Glosář: Potíže českého týmu vlevo a Šilhavého překvapení

Málaga, to je golfistů ráj. S trochou nadsázky se dá říci, že pěknou (golfovou) osmnáctku uvidíte na každém rohu. Tentokráte na jih Španělska zamířili čeští fotbalisté k poslednímu utkání Ligy národů v této sezoně. Myslím, že očekávání souboje s jedním z nejlepších světových týmů se mísila s radostí, že konečně přijde dovolená.

O nesmyslnosti čtyř mezistátních utkání v červnu jsem psal nedávno, tudíž nebudu opakovat již zveřejněné. Jen dodám, že se ukazuje, že velké problémy mají i nesmírně kvalitní mužstva, v nichž rotují muži hrající v těch vůbec nejlepších klubech kontinentu. Viděl jsem zápas Anglie v Maďarsku, v němž reprezentanti Albionu odešli poraženi. Stejně tak se v Budapešti trápili Němci, kteří byli ve vzájemném utkáni horší a mohli jen děkovat střelecké neschopnosti domácích, že neprohráli, nýbrž upatlali remízu. Belgičany sfoukli Nizozemci překvapivě jednoduše a vysoko, Poláci v Nizozemsku koupili šestku, Portugalci dostali na fráček od Švýcarů a dalo by se pokračovat. Je patrné, že ani těm největším, kteří mohou prostřídat takřka nekonečnou řadu skvělých hráčů, takovýto začátek léta ani trochu nevoní. Ne že by fotbalisté chtěli něco vypouštět, to si nemyslím, valná část z nich hraje o postavení v týmu směrem k mistrovství světa v Kataru. Ale přece jen ani kondice, ani psychika nejsou v klasickém zápasovém módu. Spíše se poněkud opožďují za ideálem.

To s sebou nese šanci pro menší šelmy fotbalové Evropy. Ostatně přesvědčili jsme se o tom při remíze Španělů v Praze. Stačilo jen, aby v závěru Zima nehlavičkoval míč jasně směřující za brankovou čáru, a český tým by měl na kontě šest bodů a poměrně velkou naději na to, že ze skupiny A Ligy národů nesestoupí. Což by byl velký úspěch. Že by si mužstvo Luise Enriqueho vytvořilo v Edenu závratný počet šancí a hrozilo nebezpečnými střelami v pětiminutovém intervalu, to se opravdu nedá říci. Pochopitelně při vědomí toho, že individuální kvalita byla jednoznačně na straně španělského výběru. Ale fotbal se hraje na góly.

Před odvetou v Málaze jsem byl hodně zvědav, jestli Španělé budou o něco důraznější, budou se více tlačit do zakončení. O tom, že aktéry v bílých dresech bude čekat běžecké cvičení, nebylo třeba pochybovat. Posouvat se po hřišti s tím, že byste se dlouhé minuty museli obejít bez jakéhokoli dotyku s míčem, to nepotěší nikoho. Jenže proti posledním finalistům Ligy národů se do podobné šablony rychle dostávají i silnější mužstva než reprezentace Česka. Čtvrthodina a držení míče? V procentech 75:25. Ale počet šancí během první půlhodiny? Dvě na straně českého týmu, nula na kontě domácích. Několikrát se Španělé dostali do úzkých díky presinku českých hráčů, to se všechno dá připsat do kolonky pozitiv. Dvakrát bych v ní podtrhl jeden z nejhezčích momentů celého utkání, alespoň pro mne. Přihrávka Václava Černého do brejku Jana Kuchty, to byla čistá fotbalová nádhera. Bohužel v kolonce negativ je úplně nahoře neproměňování velkých šancí. Češi na tuto nedokonalost doplatili už v Portugalsku, v Málaze by se v disciplíně produktivita také neumístili nikde nahoře v evropském žebříčku.

