Článek
Mám rád svou práci komentátora, dělám ji už třicet let. Obvykle se na zápasy těším, nechodím „do práce“, živím se něčím, co mě baví. Ale jsou chvíle, kdy se mi opravdu nechce zamířit na komentátorské stanoviště. Fotbal mi přijde nepodstatný. Takový moment nastal včera.
Od rána jsem poslouchal a sledoval zprávy o útoku válečného zločince Putina na Ukrajinu. Nemohl jsem se soustředit na to, co mě čekalo v Edenu. Ale povinnost je povinnost, prostě se zvednete od počítače a televizní obrazovky s tím, že máte kliku v tom, že si přípravu snažíte udělat několik dní dopředu, takže ji nemusíte dohánět v den utkání. Asi bych nebyl nejpozornější.
Obvyklé je po zápase chválit nebo kritizovat toho či onoho hráče nebo rozhodnutí trenérů. Já musím v první řadě vyzdvihnout předprogram utkání v Edenu. Ti, co ho připravovali, zvládli svůj úkol na jedničku. Několik minut před úvodním hvizdem stadion potemněl a z reproduktorů začal zpívat Karel Kryl svého Bratříčka. Slova se zabodávala do srdce, tmu prosvětlovaly tisíce mobilních telefonů, běhal mi mráz po zádech a v krku jsem měl vážně hodně velký knedlík. Říkal jsem si, že dneska to asi nedám. Že nevydám hlásku, nebudu toho zkrátka mocen.
K tomu skvělé gesto slávistického týmu, kapitánská páska na paži Tarase Kačaraby, žlutá trička s modrým nápisem podporujícím Ukrajinu… Sešlo se toho opravdu hodně na jednom místě. Ale televizní divák se pochopitelně neptá na komentátorovu náladu, chce od něj očekávanou činnost, a tak bylo třeba zkrotit emoce, jak to jen bylo možné, a věnovat se zápasu.
Přinesl úspěch červenobílých. I proto, že se hrálo podle takřka stejného scénáře jako před týdnem v Istanbulu. Fenerbahce má ve svém středu jistě dobré fotbalisty – to, co předvedl šestnáctiletý Güler před druhou brankou Feneru, se hned tak nevidí – ale dokud někde nenakoupí tři čtyři obránce, kteří budu ochotní opravdu bránit a ne jen vyčkávat, co se před jejich brankou odehraje, tak jsou v evropských pohárech odsouzeni k roli trpících.
Slávisté této slabiny dokázali skvěle využívat. Od první minuty vůbec nešetřili náběhy za obrannou linii a motali hlavu všem mužům v pruhovaných modrožlutých dresech. Ti se často dostávali proti rychlonohým domácím hráčům do situací jeden na jednoho, a v nich měli sešívaní jasnou převahu. Velmi důležité bylo, že první Schranzův gól padl velmi brzo a rozehnal jakékoli náznaky nervozity. Velmi dobrý zápas hrál Sor. Pravda, nezačal úplně nejlépe, dvakrát si v prvních minutách neporadil s relativně jednoduchou situací, šlápl si na míč a dal šanci soupeři. Ovšem v dalších minutách se z něj stal bleskurychlý přízrak děsící nešťastné obránce Fenerbahce. Ti nepřišli po celou dobu působení nigerijského mladíka na hřišti na to, jak ho zastavit. Být o něco zkušenější, rozvážnější v zakončení, musel dát čtyři góly. Ale ani dva dosažené vůbec nebyly k zahození.
Slavie sice zase dala soupeři tři góly, ale s produktivitou asi trenérský štáb nebude úplně spokojen, protože šancí bylo minimálně na dvojnásobek. Něco pochytal gólman Bayindir, ale dost toho sešívaní zahodili. Na druhou stranu i celkový počet střel 21:10 hovoří o tom, že tým Jindřicha Trpišovského nepřemýšlel tak, jak to v našich luzích a hájích bývá běžné. Tedy máme gól navrch, tak se zatáhneme, budeme bránit a třeba nám vyjde nějaký brejk. Kdepak, červenobílí proháněli pátý tým turecké ligy, co se do něj vešlo.
