„Ještě mi nic nedali.“ Jak se z Berbra stal Náčelník českého fotbalu

Roman Berbr, vyučený mlýnský montér s pozdější maturitou z Praporčické školy SNB, vytvořil v českém fotbale systém, kterým si zavázal funkcionáře na všech úrovních a především s pomocí rozhodčích měl páky schopné ovlivňovat zápasy od nejnižší amatérské úrovně až po vrchol pyramidy, po první ligu.

Ve chvíli, kdy se stal českým místopředsedou fotbalové asociace, dokázal vyvíjet a uplatňovat svůj masivní vliv prakticky na cokoli uvnitř fotbalu. Režíroval například, kdo a kam bude zvolen či jmenován. Kdo Berbrovi nepasoval do systému, to znamená, že mu nešel na ruku, neblaze to pocítil. Případně byl ve fotbale odstaven na slepou kolej.

Roman Berbr měl moc, bohatství, vliv, cítil se nedotknutelný.

Když v úterý stanul před plzeňským soudem, už to byl jiný muž. Přes tři hodiny četl svou výpověď, v níž především odmítl tvrzení obžaloby, že byl hlavou organizované skupiny, která ovlivňovala zápasy druhé a třetí ligy. Dokonce zdůrazňoval, že proti „cinknutým“ zápasům (tak se označují zápasy ovlivněné kvůli sázkám) naopak dlouho a aktivně bojoval.

Někdejší funkcionář Roman Berbr stojí před soudem, u něhož mu státní zástupce coby údajnému strůjci zločinného spolčení navrhuje nepodmíněný trest odnětí svobody na sedm let a finanční postih ve výši šesti milionů korun. Roman Berbr ovšem konstrukci vyšetřovatelů odmítá – podle něj prostě nepochopili, jak funguje fotbal.

Žádný strom prý neroste do nebe, Berbr se ho však ve fotbalovém prostředí téměř dotkl. Podléhali mu lidé mnohem vzdělanější, kultivovanější, společensky výše postavení než on. Jak to dokázal?

V nejvyšší soutěži se Berbr s píšťalkou v puse objevil prvně v pátém kole ročníku 1990/1991 tehdejší federální ligy, kdy řídil utkání Spartak Hradec Králové – DAC Dunajská Streda (1:1). A prokazoval pověst energického muže, který si umí udělat na hřišti pořádek.

„Měl k činnosti rozhodčího vzácný cit, nikdy nedopustil, aby se mu utkání rozpadlo, pořád ho držel pevně v rukou,“ přiznal mu vlohy jeho bývalý kolega Tomáš Čuřín. „A uměl i ostatním poradit, jak na to.“

Nebylo divu, že měl Berbr našlápnuto minimálně k solidní kariéře i na mezinárodní scéně.

Jenže ho provázela i pověst člověka, jemuž mnohá špatnost není zcela cizí. „Sedíme v šatně, já hlavní, Roman mi jde dělat asistenta,“ vzpomínal další výrazný český arbitr Pavlín Jirků. „Říkám mu, převlíkej se. On se zašklebil a pronesl: co bych těm mrd… dělal kašpara. Ještě mi nic nedali.“

Přestože prokazoval velice obstojnou výkonnost a opravdu pískat uměl, byl v roce 1995 v první velké rozhodcovské aféře spolu s dalšími třemi kolegy vyřazen z prvoligové listiny. Pro ztrátu důvěry, hlasovaly o tom přímo kluby.

Po dvou letech se vrátil, ale ztrátu původní dynamiky jeho rozhodcovská kariéra dohnat nemohl. Přesunul se tedy mezi funkcionáře.

Berbr aktivně působil v rodných západních Čechách, ale dral se nahoru. Pochopil totiž dokonale, jakou cestou se může vyšplhat až na vrchol.

Fotbalová asociace má právní status spolku, který si volí své vedení. Stačí si tedy zavázat či jiným způsobem získat delegáty valné hromady, nejvyššího orgánu spolku, a je vyhráno. „Valné hromady já umím,“ chvástal se pokaždé Berbr. Měl pravdu.

Svým způsobem po několika letech znovu okopíroval model bývalého mocipána českého fotbalu Vlastimila Koštála. Ten míval v asociaci také silné slovo i z pozice jejího místopředsedy, do níž musel být pochopitelně také zvolen. A to delegáty, kteří ve stále masivnější míře volili v české komoře právě ta jména, která jim Berbr doporučil.

Poslušnost a disciplína delegátů byla přitom tajné volbě navzdory údajně kontrolována nelegální metodou, spočívající v tlaku na to, aby předložili mobilem ofocené kopie svých vyplněných volebních lístků.

