů. Šli za svým štěstím. To však komunistické orgány nezajímalo. Nad oběma stříbrnými hochy z Chile vyhlásily přísnou klatbu.

Obdivovatel Bicana

Měl za sebou oslnivou ligovou kariéru, góly střílel v pěti klubech, celkem jich nasbíral 117. Vlastně na stará kolena, ve dvaatřiceti letech, už jako držitel stříbrné medaile z mistrovství světa v Chile, kde přispěl k úspěchu úvodní brankou v semifinále proti Jugoslávii, si sáhl na dětský sen – zahrát si ve Slavii Praha.

„Celá moje generace toužila zahrát si po boku Josefa Bicana, nebo aspoň oblékat jeho slávistický dres,“ vysvětloval, proč se v roce 1965 upsal klubu, který se po třech letech martýria vrátil do nejvyšší soutěže. A málem ji jako nováček dobyl.

Nešlo čistě pouze o charitativní akci, za přestup z Kladna získal docela slušné peníze, sumu shromáždil nově vytvořený Odbor přátel Slavie s hercem Martinem Růžkem v čele, kde umělci a jiné známé osobnosti společenského života obstarávali to, na co výbor jednoty svázaný tehdejšími přepisy nedosáhl – zajistit oporám a posilám slušné odměny.

Když se odchovanec Rakovníka rozhodl velkou fotbalovou kariéru ukončit, zdálo se, že bude žít s gloriolou slavného internacionála, který se zasloužil o vlast, a bude požívat všeobecné úcty.

Odsouzeni na tři roky

V roce 1967 ho Polytechna (podnik zahraničního obchodu) vyslala do Vídně, kde pracoval pro firmu Ford, která zaměstnávala i manželku Alenu ve funkci úřednice. Legální pobyt v Rakousku si nechali prodlužovat až do roku 1972. Když však česká strana trvala na definitivním návratu do vlasti, manželé Kadrabovi se rozhodli, že tak neučiní. Skutečnost sdělili úřadům dopisem z 25. 8. 1972. Stali se z nich emigranti.

Usadili se na vídeňské Wittegasse. S jeho měsíčním příjmem necelých 9 000 šilinků a manželčiným cca o tisíc šilinků nižším se jim rozhodně nežilo nejhůře. Pro socialistické zřízení se však stali kriminálníky, přímo nepřáteli lidu. V dubnu 1974 byli odsouzeni podle § 109/2 trestního zákona o nedovoleném opuštění republiky na tři roky nepodmíněně.

V průběhu následujících let jim nebylo několikrát uděleno vstupní vízum, byť se oba manželé stali rakouskými státními příslušníky, neměli šanci přijet do vlasti ani na pohřby příbuzných. V listopadu 1976 požádali o možnost dodatečného vystěhování, které bylo podmíněno úhradou poměrně velké sumy. Přestože byli ochotni požadovanou částku zaplatit, žádosti nebylo vyhověno, a tak se do vlasti mohli oficiálně podívat až po listopadu 1989.

Předtím jim však byl amnestií prezidenta Gustáva Husáka ze dne 5. 5. 1974 udělený trest prominut. Kadraba se do rodné země podíval ještě před listopadovými změnami, ale v Brně se nechal zapsat v hotelu pod jiným jménem – pro jistotu.

Poznávací značka Chile 2

Do Klubu kanonýrů – stejně jako jeho spoluhráči Schererovi – byl Kadrabovi umožněn vstup ještě před revolučními změnami. V roce 1988 se tehdejší sovětský vůdce, progresivní generální tajemník komunistické strany Sergej Gorbačov, rozhodl pro vyrovnání s krutou minulostí a pro takzvanou perestrojku. Její odlesk padl i na Československo.

Kadraba se svým pobytem ve Vídni netajil. „Vídával jsem ho každý den, byl velkým fandou Rapidu,“ vzpomíná Antonín Panenka, jenž oblékal dres vídeňského klubu v letech 1980–1985, že jeho předchůdce v reprezentačním dresu nežil v žádné ilegalitě. A na první pohled bylo patrné, o koho jde. Jezdil autem se značkou W Chile 2.

