Článek
Už se mi ani nechce opakovat, kdy že to naposledy hrála Sparta Ligu mistrů. Dějepis přeskočme, pojďme rychleji k současnosti: Je fakt, že v uplynulých sezonách si Letenští podvakráte zahráli skupinu Evropské ligy. Jenže předtím tři roky nic.
A teď nebude zase nic. Na kvalifikační výpadky s CZ Bělehrad, Suboticí a Trabzonsporem navázal ve čtvrtek pád do temnoty v norském Stavangeru. Po domácí remíze 0:0 podlehli Pražané ve Skandinávii 1:2. A v Konferenční lize končí.
Svůj výbuch v Norsku si sparťané mohou směle připsat do klubové příručky Naše slavné prohry k dávnějším, více či méně ostudným výpadkům s Häckenem, Malmö nebo rumunským Vaslui.
Ústup na domácí scéně, kde Sparta slavila titul naposledy v roce 2014, nese svůj otisk i ve sféře mezinárodní. Velký úspěch spojený se čtvrtfinálovou účastí v Evropské lize zaznamenala Sparta vedená Zdeňkem Ščasným v sezoně 2015/16. Ještě o rok později postoupil David Holoubek a jeho tým ze skupiny, třeba i díky výhře nad Interem Milán.
Ale to už je také nějaký ten pátek pryč. Peníze investované do Sparty a do platů jejích hráčů přinejmenším od té doby absolutně neodpovídají odvedeným výsledkům. I mocná Sparta si povšimla, že je tedy asi nemocná. A dlouhodobě hledá doktora.
U pacientova lůžka už se jich vystřídalo celkem dost. Teď v létě se to zkusilo s dánským expertem Brianem Priskem. Mnozí do něj vkládali velké naděje, včetně mě. Prokliky, tenhle či tenhle, mi budiž svědkem, že jsem ale od začátku upozorňoval na jedno velké úskalí.
A sice to, že zásadní změna, kterou do Sparty přinese, bude natolik velká, že po pár týdnech přípravy nebude ještě na startu pohárové kvalifikace dostatečně zažitá. A že případný neúspěch v Evropě může „projektu Priske“ sebrat spoustu elánu z plachet. Právě teď jsme bohužel očitými svědky toho všeho.
Sparta neumí zdolat těžké momenty
Na jedné misce vah leží zjevná syrovost, nedopečenost nové sparťanské taktiky a z ní plynoucí dosavadní nesouhry. Na druhé misce pak vědomí, že miska číslo jedna nemůže být omluvou. A také vědomí skutečnosti, že v Den D znovu rupla sparťanská psychika.
Jestli něco Spartě dlouhodobě schází, pak schopnost úspěšně překonávat těžké a složité momenty. A nevyrábět v nich naopak výstavní chyby. Tak jak to ve Stavangeru odprezentoval Dávid Hancko, který celému tomu nepovedenému představení svým fatálním kiksem nasadil korunu.
Když se některé jevy opakují, pak nejsou náhodné, mají společného jmenovatele, v případě Sparty opravdu dlouhodobého. A pokud se Sparta motá v zacykleném prostoru pospojovaných chyb, nevyléčí ji nic jiného, než že si je poctivě přizná a odstraní je.
Právě v tom ohledu jí mohl být (a já chci věřit, že ještě pořád může být) užitečný právě pohled zvenčí, tedy například pohled Briana Priskeho, cizince nezatíženého mnoha českými, potažmo sparťanskými deformacemi, které jsme si už navykli vnímat jako standard.
Co se týče fotbalu, přišel Priske s tím, že Sparta zvýší intenzitu své hry, zautomatizuje si lépe týmové návyky při defenzivní práci a vpředu bude soupeře napadat vysokým presinkem. Nedalo moc práce odhalit, že za tím účelem bude muset být Sparta mnohem „nadupanější“, nabrat mnohem víc fyzické kondice.
A hned při prvních trénincích sparťané zjistili, že je čeká opravdu výrazně náročnější příprava než předchozí šolíchání pod trenérem Pavlem Vrbou, který si pak po celou sezonu stěžoval, jak jsou chudáci hráči hrozně unavení.
Skoro každý, kdo opustí českou kotlinu, je vzápětí zděšen, jak moc se v kvalitnějších soutěžích trénuje. Tedy vyjma slávistů, ti pod Trpišovského vedením potíže s kondicí opravdu nemají. Sparťané i plzeňští hráči po příchodu do zahraničí ano, to je prostě fakt. Třeba Michael Krmenčík se v Bruggách přednedávnem naprosto zděsil toho, co se tam po něm chce. Nezvládl to. V Indonésii už jsou teď nároky na něj nižší.
Soupeř vyrovnal, to Spartu rozhodilo
Správné vyladění fyzičky je dlouhodobá záležitost, bezprostředně po první letní přípravě, která v sobě musí nést i herní prvky, v tomto ohledu samozřejmě nemůže být nic hotového.
V prvním utkání se Stavangerem na Letné působila Sparta po herní stránce sebevědomým dojmem při zakládání útoku. Její suverenita bohužel končila ve chvíli, kdy narazila na stažený stavangerský obranný blok.
V něm se Sparta sice ztrácela, pár gólových příležitostí z toho přesto uklohnila. Jenže Čvančara, Kuchta, Hancko ani Wiesner branku netrefili, resp. gólmana soupeře nepřekonali.
Do odvety šla Sparta s jedinou změnou v sestavě. Levonohý bek při Höjerově absenci Priskemu na hřišti scházel, a tak se Zelený ze stoperské dvojice posunul právě doleva, místo něj uprostřed obrany naskočil novic Sörensen, Wiesner hrál klasicky zprava a ze sestavy vypadl Mejdr.
