Článek
V druhé části rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví trenér národního fotbalového týmu Jaroslav Šilhavý o politicích a také politice ve fotbale. A nově zvolenému prezidentovi Petru Pavlovi posílá pozvánku na zápas české reprezentace.
První část rozhovoru si přečtěte ZDE:
Připadáte si jako ministr, či dokonce premiér státu?
Souhlasím s tím, že vést fotbalovou reprezentace je nejvyšší post, na který může sportovní trenér dosáhnout. Vzhledem k tomu, jakou má fotbal ve společnosti pozici, je to nejpopulárnější a nejrozšířenější sport ve světě. Ale nemyslím si, že bych se mohl srovnávat, co se týče známosti s premiérem, to určitě ne. To by bylo hodně silné přirovnání. Když však někam přijdu, lidé mě poznávají, vědí, kdo jsem. Aspoň ve fotbalovém prostředí bezpochyby.
Jak se to projevuje?
Většinou se se mnou chtějí vyfotit, především pak děti, kluci i holky. Když se pohybuju ve fotbalovém prostředí, tak to k tomu patří.
Neobtěžuje vás to někdy? Netrpíte tím, že nemáte právo na soukromí?
Není to nic, co by se nedalo vydržet, rozhodně nemusím jako Cristiano Ronaldo nosit v létě kulicha a černé brýle. Abych se bál jít normálně nakoupit nebo si vyjít na procházku, tak to ne. Stává se, že mě poznají, osloví, to k mé funkci ale asi patří. Naopak jsou to často velmi příjemná setkání.
Reagují lidé na vás jinak, když reprezentační tým prohraje?
Bezprostředně po prohře by po mně v okolí stadionu asi nikdo podpis nechtěl. Pak přijde další den a další den, pomalu se neúspěch vstřebá. Přicházejí další zápasy a ve sportu se výsledky rychle zapomínají. Ale více se setkávám s pozitivním přístupem. Ptají se, co a jak, jak vidím další utkání, co mužstvo a hráči. Přiznávám, že je to spíš příjemné.
Setkal jste se vysloveně s nějakou nechutností? Vulgaritou, či dokonce atakem?
I to se stává. Po hodně špatném zápase se tomu nevyhnete, někdy to může být nepříjemné, ale není to nic častého. Nemám však před očima konkrétní případ, jak mi někdo ostře nadává. Tím, že nepoužívám sociální sítě a ani je nečtu, tak asi těm nejprudším výlevům unikám. Když je něco důležitého, kolegové z mediálního týmu mi postřehy ze sociálních sítí přetlumočí. Jinak výtky jsou očekávané: proč jste nepostavil toho nebo onoho, oznámí mi, že jsem špatný trenér, který k reprezentaci nepatří. Ale to schytávají i kolegové v klubech nebo v jiných sportech, mám s tím i osobní zkušenosti. Vybavuje se mi, jak mi jednou po porážce dosti silně nadávali fanoušci, když jsem u reprezentace před lety působil v roli asistenta. Stává se to, ale není to tak časté a závažné, abych to řešil.
A máte před očima, co vás potěšilo? Třeba nějaký dárek.
Toho je mnohem víc. Seděl jsem s vnučkami na zmrzlině a paní nám přinesla dvě srdíčka z kamene, že to máme pro štěstí. To bylo hodně příjemné. Potěší mě každý dárek, nejvíc však samozřejmě od mých vnoučat, od nichž nosím i pár talismanů. Když se jdu podívat na nějaký ligový zápas, zaslechnu: Jarda jde. A v rodné Plzni slyším „Náš Jarda“. Potěší to. A do toho jiný hlas – támhle je ten pitomec. Ale to je normální. V Česku je okolo sedmi milionů reprezentačních trenérů, kteří vědí, jak by to mělo všechno být. Když pracujete ve fotbale, musíte s tím počítat, protože fotbal zkrátka zajímá skoro každého. A i to je na něm hezké.
Fotbalové legendy na Seznam Zprávách
Seznam Zprávy mapují osudy fotbalistů, kteří ve své době byli výjimeční. Reprezentanti, šampioni, lídři. Co dělají dnes?