Symbolika ho provázala neustále. Když v roce 2012 k 50. jubileu šampionátu v Chile dostali jeho účastníci od tehdejších reprezentantů odměnu ve výši 50 tisíc korun, Kadraba sumu, která měla přijít na jeho účet, převedl na eura. Částka vyšla na 1 934 eur. Připomenula tedy rok prvního finálového zápasu Československa na světovém šampionátu.

Zaměstnanec ministerstva vnitra

Třígólový střelec chilské party Adolf Scherer se po základní škole šel učit strojním zámečníkem do Vozového depa Vrútky a po získání učňovského listu nastoupil v roce 1957 na vojenskou základní službu do řad vojsk ministerstva vnitra. Po vojně se vrátil domů, ale byl fotbalově zlákán do bratislavské Červené hviezdy, zpočátku jako občanský zaměstnanec.

V listopadu 1959 podepsal ovšem závazek a stal se příslušníkem SNB, nejdříve v hodnosti staršiny, na podzim 1960 byl povýšen do hodnosti podpraporčíka. Po úspěchu na MS v Chile požádal o rozvázání pracovního poměru a k poslednímu září téhož roku byl z řad členů propuštěn. Ještě na vojně se oženil a vzal si za ženu slečnu Matildu Holkovou, se kterou měl dvě děti.

Francouzské angažmá a skok domů

Když se v lednu 1968 začaly celospolečensky uvolňovat ledy, zamířil v zimě 1968 do francouzského týmu Nîmes Olympique.

V roce 1972 se po skočení pracovního povolení vrátil domů na Slovensko a hrál krátce za druholigové Strojárne Martin. Po půl roce se rozhodl vyřešit zbytek kariéry a života po svém. V továrně zařezával v podnikové účtárně od 6:00 do skončení pracovní doby bez jakýchkoliv úlev. Stejně tak příjmy nebyly nikterak valné, perspektiva vlastně nulová, skončil by pravděpodobně někde v nižších soutěžích jako trenér.

V té době byl rozvedený a kromě dvou dětí ho v rodné vlasti nic nedrželo, a tak při jednom exhibičním utkání výběru ligy proti legionářům v Nîmes ve Francii zůstal a už se nevrátil.

Nový vztah

Dostal sice výjezdní doložku, ale moc nechybělo a sen o sladké Francii by se mu definitivně rozplynul. Sotva se letadlo směr Paříž odlepilo od bratislavské ranveje, do odletové haly dorazila policejní eskorta, která ho měla před cestou zadržet. Pouhých pár minut rozhodlo o jeho budoucí životní cestě s nálepkou emigranta.

Do Francie ho také táhl nový vztah, který v Nîmes při svém legálním angažmá navázal. Podruhé se oženil a se svou ženou Nadijou má syna Rudolfa a dceru Anne. „Já neodcházel z politických důvodů, o politiku jsem se nikdy nestaral,“ prozradil několikrát, když popisoval důvody odchodu do Francie. „Šel jsem za hlasem svého srdce,“ netajil, jak byl vztah k nové francouzské partnerce silný.

Vítězství bez střelce

Bezpečnostním složkám komunistického režimu doslova proklouzl mezi prsty, už na něj mocipáni nemohli. Mstili se, jak mohli. „Nepustili mě ani na pohřeb otce,“ dokládal Scherer, kam až zacházela ideologická nenávist.

Z kronik měl úplně vymizet. „Gumovali mne, jak se jen dalo…,“ připomínal, jaká byla snaha vymazat ho z povědomí fanoušků. „O šampionátu v Chile se psalo, že jsme se Španělskem vyhráli po gólu Štibrányiho, zápas s Brazílií skončil 0:0, s Mexikem jsme prohráli 1:3, gól dal Mašek. Ve čtvrtfinále jsme zdolali Maďarsko 1:0, ale už se nevzpomínalo, že gól jsem dal já. A semifinále s Jugoslávií? K mým dvěma trefám přidal třetí Kadraba, další emigrant. Tři semifinálové góly neměly střelce,“ už se jen smál komunistické hlouposti.

Góly ze světového šampionátu už střelce mají. Tři dal Adolf Scherer, jeden Josef Kadraba…