Glosář: Sparťané nemusí být vyděšeni. Priske vypadá jinak než Stramaccioni

Uff, konečně. Vrata za fotbalovou sezonou se zavírají. A že to trvalo. I když úplný konec ještě není. Dohrávají se různé baráže na úrovni dospělých i dorostenců. Stačí si vzpomenout na duely Slavia B se Zápy, v nichž by se mělo rozhodovat o tom, který z těchto týmů bude hrát od podzimu druhou ligu.

Píši, že by se mělo rozhodovat, ale ono bylo zcela jasno ještě před rozehráním baráže, jelikož Zápy by vzhledem ke stadionu a dalším náležitostem profesionální soutěž stejně hrát nemohly, tudíž deklarovaly hned od začátku, že nemají o eventuální postup zájem. Pak mi ovšem poněkud uniká smysl barážového dvojutkání. Jasně, hráči Záp si rádi kopnou proti týmu z Edenu. Ten je ovšem prošpikován dorostenci, protože mnozí členové B-týmu se zapojili do přípravy s áčkem Jindřicha Trpišovského. Tak mi to celé připadá jako zbytečně nastavovaná kaše v podivné sezoně.

Ledaskdo by si řekl, že nastává čas odpočinku. Jenomže zdání klame. V úterý, tedy v hojně proklínaném termínu, se dohrála jarní část Ligy národů. Někteří z přímých aktérů zamířili hned po posledním hvizdu někam k moři a plácli sebou na pláž. Jiní se museli pár hodin po návratu hlásit na začátek přípravy ve svém ligovém týmu. A začíná kolotoč. Spekulace o přestupech, změnách na trenérských postech, vyhlídkách jednotlivých mužstev v ligové soutěži i v evropských pohárech. Kdepak, fotbal vlastně nikdy nespí. I když jsou chvíle, kdy by člověk kopacím míčem se zabývající velmi rád upadl do hlubokého spánku, z něhož by ho nebudil žádný budík. Jenže nemá šanci. Letos tedy opravdu ne. Odpočinku vstup zakázán.

O tom se přesvědčila absolutní většina kádru Sparty při prvních trénincích pod vedením dánského kouče Briana Priskeho. Podle svědectví přímých účastníků si to fotbalisté „užili“ na nejvyšší možnou míru. Trochu jako výhrůžka může působit výrok dánského kouče, že kondice je pro něj priorita a hodlá na ní takřka nemilosrdně pracovat. Kdo sledoval zápasy Midtjyllandu, v němž Priske působil, mi asi dá za pravdu, že dánský klub stavěl především na fyzické připravenosti, rychlosti, důrazu. Kreativního fotbalu moc k vidění nebylo, ale běhalo se ostošest. Jsem velmi zvědav, jak se Priskemu bude dařit a jakými argumenty (ne)podpoří tezi, kterou také vyznávám, že zahraniční trenéři mohou obohatit české fotbalové prostředí, přinést nový pohled na spoustu odborných problémů a poněkud provětrat někdy poměrně zatuchlé prostředí českého fotbalu.

Upřímně, dosavadní představení cizozemských koučů nepřinesla závratné úspěchy. Spíše naopak. Ledoborcem, který měl rozrážet kry českého fotbalového rybníka, se stal německý trenér Jürgen Sundermann, působící ve Spartě v letech 1994/1995. Nebylo mu přáno dokončit misi, byl odvolán po deseti utkáních, v nichž slavil osmkrát výhru, ačkoli smlouva měla být podepsána na tři roky. Jenže se sešlo hned několik nepříznivých faktorů. Prezident Mach vyhrožoval nedodržením kontraktu, pokud na Letné nepřistane titul (který Sparta stejně nakonec oslavila pod taktovkou Jozefa Jarabinského), hvězdám v kabině se nezamlouval německý dril, způsob a intenzita tréninků, a tak toho měl za několik týdnů Sundermann plné zuby a v březnu si sbalil kufry.

