Glosář: Priske je skvělá volba. Záleží na Spartě, zda se od něj nechá léčit

Nikdy nezaškodí připomenout si základní fakta: Tuzemskou ligu opanovala Sparta naposledy v roce 2014. Znělku Ligy mistrů slyšela naposledy v roce 2005. V uplynulých dvou sezonách bojovala dvakrát ve skupině Evropské ligy, předtím ale třikrát ve skupinové fázi soutěží UEFA absentovala.

Dosažené výsledky absolutně neodpovídají ekonomickému zajištění klubu a už vůbec ne jeho historii a tradici.

Na Spartě vědí, že mnohé dělají špatně. Jenom to v různých obměnách dělají špatně pořád dokola, v zásadě od roku 2004, kdy klub začal řídit Daniel Křetínský.

Sparta ví, že musí něco změnit. Musí změnit sebe samu, aby mohla vykročit z bludných kruhů, po jejichž trajektorii už léta krouží.

Potřebuje někoho, kdo přehodí výhybku. A navede Spartu ze slepé koleje na trať, po které sviští mezinárodní rychlíky.

Ale to zdaleka nestačí. Sparta tohle všechno musí chtít nejen teď, na začátku působení nového trenéra a před startem přípravy. Musí to chtít i za měsíc, za tři, za rok, pořád.

A to i ve chvílích, kdy se dostaví komplikace a s nimi i obrovské nutkání vrátit se zase k zaběhaným, zacykleným, dlouholetým modelům sparťanského chování a jednání. V momentu, kdy těmto svodům podlehne, bude zase ztracena. A to pak může zkoušet začínat s dalšími a dalšími a dalšími trenéry zcela marně až donekonečna.

Brian Priske se na Letné v úterý zjevil jako by zázrakem. Jeho jméno kromě nejužšího kroužku nejzasvěcenějších nikdo neočekával. A když si novináři a fanoušci začali narychlo doplňovat znalosti o dánském expertovi, mnohé napadlo: Pozor, přesně tenhle člověk by opravdu mohl mít vynikající předpoklady pro to, aby Spartu z temného lesa vyvedl. Aby ji vyléčil.

Záleží ale na pacientovi, zda k tomu bude svolný, zejména na tom výsledek celého procesu závisí. Pokud nemocný své léčbě neuvěří a bude ji sabotovat, nesvede s ním nikdy nikdo nic. Ani Guardiola, ani Klopp.

Jmenovaní pánové samozřejmě Spartu nikdy trénovat nebudou, přeci jen se pohybují v úplně jiném sportovně-ekonomickém vesmíru. A navíc by nikdy nevlezli do fotbalového domu, ve kterém už léta evidentně funguje pekelné soukolí, které až dosud každého trenéra bez výjimky vcuclo, vysálo, zdeptalo a za pár měsíců dehonestovaného s odporem vyplivlo.

Brian Priske ví, že Sparta je v tomto ohledu „strašidelný mlýn“. Umí si udělat analýzu, získat informace. Ví, kam jde, tuší, co ho čeká. A za jeho odvahu se s tím poprat mu přičtěme první velké plus.

Pravda, jeho chrabrost se samozřejmě může odvíjet i od toho, že nyní přeci jen nedokáže dohlédnout, jak extrémně hluboce je české fotbalové prostředí konzervativní a pohodlné. A jak monstrózně umí být sparťanská vnitřní struktura pomatená.

Třeba jako před pěti lety, kdy Daniel Křetínský realizoval šílenou operaci, jejíž hlavní postavou se stal Andrea Stramaccioni. Itala si majitel klubu, kdo ví proč právě jeho, vybral coby zahraničního spasitele. A nedbal výstrah, že Stramaccioni krátce předtím zaplevelil kádr Panathinaikosu značným počtem velmi nákladně pořízených fotbalistů bez výkonnosti a perspektivy. Což pak ve Spartě do puntíku zopakoval.

Křetínského tehdy údajně okouzlilo, že s ním byl Stramaccioni ochoten donekonečna o fotbale debatovat, pomyslně ho drbat na bradě, jak mu úžasně rozumí, a realizovat pak dokonce na hřišti Křetínského pošetilé taktické nápady.

Než „kavka“ procitla, byla o miliardu chudší a po sportovní stránce se její klub nacházel v troskách.

Když Křetínský posléze uvedl do role sportovního ředitele Tomáše Rosického, srdce mnoha sparťanů zaplesala velkou nadějí. Jenže za prvé byl někdejší reprezentant v této roli nováčkem. A za druhé zůstal ve srovnání s Křetínským stále jakýmsi sportovním ředitelem druhé kategorie.