Zároveň hraje roli nějaké prokletí, či co. Jde o levou stranu. Pokud český tým inkasuje, je namočený především tento kraj hřiště. Respektive ti, co na něm nastupují. Tentokráte vedle sebe naskočili Jemelka se Zeleným a první gól Solera ukázal, že vskutku nejsou úplně vyladěni. Z mého pohledu chyba Zeleného, ale i systémová. Na Španěly nemůžete vyrukovat s tím, že jim necháte velké hřiště a budete hrát v defenzivě jeden na jednoho bez zajištění. To je pozvánka k fotbalovým alotriím. Což se právě před prvním gólem ukázalo. Příliš prostorný výběh pro Asensia i nabíhajícího Solera a rázem domácí vedli. V následujících několika minutách působili Šilhavého svěřenci jako boxer po ráně na bradu a volného místa měli Španělé na hřišti najednou více než dost. Čas byl milosrdný, záhy přinesl poločasovou pauzu.

Myslím, že většina fanoušků u televize byla velmi překvapena, když šel do hry namísto zraněného Sadílka Alex Král. Přiznávám, že jsem automaticky čekal Lukáše Kalvacha. Na rozdíl od Krále odehrál velmi dobrou sezonu, podle mého si zasloužil nastoupit na podstatnou část utkání. Nestalo se. Zároveň se ale sluší napsat i to, že Král neodehrál špatný part. Jen mám pocit, že si Kalvach během tohoto reprezentačního termínu musel připadat skoro jako zavazadlo. Alespoň pár minut na konci utkání dostal, bude jistě rád vzpomínat na to, proti komu si mohl kopnout, ale nabízela se možnost vyzkoušet si tohoto hráče v delším časovém úseku.

Druhý poločas přinesl do statistik podobné ukazatele jako první část hry. I v tom, že si český nároďák dokázal vypracovat situace, které volaly po zakončení nebo po dobré finální přihrávce. Ale špatné rozhodnutí, nepovedené zpracování, nerozhodnost, tohle všechno nedovolilo českým fotbalistům skórovat. Logicky opět následovala lekce z efektivity. Stejně jako v prvním dějství znamenala první střela domácích gól. V akci vedoucí k brance byl k vidění hodně zajímavý moment. Stoper Brabec se dostal do souboje s Gavim, který naváděl míč v rychlosti k pokutovému území. Český stoper mohl akci přerušit faulem. Nemyslím tím barcelonskou kometu skopnout, sestřelit. To rozhodně ne. Ale mohlo stačit lehké přidržení, třeba za cenu žluté karty. Brabec volil opatrný způsob a nechal Gaviho rozehrát gólovou akci. Střih. O tři minuty později se Hložek dostává k míči třicet metrů od branky, už je před obráncem Carvajalem a ten prostě a jednoduše použije ruce a nebezpečný výpad zastaví. Dostane žlutou a v klidu jde odbránit volný přímý kop. Nevolám tím po tom, aby faul byl v rejstříku hráčů a trenérů na prvním místě. Taky raději vidím plynulé kombinace a krásné gólové momenty. Ale nebuďme pokrytci, i takový způsob hry k fotbalu patří a sem tam ho bránící tým je nucen použít.

Porážka 0:2 je nepříjemná. Jistě, nikdo nebude vysmíván a vláčen tiskem, když podlehl takovému souboru, v němž jsou zastoupeni nejlepší španělští fotbalisté. Jenže jsem si jist, že v kabině si hned po utkání čeští fotbalisté docela zanadávali a vedli rozhovory na téma, jaká je to škoda, neodvézt ani bod z takového zápasu. Jestli byla citelná nějaká absence, je to pro mne neúčast Patrika Schicka. A to při vší úctě k tomu, co předváděl Jan Kuchta, před jeho výkony smekám. Ale zrovna v Málaze bych spolupráci těchto dvou forvardů moc rád viděl. Samozřejmě, otázkou je, jestli by Jaroslav Šilhavý v případě zdravého Schicka k takové variantě vůbec sáhl.

Dá se ale mluvit i o pozitivech. Výkony zmíněného Kuchty, Sadílka, Jemelky, Černého či Brabce napovídají, že kádr reprezentace může poněkud nabobtnat a konkurence uvnitř týmu se zvýší. Nejen početně, ale i kvalitativně. Kéž by to tak na podzim bylo.