Glosář: O čem sní jeden z nejlepších trenérů světa

Všichni máme nějaké sny. Někdo sní o tom, že bude bohatý a úspěšný, další se za zavřenými víčky mění v úspěšného reprezentanta v různých sportovních odvětvích a někdo si nechá líbit barevný film o tom, jak je neodolatelným pro druhé pohlaví.

Předpokládám, že sny mívá i Pep Guardiola. A třeba mezi nimi může být ten, který vypráví příběh o zisku trofeje pro vítěze Ligy mistrů s Manchesterem City. A i letos zůstalo u snění nenaplněného. Tedy, Pep v tom není pochopitelně sám. Ve velmi podobné situaci jsou katarští majitelé klubu, fanoušci i hráči. Jeden z nejlepších týmů světa stále čeká na potvrzení svých kvalit na evropské úrovni.

Je to hodně zajímavý příběh.

Pep Guardiola vždy trénoval jen ta nejlepší mužstva s nejvyššími možnými ambicemi. Tedy pokud vynechám jeho trenérské začátky u B týmu Barcelony, k němuž nastoupil v roce 2007, asistenta mu dělal už bohužel zesnulý Tito Vilanova. Společně rezervní tým přivedli k výhře ve třetí lize a k úspěšnému play-off a postupu do druhé nejvyšší soutěže. Nikdo se moc nedivil, že když prezident Barcelony Joan Laporta hledal nástupce odvolaného Franka Rijkaarda, padlo rozhodnutí o angažování Guardioly. I když, jak uvedl ve své autografii Michael Laudrup, právě on měl být první Laportovou volbou. Možná ano, možná ne. Tak či tak, šéfem Barcy se stal Guardiola. Toto angažmá mělo přísnou logiku, protože v katalánské metropoli strávil šikovný záložník podstatnou část hráčské kariéry. Začínal v céčku, po osmi odehraných mačích se stěhoval do béčka, kde se ukázal v 53 utkáních během dvou sezon, a poté už přišel vysněný dres áčka a možnost prezentovat se v něm přímo na Camp Nou. Strávil tu celkem 11 sezon, na trávník vyběhl celkem ve 263 případech. Kdo jiný by měl tedy usednout na lavičku tohoto klubu?

Jako hráč byl v Barceloně Guardiola velmi úspěšný. I díky Johanu Cruijffovi, který si ho všiml v béčku a nechal ho přestěhovat do šatny prvního týmu. Což znamenalo, že si Pep šestkrát sáhl na mistrovský pohár pro vítěze španělské ligy, vyhrál Ligu mistrů i Pohár vítězů pohárů. Sedmnáct let hráčských služeb se vyplatilo oběma stranám. A připravilo Josepa Guardiolu na skvělou trenérskou kariéru. Barcelona, Bayern, Manchester City – tři adresy, o nichž absolutní většina trenérských hvězd může opravdu jen snít. Marně.

Každé angažmá je pochopitelně trochu jiné. V Barceloně byl Guardiola doma. Dokonale znal prostředí, byl se svými svěřenci naladěn na stejnou notu, tiki-taka s důrazem na skvělou technickou kvalitu jednotlivých fotbalistů fungovala a tituly se množily jako žampiony ve vlhkém a vyhřívaném sklepě. Změna z Rijkaardova oblíbeného systému 4-3-3 na 3-4-3 vyšla a výsledkem byly tři primáty v La Lize, dvakrát zisk Ligy mistrů a fantastický rok 2011 hned s pěti trofejemi.

Touha dokázat své kvality i mimo Camp Nou zavedla Guardiolu do Mnichova. Neměl k dispozici tak excelentní techniky, ale když se můžete opřít o Neuera, Müllera, Kimmicha či Lewandowského, také se zřejmě nebudete cítit jako outsider. V bavorské metropoli dokázal rodák ze Santpedoru, že netrvá na jednom systémovém klišé. Jistě, také preferoval rozestavení 3-4-3, ale musel hrát atletičtější a dynamičtější fotbal, než předváděl čtyři roky v Barceloně. První trofej v barvách Bayernu mu nejspíše hodně chutnala. V Superpoháru UEFA zdolali jeho hráči v penaltovém rozstřelu Chelsea, vedenou velkým rivalem Mourinhem. Mimochodem, v bavorské metropoli dosáhl doposavad nejvyšší úspěšnosti v poměru výher, remíz a porážek. Dosáhl na hranici 75,16 procenta, zatímco v Barceloně se mohl pochlubit výsledkem 72,47 procenta. Hezké, jistě, ale jako by se začalo držet katalánského trenéra prokletí Ligy mistrů mimo Barcelonu. S Bayernem na nejcennější evropskou trofej nedosáhl, cesta končívala v semifinále, zatímco v Bundeslize bral třikrát pohár pro mistra.