Lze to vyčíst i z nedávného provolání Daniela Křetínského ke sparťanstvu, kde se jasně uvádí, že Rosický coby sportovní ředitel nenesl až dosud zodpovědnost za výsledky A-týmu, které měl jen trenér. A rozhovor Daniela Křetínského pro klubový web obsahoval i sdělení, že on jako majitel rozhoduje o klíčových přestupech a obsazení funkce trenéra. Takže kdo chce Spartě spílat za její neúspěchy, může tak činit směrem na Křetínského adresu, což lze chápat jako velmi trefnou sebekritiku.

Celé to zapadá do bláznivého jednání Sparty z jara 2021, kdy se stalo veřejným tajemstvím, že sportovní ředitel Rosický preferoval příchod trenéra Michala Bílka. Ale Křetínský si prosadil Pavla Vrbu.

Když se dnes novináři na Priskeho inaugurační tiskové konferenci podivovali nad tím, zda jsou patrny vůbec nějaké spojitosti ve Vrbově a Priskeho fotbalovém rukopisu, utnul Rosický tuto diskusi velmi strohým sdělením, že už se nechce vůbec ohlížet za minulostí, ale zajímá ho jen budoucnost.

V kostce jsem to osobně pochopil tak, že Křetínský uznal: „Ano, posledně jsem se do toho montovat neměl.“ A dodal: „Tomáši, udělej si to podle svého. Poneseš si za to zodpovědnost.“ Pokud to tak opravdu proběhlo, udělala Sparta první krok k tomu, aby se „strašidelný mlýn“ začal měnit ve standardní fotbalový klub.

Všechno nasvědčuje tomu, že příchod Briana Priskeho je čistě Rosického operací. A že by ti dva mohli začít fungovat jako tandem, který bude tvrdě prosazovat, aby se v klubu začalo pracovat jinak než dosud. S naplněním všech pravomocí a kompetencí, které v normálních klubech obvykle sportovnímu řediteli a trenérovi přináležejí.

Bez kompromisů. Bez polovičatostí. Bez toho, že představitelé klubu leckdy sdělují veřejnosti úplný opak toho, co si třeba myslí. A ztrácejí tím vlastní identitu, lámou si sami vlastní páteř.

Jak se ukázalo, ani Pavel Vrba nebyl tak silnou osobností, aby z této pasti, kterou Letná skýtá, unikl. Cizinec má ovšem mnohem větší šanci do této pasti na mamuta nespadnout a na připravený kůl se nenapíchnout. Už jen proto, že českému pindání ve stylu „co je to za blbosti, to se nikdy nedělalo, ty nám tak budeš něco radit, frajere“, které se kolem Priskeho brzy rozvine v obrovské šíři, prostě nebude rozumět.

To kolem něj samo o sobě vytvoří ochrannou psychologickou zónu. Stejný efekt mimochodem oceňovali novináři, píšící o hokeji, v souvislosti s působením Kariho Jalonena, finského trenéra na střídačce české hokejové reprezentace.

To je první důvod, proč se Brian Priske jeví jako dobrá volba pro Spartu. Je to cizinec. Přidejme důvod druhý: Je to Dán.

Nabízí se předpoklad, že člověk znalý poměrů v dánské či belgické lize pochopí českou problematiku mnohem snáz než Angličan, Němec nebo Ital. Příchod muže ze země srovnatelné velikosti, zvyklého na proporcionálně bližší ekonomické možnosti, než jaké skýtají fotbalové supervelmoci, dává dobrý smysl.

O to větší, když do našeho uvažování zahrneme dánské a speciálně midtjyllandské fotbalové know-how. Pokud snad někdo nad dánským fotbalem ohrnuje nos, dělá chybu. Klubové výsledky českého a dánského fotbalu jsou zhruba srovnatelné, v koeficientovém žebříčku UEFA jsou Češi 17., Priskeho krajané zaostávají o pouhé dvě příčky.

Doporučuji vzpomínku na loňské Euro, kde v přímé konfrontaci dánský celek ve čtvrtfinále Šilhavého snaživé bojovníky vyřadil. I proto, že předváděl výrazně propracovanější, organizovanější fotbal. A disponoval fotbalisty, kteří prokazovali nejen sílu a taktickou vyspělost, ale i individuální schopnosti, které byly ve většině případů na vyšší úrovni než na české straně.

Přestože je Dánsko s 5,8 miliony obyvatel co do populace zhruba poloviční oproti Česku, lze konstatovat, že momentálně produkuje o něco lepší fotbalisty. A to jak co do kvality, tak i co do četnosti.