Na Spartě se s hořkými slzami v obou očích dodnes vzpomíná na angažmá Andrey Stramaccioniho, z něhož se letenští vysekávají ještě teď. Italský elegán rozfofroval stovky milionů za odložené nebo nekvalitní fotbalisty (komu všemu chodily na účet šťavnaté provize za tyto zhusta nepochopitelné transfery, to by asi chtělo vědět více lidí), rozbil kabinu, respektive její hierarchii, a poštval fanoušky proti sobě i proti vedení klubu. Bůh ví, jak velkou roli hrály v angažování italského trenéra obchodní zájmy Daniela Křetínského právě na Apeninském poloostrově. No jo, fotbal holt není tepelná elektrárna.

Ale i rivalové z Edenu udělali negativní zkušenost s trenérem odjinud. Alex Pastoor měl spasit v sezoně 2013/2014 Slavii v časech ekonomického úpadku. Dokonce sešívaným velmi akutně hrozilo neudělení licence pro první ligu. Pastoorovi se nedařilo najít společnou řeč s týmem – mimochodem, pamatujete na jména Ritchie, Boudjemaa, Eschmann, Mensah? Ovšem v kádru už byl jistý Tomáš Souček. Jenže toho čekalo hostování na Žižkově a v Liberci. Alex Pastoor mnoho radosti ve Vršovicích nezažil. S bilancí osm porážek ve čtrnácti utkáních nabral směr Nizozemí, kde se, pro mnohé slávisty docela překvapivě, stal asistentem Marca van Bastena v Alkmaaru. V Edenu se pohyboval nad propastí. Odvolán byl po 28. kole, červenobílí se zachránili až v kole posledním – a to ještě díky souhře okolností v ostatních utkáních víkendu.

Přiznávám, někde v hlavě mi rotovala myšlenka, že v českém prostředí působil ještě jeden zahraniční trenér na úrovni první ligy. Pochopitelně jsem do této skupiny nezařadil trenéry slovenské. Nakonec jsem musel potřebnou informaci dohledat. Zahraniční akvizicí na lavičce se mohla pochlubit i Příbram. Jaroslav Starka sáhl pro Massima Moralese, italského kouče. Přivedl ho v roce 2008 do druholigové Příbrami, ovšem Moralesovi se podařilo postoupit do nejvyššího patra. Pravda, moc dlouho se v něm neohřál, na vděk se ve fotbalovém prostředí nehraje. Tím spíše, když s týmem získáte z deseti utkání sedm bodů, to se pak pakujete hodně rychle.

Výše uvedené jsem nepsal proto, abych Briana Priskeho nebo sparťany děsil. Pravdou je, že česká fotbalová džungle není nadšená z toho, že by se v ní mohly objevovat další šelmy z dalekých krajů. Mnohokrát jsem poslouchal argumenty typu: my víme, jak se dělá fotbal, cizinec nemá šanci pochopit specifika českého prostředí, přece nás nebude nějaký hejhula učit, jak máme trénovat… Přitom většina českých koučů by si ráda zkusila angažmá v zahraničí. Kvůli zkušenostem, práci v jiném prostředí a v neposlední řadě kvůli penězům. V této souvislosti mi nechuť k zahraničním elementům na lavičkách českých klubů přijde poněkud úsměvná.

Tím spíše, že český hokej angažoval k reprezentaci finského trenéra. Podobnou cestou jdou svazy házenkářské, volejbalové, florbalové. Rozhodujícím faktorem by nemělo být, odkud pochází ten či onen kouč, nýbrž to, co umí, co může nabídnout jak hráčům, tak fanouškům. A u Priskeho si myslím, že na rozdíl od svých předchůdců přichází jako už slušně prozkoušené jméno. Trénovat mužstvo v Lize mistrů není málo. A hrát o špičku v dánské lize také ne. Jak to půjde v české nejvyšší soutěži, ukáže pár následujících měsíců.