Zkraje to vypadalo, že se Sparta prvním zápasem poučila, snažila se viditelně o rychlejší cirkulaci míče. A když ve 42. minutě konečně Zelený poslal míč do sítě, zdálo se, že by už mohlo být všechno fajn.
Bohužel sparťany na hřišti opanoval tento pocit přespříliš. A nechali se totálně zaskočit lacinou vyrovnávací brankou soupeře.
Ve scénáři se tak najednou objevil prvek, se kterým jako by sparťani vůbec nepočítali. A jejich hra se začala postupně hroutit. S přibývajícími minutami prováděli na hřišti stále více chyb a nedůsledností, přihrávky byly ještě nepřesnější než předtím, reakce ještě pomalejší. Také ochota dodržovat nějaký taktický koncept ochabovala.
Ubývalo sil, nebo hráče začala sžírat obava z neúspěchu? Nejspíš obojí. Všechno pak korunovala dvojice Holec–Hancko. Gólman možná neprojevil zrovna jasnozřivost rozehrávkou nakrátko na svého kapitána. Ten měl ovšem pořád ještě asi tisíc dalších možností, jak s balonem naložit. Vybral si neomylně tu nejhorší ze všech a namazal soupeři na vítězný gól.
Hancko nebyl na prodej. Co teď?
Tím sparťanské vystoupení v pohárové sezoně 2022/23 bohužel skončilo. Sparťanstvo v zemi je zase naštvané a zklamané, slávistictvo si z něj dělá šoufky. A kluby s evropskými aspiracemi si uvědomují, jak fatálně bude scházet očekávaný sparťanský příspěvek českému pohárovému koeficientu.
Linky teď začnou žhavit tuzemští kluboví manažeři, očekávající, že Sparta začne rozpouštět široký kádr. Třeba se znovu ozve i Feyenoord Rotterdam, který nedávno za Hancka nabízel 5 milionů eur, což byla suma, nad níž Sparta ohrnula nos. Kdo ví, třeba teď už neohrne.
Každopádně se, přinejmenším u fanoušků a médií, otřese dosud neochvějná víra v Priskeho cestu. A co si budeme povídat, nemůže se neotřást i uvnitř klubu. Po neúspěchu v Evropě se zvýší tlak na průlom v kontextu české scény. Sparta bude chtít po Priskem titul stůj co stůj. A na začátku této cesty bude nedělní duel s Libercem. Do hodiny jeho výkopu se Sparta zasažená neúspěchem potřebuje znovu rychle vnitřně zkonsolidovat.
To nejhorší, na čem teď Sparta může uklouznout, je buranský narativ „vidíte to, s cizincem to nejde, ty jeho počítače a data zápas nevyhrajou“.
Problém samozřejmě není v cizinci, v datové analýze a v ničem takovém. Dlouhodobý problém Sparty tkví nebo tkvěl ve zmatečných a nepřehledných rozhodovacích procesech a rozdělení zodpovědnosti za ně, jakož i v managementu dlouhodobě obsazovaném arogantními neumětely. A v neposlední řadě ve falešné pýše klubu, kterou si jeho zpupní představitelé odvozují ze slavné minulosti Sparty, na níž se obvykle nijak nepodíleli, a tak z finanční síly majitele klubu Daniela Křetínského.
Problém je, že si tuhle arogantní pýchu pánové jako Dušan Svoboda, František Čupr nebo Petr Hrdlička pletou se zdravým sebevědomím, kterého se ovšem týmu na hřišti ve chvílích, kdy to potřebuje, nedostává. Klub tvoří jeden organický celek a i to, co se děje v kancelářích, se do kabiny vždycky nějak obtiskne, nejsou to dva oddělené světy, propojují se.
„Zavaž mi střevíček!“
Čestnou výjimkou uvnitř tohoto sparťanského panoptika budiž Tomáš Rosický, který ze své hráčské minulosti má na co být hrdý a fotbalu rozumí. Je samozřejmě otázkou, zda umí dobře dělat sportovního ředitele. Učí se to za pochodu a já si pořád myslím, že když ukázal na Briana Priskeho, neminul se cílem.
Problém Sparty ale je, že si pořád hraje na něco, čím po sportovní stránce dávno není. A dokud si to neuvědomí a jako princezna Krasomila bude pořád očekávat, že jí Plzeň, Slavia nebo třeba Stavanger zavážou střevíček, tak ji ve zlomových momentech vždycky zaskočí, že je jen pyšná, a ne zdravě sebevědomá. Někomu to možná přijde jako nuance, ale ten rozdíl dělá strašně moc.
Ne že by občas neměli pyšné arogance na rozdávání i lidé ze Slavie nebo z Viktorie Plzeň. Nicméně tam alespoň mají být na co pyšní a občasné výsledkové výkyvy na ně následně leckdy mívají léčivý účinek. To na Letné si pořád jedou tu svou: My jsme Sparta, sedněte si z nás na zadek. Jenže ono to tak prostě nefunguje.
Na můj vkus by mohl trochu stáhnout nohu z plynu i klubový marketing, vytvářející na sociálních sítích ze sparťanských hráčů polobohy, kterými teď prostě nejsou.
Tvoří tým, jenž například v minulé sezoně ztratil na českého mistra 12 bodů, nevyhrál ani domácí pohár a teď vypadl ve Stavangeru.
Za polobohy nechť jsou hráči Sparty vydáváni, až jednou opanují alespoň domácí ligu. Osobně jsem si jist, že do té doby je jim to spíš na překážku.
