Hrát se nemůže. Káďa zasedl míč!

Letošní finále MOL Cupu, druhé nejvýznamnější domácí soutěže, má vykalibrovaný náboj v tom, že se zároveň střetávají jediní uchazeči o mistrovský titul. To nebývá každý rok.

Naposledy se odvěcí sokové střetli ve finále v roce 2002, tedy před jednadvaceti lety. Na Strahově zásluhou dvou úderů útočníka Tomáše Doška hned zkraje zápasu ve 2. a 17. minutě jásali slávisté, sparťanský stoper Jiří Novotný stačil jen snížit na 1:2.

Ale v dobách, kdy pražské kluby naprosto dominovaly celému českému fotbalu, za první republiky, takových soubojů bylo hodně. I několik za rok, téměř v každé soutěži, do které se přihlásily. A samozřejmě vytvářely neopakovatelné příběhy.

Mezi ty nejpůsobivější patří finále poháru Středočeské župy za rok 1927, které se hrálo, jak bývalo zvykem, opožděně až 28. dubna 1928, tedy před pětadevadesáti lety. Pětadvacet tisíc diváků na stadionu Slavie (tehdy rovněž sídlila na Letné) si užilo velký příběh. Hodně nečekaný.

Spustil ho pokutový kop, který nařídil ve prospěch Slavie obrovitý rozhodčí František Cejnar, unikátní to postava českého fotbalu v tomto období, za Pernerův výšlap na Šoltyse.

A děly se věci.

„Perner ani muk, dokonce donesl míč na značku pokutového kopu,“ rozpřádá zápletku spisovatel Vítězslav Houška v kultovní knize Železná Sparta (nakladatelství Olympia, rok vydání 1966). „Hochman se už začal v brance krčit do střehu a Svoboda se rozebíhal k exekuci. Ale v té chvíli kapitán Sparty Káďa začal proti Cejnarovu nařízení reptat, respektive dotazovat se rozhodčího. Jaké že pohnutky ho přiměly k vyslovení tak závažného rozhodnutí,“ pokračuje Houška v popisu situace.

Protesty proti penaltě jsou naprosto obvyklé a očekávatelné, arbitra nijak nerozhodily a neodradily od úmyslu trvat na ní. „Pískl tedy a Svoboda se začal znovu rozbíhat,“ zdálo se, že od možnosti slávistického vedení nic Spartu nezachrání. Jenže… „Dříve však, než dodusal k míči, byl tam Káďa a míč zabavil. Zabavil jej tím originálním způsobem, že si na ně sedl a odmítl jej vydat,“ líčí Houška.

Obr Cejnar dal kapitánovi rudých dvě minuty na rozmyšlenou. Nebylo jich ani zapotřebí, neboť Káďa popadl míč a dal svému mužstvu povel k odchodu ze hřiště.

Popis jakékoli sporné situace v derby pražských rivalů má vždy dva pohledy, podle toho, z kterého tábora fanoušků vychází. A to platí, i když je nabízí jeden autor.

Vítězslav Houška v publikaci Věčná Slavia (nakladatelství Olympia, 1971) v kapitole „Káďa trucuje“ se přece jenom trošku v popisu incidentu, kdy kapitán postiženého týmu po nařízení pokutového kopu zasedne míč, odlišuje. „Obr Cejnar stane nad Káďou jako vykřičník a z výše těch svých dvou metrů mu dává dvě minuty na rozmyšlenou,“ shoduje se tento údaj ještě se sparťanskou verzí. „Ale Káďa, raněn ve svých generálských instinktech a sedě na meruně, kroutí tvrdošíjně svou plavou kšticí. Cejnar vyciťuje, že si z něj sparťanský kapitán utahuje, že je v sázce soudcovská důstojnost a nezávislost, a ergo kladívko zápas rázným hvizdem ukončuje,“ stojí ve slávistické bibli.

O odchodu týmu ze hřiště ani slovo.

Zasednutý míč před provedením pokutového kopu soupeře, věc jistě ojedinělá, ale i na ni pravidla – v dnešní podobě a výkladu – pamatují. „Pokud by hráč zasedl míč a odmítal nechat provést pokutový kop, rozhodčí mu udělí žlutou kartu za nesportovní chování,“ vysvětluje předseda pravidlové komise české fotbalové asociace Jiří Kureš. S dovětkem, že tehdy se karty neukazovaly, napomínání přicházelo slovně.

