Jaroslav Šilhavý: Hráči až někdy zírají, jaké výrazy jsem schopen najít

V závěrečné části rozhovoru Seznam Zpráv s trenérem národního týmu Jaroslavem Šilhavým hovoříme o rivalitě mezi Slavií a Spartou a o tom, jak jedná v kabině se svými svěřenci.

Přečtete si také první a druhou část rozhovoru s Jaroslavem Šilhavým:

Rivalita mezi Spartou a Slavií je bezbřehá, přeběhlictví se neodpouští. To mnozí vaši kolegové poznali, například František Straka. Proč vám to prošlo a fanoušci obou táborů k vám nechovají nenávist?

Je to dáno mou povahou. Na hřišti jako stoper jsem nikomu nic nedal zadarmo, ale jinak se chovám jako normální kluk. Nikoho neurážím, nikoho nezesměšňuju. Derby pražských klubů jsou vyhecovaná, fanoušci se na ně těší, já jako hráč či později trenér jsem po něm vždycky podal soupeři ruku. Pořád razím zásadu fair play.

Provází vás pověst slušného člověka, což je považováno ve fotbale, kde se prosazují především otrlejší, za nevýhodu. Vy jste několikrát prohlásil, že slušnost není slabost. Trváte na tom?

Mám to v sobě, byl jsem tak vychován. Také mám při zápase emoce, kdo mě zná, ví, že jich je hodně. Ale přijde mi až směšné, aby dospělý člověk zvláště na reprezentační lavičce nějak vyšiloval. A řval na své svěřence či je dokonce urážel. Oni reprezentují svou vlast, kterou mají rádi, snaží se o nejlepší výkon, cítí odpovědnost. A já je budu cepovat jako malé kluky? Samozřejmě když cítím, že je potřeba udělat nějaký virvál, aby se hra zlepšila, tak to udělám. Ale v kabině, za zavřenými dveřmi.

Vybavujete si, koho jste musel, jak se říká, řádně setřít?

Nebylo by fér, abych někoho jmenoval. Vždycky se najde někdo, na koho je třeba zvýšit hlas. Také jsou v mužstvu hráči, kteří jsou vám povahově blíž, jsou vstřícní, komunikativní, poctivě na hřišti všechno odmakají, mají charakter. Záleží jim víc na prospěchu týmu, než aby upozorňovali sami na sebe. Ale je nutné pracovat se všemi a dávat jim najevo, že mám k jejich profesi úctu. Víc se však tyto vztahy projeví na klubové úrovni, reprezentační výběr je i v tomto ohledu poněkud výš. V týmu stejně potřebujete pracanty i techniky, rebely i vzory, mít to správně namixované. Ale k vaší otázce… Vzpomínám si, jak jsem byl vytočený na posledním tréninku před osmifinále Eura proti Nizozemsku. Dal jsem to patřičně najevo, přístup hráčů k tréninku se mi vůbec nelíbil. A všichni víme, jak to nakonec dopadlo.

Používáte i vulgární výrazy?

Jasně. Bez nich to ani nejde. Když to přijde, musí to ven. Tím, jak je nepoužívám často, mají i okamžitý dopad. Jen hráči někdy zírají, jaké výrazy jsem schopen najít. Musí to být přirozené, ne nadávat bez nějakého důvodu nebo záměru. A s respektem k danému členovi týmu.

Po porážce ovšem moc oblíbený v národě nejste. Neřekl jste si někdy – mám tohle zapotřebí? A přemýšlel jste vážně o tom, že byste skončil?

Když jsem převzal národní tým, zpočátku se dařilo, vrchol přišel na mistrovství Evropy v létě 2021, kdy jsme se dostali do čtvrtfinále. To bylo parádní. Pak však přišly spíše neúspěchy: Nepostoupili jsme na světový šampionát v Kataru, vypadli z elitní skupiny Ligy národů, i když jsme v ní odehráli i velmi dobré zápasy. Po nezdařené baráži o postup na mistrovství světa se Švédskem se mé odvolání veřejně probíralo, dalo se to ovšem čekat, nesplnili jsme jeden cíl. Nebo aspoň přání. I já zvažoval, jestli nemám nabídnout rezignaci. Takové myšlenky také přišly.

Pronikala sklíčená nálada i domů?

Snažím se, aby tomu tak nebylo. Já musím poděkovat manželce, její trpělivosti a toleranci, že všechno snášela a vydržela. Ať jsem byl hráčem, pracoval v klubech nebo teď u reprezentace. Díky ní jsem měl na všechno klid. Měla by mít okolo hlavy svatozář.

Váš syn Tomáš to jako hráč dotáhl na prvoligovou úroveň. Každý otec si přeje, aby byl jeho potomek, který se vydá na stejnou profesní cestu, ještě úspěšnější. Necítíte trochu zklamání?

Na hřišti toho dosáhl o kousek míň než já. Samozřejmě vlastním dětem přeje člověk to nejlepší, aby byly spokojené a dařilo se jim. Dáváte jim všechno. Já u Tomáše cítil, že trošku trpí mým jménem, že ho se mnou srovnávají, což není kolikrát dobře. A on cítil určitý závazek. Myslím, že i to ho trochu zabrzdilo. V áčku Slavie odehrál asi sedm zápasů, pak ho zastavila zranění, chodil na hostování. Přes Vlašim přešel do Králova Dvora, kde je už přes deset let, z toho pět jako trenér.

Vydává se tedy rovněž na trenérskou dráhu.

Dlouho tomu nic nenasvědčovalo. Trenérskou profi licenci původně nestudoval, ale od mužstva odešel bývalý ligový hráč Jirka Sabou, padlo to na něj. A tak si profi licenci teď dodělává. Začalo ho to bavit, ponořil se do toho. A má tedy šanci dosáhnout v trenérském řemesle víc než já.

K fotbalu patří neustálé cestování, obyčejní občané vám to mohou až závidět. Uvědomujete si, jakou máte výhodu?

Trochu je vyvedu z falešných představ. Nejezdíme na turistické výlety, ale je to naše práce. Klidně prozradím, jak taková cesta vypadá: letiště, hotel, tréninkové plochy, příprava, zápas, hotel a zase letiště. Jsou však i akce, kdy je na poznávání cizí země trochu víc času a víc si to našinec vychutná. Třeba když jedete sledovat hráče, který působí v zahraničí, a chcete si s ním i osobně promluvit. I to je v naší práci důležité. Vlastně sledujete bedlivě jen jeho výkon při klubovém utkání, další povinnosti nejsou. Neřešíte žádný stres.

Kde se vám nejvíc líbilo?

Velice rád vzpomínám na utkání ligového výběru v roce 1991 v Austrálii, kdy jsme na tomto kontinentu strávili několik týdnů. Byla to nádhera. Velký zážitek byla také slávistická zimní příprava v Kostarice za majitele pana Borise Korbela. Mohli jsme si vzít i jednoho rodinného příslušníka s sebou. Bylo to i poděkování těm nejbližším. Já vzal manželku. Jezdilo se na raftech, sledovali jsme, jak se vyrábějí doutníky, navštívili banánovou plantáž a další. Část programu jsme absolvovali společně, část si užívali jen naši nejbližší.

Kolika se domluvíte jazyky?

Učím se anglicky, nějaký základ mám, ale kdybych šel do ciziny, musel bych ještě určitě přidat. Hrál jsem v době, kdy se ven moc nechodilo, to mi chybí. Když hrajete v cizině, jazyk se snadno naučíte. Já o to přišel.