Z toho plyne, že dánské fotbalové know-how funguje, je na vlně. A byla by škoda Priskeho znalostí nevyužít a mnohému se od něj nepřiučit.

Tím spíš, že právě FC Midtjylland, kde Priske coby trenér zazářil, je po celém kontinentu proslulý skvělou prací s nejmodernějšími metodami. Zejména v souvislosti s datovou analýzou a aplikací jejích výsledků na výběr hráčů, potažmo tvorbu kádru, tak i směrem k rozvoji fotbalistů a jejich taktické přípravě.

Troufnu si odhadnout, že ve schopnosti efektivně pracovat s datovou analýzou lze aktuální odstup Midtjyllandu coby „datové Mekky“ od českého prostředí přirovnat k odlišnosti mezi kosmickou agenturou typu NASA a kuličkovým počitadlem.

To není vše. Konkrétně Brian Priske je považován za předního evropského experta na rozbor a nácvik standardních situací. Ještě coby asistent trenéra se na ně specializoval, lákali ho v té souvislosti dokonce do realizačního týmu Manchesteru City.

Chvalozpěv na Priskeho potenciál můžeme zakončit tím nejdůležitějším: Prokázal výsledky.

Tři roky funguje jako hlavní kouč. Midtjylland dovedl k titulu, přes kvalifikaci do Ligy mistrů, pak ke druhému místu v dánské lize. S Antverpami se prokousal do Evropské ligy, čtvrté místo v té belgické už, pravda, jako tak velký úspěch nebral.

Právě v Belgii si podle všeho už jednou zažil náznaky toho, co by na něj mohlo číhat ve Spartě. Dánští novináři zmiňují, že vedení klubu přivedlo hráče, které Priske nechtěl, šéfa klubu pak prý jednou Priske dokonce v hádce vykázal z kabiny.

Každá zkušenost vám dá novou znalost a předpoklad, že ji na jiném místě uplatníte, pokud ji tedy uchopíte správně.

Rosický zdůrazňuje, že u Priskeho oceňuje zejména jeho viditelný trenérský rukopis, hru, která přesně odpovídá Rosického představám. Vysoce organizovaná kombinační hra s dominantním držením míče, ale přitom rychlá, důrazná, s presinkem. I vybroušenými standardkami.

Tedy něco úplně jiného než lážo-plážo fotbal na náhodu, kterým se Sparta prezentovala v uplynulé sezoně, ve které mimo jiné každý roh soupeře znamenal s vysokou pravděpodobností buď ohrožení letenské branky, nebo rovnou inkasovaný gól.

Je samozřejmě otázkou, zda soubor, který pod Pavlem Vrbou předváděl to, co předváděl, bude schopen přepnout se na mnohem náročnější fotbal. Náročnější na fyzičku, pohyb, koncentraci, schopnost pochopit a aplikovat trenérovu představu.

A pokud toho bude schopen, jak rychle. Prokouše-li se Sparta přes tři kvalifikační soupeře do skupiny Konferenční ligy UEFA, bezpochyby se Priskemu bude pracovat snáz, v lepší atmosféře.

Pokud ne, objeví se nepochybně na obzoru stejná mračna jako vždycky předtím. „Vidíte ho, cizáka s počítači, vždyť ti kluci si ani nepřihrají na metr. Kdepak, fotbal je přece jednoduchá hra, žádné computery ho nespočítají,“ spustí klasici žánru z českého ultrakonzervativního prostředí.

Pošťuchovat to celé budou agenti, jejichž hráče si trenér nebude vybírat podle toho, s kým se osobně zná, ale podle algoritmů. A dost možná si své posily bude vybírat z jiných seznamů, než nabízí katalogy českých agentur.

Samozřejmě se k tomu všemu záhy přidají nespokojení fanoušci, potažmo média.

A Daniel Křetínský bude v pokušení vzít to zase nějak do svých rukou. Jako kuřák, co si na Nový rok podvacáté svatosvatě slíbil, že už se cigarety nedotkne. Ale situace ho dostane do takového stresu, že nutkání pro návrat ke zlozvyku bude extrémní.

Pokud mu zase podlehne, Priskeho (i Rosického) mise bude neúspěšná. A Spartě zůstane přízvisko „strašidelný mlýn“.

Ale třeba to Priske, Rosický i Křetínský ustojí a zvládnou. A Sparta se opravdu někam posune. Její fanoušci už by si to za ty roky zasloužili. Šance jménem Priske se jeví jako skvělá.