Článek
Ten příběh se začal psát v prosinci 2017. Značná část slávistické veřejnosti tehdy nechápala, proč vedení klubu odvolává z funkce kouče Jaroslava Šilhavého, který půl roku předtím získal mistrovský titul.
Jenže v kvalifikaci Ligy mistrů neuspěl, ve skupině Evropské ligy neprošel do jarní části. A v lize nabral obrovskou ztrátu na Viktorii Plzeň. Bohužel pro něj zrovna v sezoně, která českého mistra posouvala bez kvalifikace přímo do skupiny Ligy mistrů. Kdo ví, tehdy možná naposledy v historii.
Místo elegána Šilhavého, jehož fotbalový styl byl konzervativní a nevzrušivý asi jako vídeňský valčík, nakráčel do Edenu Jindřich Trpišovský. A s ním jeho fotbalový heavy metal.
Díky Šilhavého podzimnímu neúspěchu dostal tehdy Trpišovský dárek, jaký v ligové špičce dostanete málokdy. A sice půl roku relativního klidu na přestavbu týmu a zaškolování hráčů do úplně jiné fotbalové doktríny, než na jakou byli dosud zvyklí. Dost to tehdy drhlo, ale pohárová trofej na konci sezony přece jen trochu otupila hrany.
A pak už to lítalo. Titul–titul–titul, třikrát v řadě. K tomu další dva domácí poháry. Start v Lize mistrů. Tři účasti ve čtvrtfinále některého z evropských pohárů.
Po výsledkové stránce byly duely s Feyenoordem Rotterdam o postup do nejlepší čtyřky Konferenční ligy tím nejúspěšnějším ze slávistické sezony 2021/22.
Ve všech ostatních zkouškách totiž Slavia selhala. Na začátku ročníku nezvládla ani kvalifikaci Ligy mistrů, ani Evropské ligy. Navzdory první příčce v tabulce po 30 kolech pak v květnu nezískala domácí mistrovský titul. A nesáhla si ani na domácí pohárovou trofej.
Přišla facka. A co dál?
Sečteno a podtrženo: tohle je prostě na slávistické poměry neúspěch. „Dostali jsme facku, musíme se z ní poučit,“ říkají ostatně sami slávisté včetně trenéra Trpišovského.
Ve Slavii je to pro něj nová situace. Poprvé nenaplnil očekávání. A kdyby měla zklamání v klíčových chvílích pokračovat, bylo by to už pro všechny nepříjemné. Přičemž domácí konkurence nespí.
Sparta přivedla dánského trenéra, s nímž chce přepnout na mnohem nadupanější styl než dosud. A Viktoria Plzeň připomíná navzdory své složité ekonomické situaci Terminátora, který v sobě vždycky zapne nějakou tu záložní baterii a ještě všem vypráší kožich. Jako v uplynulém ročníku ligy.
Někdo řekne: Ale co, vždyť je to jen sport, někdo musí vyhrát a někdo je holt druhý.
A ten výrok je dozajista pravdivý. Jenže sportovní výsledky už se v profesionálním fotbale nějaký ten čas přepočítávají i na peníze, lépe řečeno na možnost vydělat je v Evropě.
Na jednu stranu je tedy moc hezké, že Slavia uhrála čtvrtfinále Konferenční ligy a zinkasovala za to od UEFA přes 200 milionů korun.
Jenže o sezonu dříve hrála čtvrtfinále o něco lépe honorované Evropské ligy, a co se týče peněz, dostala od UEFA dvojnásobek. Hlavně díky započítání „bolestného“ za start v play-off Ligy mistrů. To činí 5 milionů eur, zhruba 123 milionů korun.
Ekonomická potíž minulé sezony spočívala v tom, že právě tyhle pěkné peníze „alespoň za play-off“ nezinkasovala Slavia, ale Ferencváros, který Pražany vyřadil o předkolo dříve.