Přiznávám, měl jsem strach z toho, jak zápas zvládne Taras Kačaraba. Vůbec si nedovedu představit, že bych byl v jeho kůži. Hrát s tím, že moji zemi, kde žijí rodiče, přátelé, příbuzní a blízcí, napadl agresor a nikdo neví dne ani hodiny? A jít s tím na hřiště? Vlastně ani nevím, jestli se náhodou současná mobilizační povinnost, vyhlášená ukrajinským prezidentem v průběhu večera, netýká i profesionálních sportovců působících v zahraničí. Musel mít v hlavě opravdu spoustu myšlenek. Klobouk dolů, jak ukrajinský stoper zápas odehrál. I když se také dopustil nějakých chyb, ale tentokráte mu je nebudu vyčítat ani v náznaku. Ani žlutou kartu, která ho diskvalifikuje pro další utkání v Konferenční lize.
Od začátku zápasu bylo jasné, že do problému se velmi pravděpodobně nedostanou sešívaní přispěním soupeře, ale musí mu sami pomoci. Stalo se při obou inkasovaných brankách, kdy byli obránci poněkud laxní a nechali protihráče beztrestně proniknout, zamířit a skórovat, respektive dorážet z blízkosti po zákroku gólmana Mandouse. Občas se objevila nepříjemná bohorovnost, v prvním poločase hlavně u Oskara, ale po důrazné domluvě Jindřicha Trpišovského se levý obránce vrátil zase zpátky na zem a na jeho výkonu to bylo znát. Velkým negativem je zranění Baha, koleno je prevít, snad nepůjde o nic vážnějšího.
Naopak dobrou zprávou pro slávistické obecenstvo je ten fakt, že se o nikom z hráčů, kteří se představili na trávníku, nedá říci, že by se mu zápas nepovedl. Prostě hráli dobře. A diváci, kteří konečně mohli alespoň z poloviny zaplnit tribuny, to viděli podobně. Navíc dostali dárek, v samotném závěru nastoupil po takřka nekonečných měsících léčení Ondřej Kúdela, střídal Tarase Kačarabu. Pro slávistické fanoušky to byl další dílek skládačky skvělého večera, který jejich klubu přinesl postup do dalšího kola Konferenční ligy.
Bojácná Sparta
To sparťané, ti měli asi hlavu v dlaních. Po velmi optimistickém začátku sezóny, kdy letenští porazili v poháru právě Slavii, se motor zadřel. Nekope to ani v lize, ani v poháru. Já si nemohu pomoci, ale Partizanmi opravdu nepřišel jako nadprůměrný tým, s ním by si aspirant na český titul měl poradit. Ovšem nestalo se. Možná se pletu, možná se mnou budete souhlasit. Od první minuty na mě sparťané působili bezradně, ustrašeně, jako by se jim klepaly nohy už v autobuse cestou na stadion. Od první vteřiny byli pod tlakem a míč prakticky jen odkopávali, nic kloudného nevytvořili. Poslat si pár přihrávek v řadě byl naprosto neřešitelný úkol. Jediná šance v úvodním poločase, hlavička Krejčího, se narodila po rohovém kopu, jinak po většinu času nula, nula, nic.
Zato v obraně to hořelo. Především Panákovi zápas vůbec nevyšel, ani Vitík, jeden z vůbec nejlepších hráčů Sparty v prvním utkání, vůbec nepůsobil jistě. Martin Hašek ve studiu před zápasem řekl jednu velkou pravdu: „Sparta musí samozřejmě zlepšit útočnou hru, protože musí skórovat, ale stejně musí zlepšit obrannou fázi, vzhledem k tomu, jak laciný gól inkasovala doma.“ Svatá pravda. Gomes se asi sám divil, jak lehce se dvakrát dostal do šance a skóroval. V obou případech byl v akci namočen Panák, ale i Vitík si u první branky počínal chybně, stejně jako Sáček, který přišel na vlastní polovině o míč. Ve druhém případě stačila srbskému celku jedna jednoduchá basketbalová clona a Gomes se radoval podruhé. Partizan vedl o dva góly a jeho hráči měli najednou ramena široká přes celá záda. Vrbovi svěřenci naopak působili, že mají na šíji celou tíhu světa.
Je to rozhodně pro vedení Sparty i trenéra nepříjemné období. Sparťané se na hřišti trápí, herní projev vskutku není něčím, čím by se v těchto týdnech mohli chlubit. Otázka je, jak se z tohoto výkonnostního močálu dostat, kdo zavelí k vzestupu herní kvality? Nepevná obrana, neproduktivní útok, nic na tom nemění už nic neřešící gól Hložka, mizivá kreativita uprostřed hřiště. To se pak hraje špatně. Upřímně, dokázali byste včera vybrat nejlepšího borce letenských? Těžký úkol. S trochou nadsázky se dá napsat, že srbské prokletí na Letné trvá. Bohužel.