Pakliže by nedošlo k nápravě, přichází následný trest: druhé napomenutí a vyloučení. V roce 1928 opět slovní. „A vyzvání, aby hráč opustil hřiště,“ připojuje Kureš. A souhlasí, že doba stanovená na uposlechnutí výzvy jsou dvě minuty, dokonce je tento časový úsek uveden v pravidlech.

Kdyby se nadále zdráhal… „Osloví kapitána, v tomto případě to byl však samotný viník, nebo vedoucího mužstva a s jejich pomocí se tak stane. Neumím si představit, že by k tomu nedošlo,“ věří Kureš, že by případ už dál negradoval. A kdyby přece… „Ukončí utkání, vyčerpal všechny možnosti,“ uvádí Kureš.

Odlišnost nabízená knihou Železná Sparta, že Káďa odvedl mužstvo, má také moderní řešení. „Rozhodčí by dal týmu lhůtu dvaceti minut, aby se vrátilo,“ objasňuje Tomáš Bárta, ředitel Ligové fotbalové asociace. Kdyby se neumoudřilo, zápas by ukončil.

Samozřejmě incident z dubna 1928 měl následky a důsledky. Za hlavního viníka však kupodivu nebyl pokládán kapitán rudých, ale rozhodčí. „Že prý předčasně ukončil zápas, aniž vyčerpal všechny prostředky k uklidnění hráčů, a kdesi cosi,“ bere si opět slovo spisovatel Houška. „Hle, jakou svatozář měl Káďa, nejpopulárnější a nejoblíbenější sportovec tehdejších časů!“ objevuje se v knize Věčná Slavia.

Ve sparťanské železné verzi je tato věta méně pichlavá, je uvozena jen konstatováním: „Z toho vidíme, jakou svatozář měl nad hlavou Káďa.“

Verdikt orgánu byl dosti šokující. Utkání se bude dohrávat od 35. minuty, kdy sparťanský kapitán zasedl míč a nedalo se pokračovat. „Zápas by byl zcela jistě zkontumován ve prospěch Slavie,“ tvrdí Bárta s objasněním, že dohrávání či opakování zápasu by připadalo v úvahu, kdyby šlo o objektivní příčinu jeho přerušení. Ale tady byl viník jasný.

Oba znesvářené týmy se sešly o tři měsíce později, funkcionáři se bez průtahů shodli, že utkání bude řídit teplický Duben, jenž byl příslušníkem německého svazu rozhodčích.

A kuriozitám ještě nebyl konec. „Tu desítku, kvůli níž vznikly takové zmatky a mrzutosti, vstřelil Svoboda vysoko nad břevno Hochmanovy branky,“ zaznamenává se v knize Železná Sparta. „Ale pak to byl přece on, kdo se jediný trefil pod břevno sparťanské branky a kdo rozhodl o držiteli Středočeského poháru.“

Zasednout míč, odvést mužstvo – počinky nehodné jména, jaké v českém sportu zaujímá RNDr. Karel Pešek, vystupující pod přezdívkou Káďa, dlouholetý kapitán železné Sparty a československého reprezentačního týmu. „Ale on byl přesvědčen, že když se děje týmu nějaká křivda, nebo se tak aspoň domnívá, tak má na to právo,“ odhaluje Káďovo uvažování historik Miloslav Jenšík.

A připomíná, jak Káďa jako kapitán ve finále olympijských her v Antverpách v roce 1920 proti domácí Belgii odvedl za stavu 0:2 československé mužstvo na protest proti „tendenčnímu rozhodování anglického arbitra Johna Lewise“. Nezabránil mu v tom ani skotský trenér výběru John William Madden, jenž seděl na lavičce.

Následky tehdy byly krutější. Československý tým byl vyloučen z turnaje, přišel o stříbrné medaile. A Káďa o nehynoucí slávu. „Byl by jediným v historii, kdo na olympijských hrách získal medaili ve fotbale i v hokeji,“ upozorňuje Jenšík, že československý hokejový výběr bral z této olympiády bronz. S Káďou v sestavě.

Ale to je jiná historie…