Tohle „bolestné“ spolu s následným jistým startem v Evropské lize by Slavii garantovalo 213 milionů korun. O tyhle možnosti inkasa přišla Slavia loni v srpnu v předkolovém souboji s Ferencvárosem.
Propadla se až do Konferenční ligy se základním startovným 75 milionů korun. A slouží jí ke cti, že tyhle peníze v soutěži nakonec takřka ztrojnásobila.
Jenže o necelý rok později přišla Slavia o možnost sáhnout si na poklad z Ligy mistrů, ale i na bolestné za výpadek v play-off znovu. Stalo se to letos v květnu v souboji o ligový titul s Viktorií Plzeň. Za ligové stříbro už si toho, věru, moc nekoupí, časy, kdy český vicemistr mohl také zkoušet štěstí v kvalifikaci Ligy mistrů, už jsou pryč. Na koeficientovém žebříčku Češi klesli.
Získat alespoň MOL Cup, hrála by Slavia 3. předkolo Evropské ligy. Jenže v domácí pohárové soutěži byla v jarním vzájemném duelu lepší Sparta, která pak ve finále soutěže podlehla Slovácku.
Finále doma? Bylo by to hezké, ale…
Čili obě pražská „S“ čeká už za dva týdny 2. předkolo Konferenční ligy. Pro Spartu i Slavii platí, že musí postupně překonat 3 soupeře, aby si zahrály alespoň Konferenční ligu, tedy soutěž, jejíž finále se napřesrok koná v pražském Edenu.
Zážitek z toho, že by v souboji o evropskou trofej nastoupil tým, který je na tomto stadionu doma, by nejspíš pocitově překryl mnohé. Ale za prvé je to v tuhle chvíli jen hodně vzdálený sen. A za druhé platí, že šéfové Slavie opravdu musí počítat.
Nikdo netvrdí, že je Slavia v nějaké ekonomické krizi. Není. Ale její provoz je nákladný a klub musí poskládat zdroje, z nichž roční rozpočet zatáhne. Slávisté tvrdí, že se s budgetem dostali pod miliardu ročně. Můžeme jim to jistě věřit, ale také nemusíme, pravdu prozradí až časem účetní uzávěrka. Každopádně přinejmenším 800–900 milionů korun na sezonu Slavia potřebuje. Jsou insideři, kteří spekulují spíš o částce 1,5 miliardy korun na sezonu.
Nejenže Slavia hráče kupuje, ale také je platí. A spolu s nimi také široký realizační tým. Slavia přispívá také na platy velkého množství svých kmenových hráčů rozesetých po hostováních v I. a II. lize. Výdajů je spousta.
A z čeho to všechno uhradí? Jistou finanční podporou může přispět čínský vlastník klubu. Ale rozhodně už do Slavie nehrne miliardu ročně, jako se to dělo před lety při vstupu CEFC. Když je teď třeba, Číňané prý přispějí, ale počítejme, že může jít o 100–300 milionů korun ročně.
Dalšími penězi přispějí sponzoři, v postcovidové době už samozřejmě fungují příjmy z ticketingu a podobně.
Ale klíčové jsou a budou příjmy od UEFA za evropské poháry. A za přestupy. Přitom platí celkem logická úměra, že čím méně se přiveze z Evropy za pohárové úspěchy, tím víc je třeba zinkasovat za přestupy.
A když loni na podzim hrála Slavia „jen“ Konferenční ligu, prodala v zimě Jana Kuchtu a Nicolae Stancia. Oba jí pak chyběli v jarních bojích o titul, samozřejmě. Ale provozní peníze jsou prostě vždycky potřeba a v srpnu přišel oproti plánům ekonomický výpadek, který musí dobrý hospodář nějak dorovnat. Speciálně k odchodu Kuchty asi byly i jiné, vztahové důvody, ale tím to teď nekomplikujme.