Říká se, že Češi jsou vlastenci, jenom když jde o sport. Máte stejný poznatek?
Mě těší, že se při sportu dokáže celý národ semknout. Vlastenectví si tak vychutnávám z první ruky. Rád vzpomínám, jak jsme na evropském šampionátu v roce 2021 porazili ve čtvrtfinále v Budapešti Holanďany. Přijela spousta fanoušků, měli to kousek, navíc se po covidu na fotbal moc těšili. Vyzařovala z nich neskutečná energie, byl jsem toho plný. Nezapomenutelný zážitek. Má to ovšem druhou stranu mince – když se neuspěje, jsem skoro zrádcem národa, pro všechny velký vůl. Ale jak už jsem říkal, na to si vůbec nestěžuju, tohle k fotbalu a k práci v reprezentaci patří. Jsme rádi, že fanoušci reprezentaci sledují a diskutují.
Státní hymnu jste víc prožíval jako hráč, nebo nyní jako trenér?
Vždycky jsem byl hrdý, že mohu vlast reprezentovat. Mám za áčko čtyři starty, ale byl jsem i v mládežnických výběrech. A naše hymna vždycky ve mně rezonovala. Moc jsem si uvědomoval odpovědnost, když jsem ji slyšel. A to stejné prožívám i teď. Jako trenér máš odpovědnost i za druhé, jako hráč jen za sebe.
Občané nyní prožívali další možnost vyjádřit svůj vztah k vlasti při volbě prezidenta. Byl jste volit?
Samozřejmě.
Poznali vás?
U nás v Kamenici, kde bydlím, místní sousedé určitě. Nebylo to však, že by na mě čekaly kamery jako na kandidáty nebo premiéra.
Může prezident státu reprezentačnímu týmu prospět?
Především bych chtěl pogratulovat panu Pavlovi k jeho zvolení. Reprezentace by měla být apolitická, proto se k politice veřejně nevyjadřuju, i když vlastní názor samozřejmě mám. Ale když má prezident ke sportu blízko, má to význam. Politici na důležité mezistátní zápasy chodí, tedy i prezidenti. Víme, že Václav Havel přihlížel finále Eura 1996 v Anglii, byl i na poněkud vyhecovaném zápase Československo–Francie v kvalifikaci na mistrovství Evropy v roce 1991 v Bratislavě, kdy se rozhodovalo o osudu federace. Když pan prezident přijde na naše utkání, budu rád. Srdečně ho zvu.
Fotbal otevírá leckteré vyleštěné dveře, dokonce do paláců a prezidentských rezidencí. Koho jste měl za čest během svého působení poznat?
Nejsem ten, který by se někam cpal. Spíš na utkání některé osobnosti přišly. Když hrajeme venku, účastní se často zápasů naši zastupitelé. Když jsme hráli v Anglii nebo ve Skotsku, přišel český velvyslanec ve Velké Británii pan Libor Sečka, který měl o fotbal velký zájem. Když jsme hráli Ligu národů v Izraeli, popřál nám hodně štěstí velvyslanec pan Martin Stropnický. Abych si zasloužil přízeň světových veličin, museli bychom nejdřív něco velkého vyhrát. Jinak z fotbalových bylo mnoho. Mnoho jich sedí na lavičkách protivníků. Andrij Ševčenko na ukrajinské, nesmírně sympatický byl anglický kouč Gareth Southgate, španělský trenér Luis Enrique. Nikdo si na nic nehrál. Nedávno v Turecku mě vzal okolo ramen význačný rozhodčí Cüneyt Çakır, když se loučil s kariérou. To je také pro mě čest. Kdybych v této funkci nebyl, nezažil bych to. A nesmím zapomenout ani na osobnosti českého a československého fotbalu! Chovám respekt ke všem, kdo se zasloužili o naše největší úspěchy. Do této kategorie patří třeba stříbro z mistrovství světa 1962. Byl mi tehdy necelý rok, ale i tak považuji stříbrné medaile za největší úspěch v naší historii. Jsem moc rád, že jsem některé členy tehdejší party mohl poznat osobně.