Při valných hromadách zastupovali četné kraje a okresy, leckdy ale i kluby, především bývalí sudí, na něž měl Berbr velice úzké vazby. „Bývalí rozhodčí tvoří asi tři procenta členské základny, při volbě nejvyšších orgánů mají ale asi devadesát procent mandátů,“ vypočítal Josef Žižka, nyní člen etické komise, jenž se v minulosti Berbrově pavučině moci nikdy nepodvolil. A to jako jeden z opravdu mála takto smýšlejících regionálních delegátů české komory.

Volební proces měl tedy Berbr pod kontrolou. A proto si tento Náčelník, jak se nechal oslovovat, mohl prakticky do kterékoliv pozice dosadit koho chtěl. Při volbách v roce 2017 tak nasměroval do nejvyšší funkce ve FAČR i Martina Malíka, později mnohými označovaného za politováníhodnou loutku.

Berbr se svými lidmi uměl pracovat. Dodával jim pocit důležitosti, spolehlivé odměňoval, vzpurné trestal.

Když stoupal vzhůru, provalilo se na něj, že měl v minulosti pracovní závazek i ve složkách komunistické Státní bezpečnosti. Nikoli jako konfident, ale přímo coby její zaměstnanec.

V domě v Žerovicích na Plzeňsku si Berbr vybudoval provizorní skanzen komunismu s čínskou vlajkou a fotografiemi a plakáty Klementa Gottwalda. S oblibou také obvykle užíval komunistický pozdrav „čest práci“.

„Dělal jsem sedm let u rozvědky, to mě utužilo. Měl jsem na starosti Bundesnachrichtendienst, německou rozvědku. A Izraelce,“ prohlašoval.

Berbrův bývalý kolega z řad rozhodčích Karel Popper, který rovněž pracoval v StB na úseku kriminality, to ovšem rozporoval. „Chlubí se, že dělal u rozvědky. Co jsem ovšem zjistil já, tak ve skutečnosti jezdil jako řidič u krajské správy.“

Berbr se svou temnou minulostí občas i chlubil. „V StB pracovali praví chlapi,“ prohlašoval. A lidé okolo něj, ti, které si vybral, mu věřili. „Jsem přesvědčen, že nikomu neublížil,“ zastával se ho člen výkonného výboru a bývalý rozhodčí Miroslav Liba, jehož si Berbr vybral za svého nástupce, až sám s fotbalem skončí.

Liba, bývalý předseda Středočeského krajského fotbalového svazu, to prohlašoval v době, kdy svazky byly ještě neveřejné a nahlížet do nich nebylo dovoleno.

V sídle FAČR na Strahově či při fotbalových akcích se Berbr cítil mocný, každý po něm chtěl nějakou tu výhodu či aspoň zastavení nepřízně. Takto se za ním vydal v říjnu 2019 i primátor Opavy Tomáš Navrátil (ANO), aby „políbil Černokněžníkovi (další přezdívka) prsten“, to proto, aby už rozhodčí Opavu v nejvyšší soutěži nadále„neřezali“.

Příjemný společník však Berbr nebyl. „Pálkou přes kule,“ rozlítil se třeba, když rozhodčí přes jeho zákaz veřejně vystupovat výjimečně v médiích okomentoval svůj verdikt.

Když pak Berbrovi moravská komora, která mu jako celek vždy vzdorovala, neodhlasovala rozšíření výkonného výboru o ženskou kvótu, jež by ve svém důsledku v dané situaci ještě více posílila právě Náčelníkův vliv, řval rozzuřený Berbr na Jana Ševčíka, někdejšího člena vedení asociace, jakož i uznávaného dentistu, že je… pánské přirození. „Chovej se slušně, Romane. Mám vysokou školu a jsem starší,“ zaznělo napomenutí. Následovaly však ještě jadrnější urážky…

Berbr se rád předváděl v luxusních vozech. Důsledně dodržoval jedno dopravní pravidlo – být viděn. V bance mu bobtnalo konto, na které se později upřela pozornost policie, když začala jeho činnost prověřovat.

Konto, které mu bylo obstaveno.

Do sídla FAČR v Praze na Strahově přijížděl Berbr obvykle v časných ranních hodinách, ostatně pro pozdější příchod leckdy neváhal zpérovat ani poslušného předsedu Malíka.

Když Berbr vyšel do dveří, všechno ztichlo.

Dojem pevného borce však mohl být mylný. „Vícekrát brečel, než řval,“ povšiml si bývalý technický ředitel FAČR Michal Prokeš, který nyní dohlíží na mládež v nejlepším egyptském klubu Al-Ahlí Káhira. „Když mu něco nevyšlo nebo se mu někdo postavil, stěžoval si, že mu nikdo nerozumí, že on přeci dělá pro fotbal jen to nejlepší a tohle má za to.“

Roman Berbr se stal lordem Voldemortem českého fotbalu.