Jak jsme si nastínili, letos bylo jasné už v květnu, že se ani tentokrát žádné velké dožínky v souvislosti s příjmem od UEFA konat nebudou. Navíc už se Alexander Bah při své výkonnosti jevil jako ve Slavii neudržitelný. Dostane proto šanci zahrát si v Benfice Lisabon. podobně jako Petar Musa, za kterého Slavia také zinkasovala slušné peníze, byť přestupoval oklikou přes Boavistu Porto.
Pro Slavii je důležité, aby stále měla v kádru hráče zajímavé pro mezinárodní přestupní trh.
Trpišovský, trenér za 24 milionů ročně
Schopnost posouvat hráče výkonnostně výš, dokonce až na úroveň Premier League jako v případech Tomáše Součka a Vladimíra Coufala, je ostatně největší Trpišovského devízou. Ani tady ale nelze žít z minulosti. A je potřeba „vyrábět“ další a další takové fotbalisty.
A tady mohou vzniknout i třecí plochy. Lze si představit např. situace, kdy trenér bude chtít v pohárech nasadit hráče X, ale vedení klubu mu zašeptá do ucha: „Hele, Jindro, zvaž to. X je fajn, máme ho všichni rádi, ale je mu už tolik a tolik a už ho prostě dobře neprodáme. Zatímco kdyby nastoupil mladší hráč Y, pro přestupní trh atraktivnější, mohlo by to být pro ekonomiku klubu ve finále výhodnější.“
To, co jsme právě popsali, opět není nic strašidelného nebo fantazmagorického. Je to normální proces, který se větší či menší měrou odehrává možná ve všech klubech na světě. Tedy kromě těch, jež jsou až na vrcholku „potravinového řetězce“ a už nikam nikoho nabízet a prodávat nepotřebují.
A nepotřebují na to tolik myslet ani kluby, které hrají Ligu mistrů či alespoň její play-off. Což se teď Slavie podruhé v řadě netýká, takže lze prostou logickou úvahou dojít k tomu, že příjmový pilíř tvořený penězi z prodeje hráčů pro ni je a bude v příštích měsících či letech o to významnější.
Příjmy za už prodané hráče připlouvají obvykle ve splátkách rozložených v čase, a to na leckdy poměrně dlouhé období několika let. To má své výhody i nevýhody. Vyhrávat je ale zapotřebí pořád. A to tak, aby byli spokojeni nejen fanoušci, ale i pokladník klubu.
Jindřich Trpišovský v létě 2020 prodloužil smlouvu se Slavií. Jeho nový kontrakt byl tehdy koncipován na 3 + 2 roky a šéf klubu Jaroslav Tvrdík k němu řekl, že on sám ho považuje za „prakticky pětiletý“. To znamená s platností do léta 2025.
Připomeňme, že základní suma, kterou trenér měsíčně od Slavie dostává, činí 1,4 milionu korun. Za ligovou výhru doma inkasuje prémii 250 000, za výhru na půdě soupeře 350 000 korun. V minulém ročníku bylo těch domácích 15, „venkovních“ 9. Za sezonu 2021/22 to celé dává součet 23,7 milionu korun.
Za Konferenční ligu slávisté prémie vypsané neměli. A na žádnou jinou „cílovku“ nedosáhli.
Trenér si svou odměnu bezpochyby za úspěchy z minulosti zaslouží. Ale ve fotbale se na minulost moc nehraje. A Slavia potřebuje příjem nejen na odměnu pro trenéra, ale i pro kvanta dalších osob, které má pod smlouvou. Celá ta legrace prostě něco provozně stojí.
A i proto Slavia po roční pauze potřebuje získat mistrovský titul. To je hlavní priorita, protože jde o cestu, jež otevírá cestu k možným pokladům.
I Jindřich Trpišovský, po několik let naprosto nezpochybnitelný slávistický bůh, už tedy tentokrát bude trochu pod tlakem.
On i Slavia se ocitnou v mnohem komfortnější situaci, pokud se jim napřesrok podaří vrátit na mistrovskou zlatou kolej.