Druhé stěhování nasměrovalo Guardiolu na Etihad Stadium v Manchesteru. Pravda, první sezona (2016/2017) bez jakéhokoli titulu byla velkou nepříjemností, ale Guardiola situaci ustál a další ligové ročníky přinesly lepší bilanci. I když historie v Manchesteru City poněkud připomíná německé dobrodružství. V domácí lize se daří, letos to vypadá na zisk dalšího mistrovského primátu, stejně jako v letech 2018 a 2019. Potud vše v pořádku. Jenže Champions League zůstává zakletá. Jako kdyby hra bez klasického hroťáka (podobně jako v Barceloně) tentokráte stačila jen na Premier League, ovšem v evropské konfrontaci se ne a ne dotknout hvězd. V živé paměti jsou nedávné souboje s Realem Madrid v letošním semifinále. Rozdílovým hráčem byl nakonec střelec Benzema, někdo takový Citizens chyběl. Proto se letos nekoná finále, v němž loni prohrálo City s Chelsea. Byl to posun oproti předcházejícím letům, kdy konečná byla vystavována už v osmifinále či čtvrtfinále, ale vyprávějte to majiteli, pro nějž je úhelným kamenem úspěchu jen a jen výhra v Lize mistrů.

Guardiola v Citizens je jiný, než byl v Bayernu, a pochopitelně i výrazně posunul své trenérské limity i oproti Barceloně. Nejen proto, že dnes převážně úspěšně využívá rozestavení 4-3-3. Rotace ofenzivních hráčů, již zmíněná absence střelce – bijce, vysoký presink, zisk míče už někde u pokutového území soupeře, útoční obránci, hra ve velmi vysokém tempu. To jsou současné atributy. Ale možná také jistý druh psychického závaží směrem k Lize mistrů.

Upřímně, nečekal jsem, že Real Madrid se ve vzájemných duelech ještě dokáže zmátořit, ale nejspíše předčasná střídání ve druhém utkání byla Guardiolovou chybou s drahými následky. V minulých sezonách byly osudovými mužstvy pro City třeba Monaco nebo Lyon. Z tohoto pohledu vypadá Real přece jen jako přijatelnější výhybka k neúspěchu, ale není to velká útěcha. Trochu to vypadá, že to, s čím mají potíže trenéři v Premier League, není tak obtížně odhalitelné pro kouče a jejich štáby z jiných ligových soutěží.

Jsem hodně zvědav, co s herním projevem Manchesteru City udělá již potvrzený přestup Erlinga Haalanda. Norský samorost bude nejspíše chvíli hledat společnou řeč se spoluhráči. Není to typ pro dlouhé obehrávání a hledání skulinek. Haaland je zvíře, dravec, skvěle fyzicky vybavený, na hřišti se dá chytat jen velmi obtížně. Ale k tomu, aby fungoval, potřebuje spoluhráče, kteří mu obstarají podobný servis, jako měl v Dortmundu. Nemám obavy o schopnost adaptace Kevina de Bruyneho na poněkud jiný systém, ale na jiných postech to může poněkud drhnout. Chtěl bych být muškou a sledovat rozhovory mezi Guardiolou a vedením klubu, abych zjistil, kdo vlastně tohoto skvělého fotbalistu chtěl mít v mužstvu. Bude to poprvé, kdy bude populární Pep spolupracovat s tímto typem útočníka a možná ho bude chtít předělat, aby více zapadl do systému Citizens.

Otázka je, co by to udělalo s Haalandovou výkonností. Pokud blonďatá kometa nemá dostatek volnosti, poněkud chřadne. Myslím, že oba protagonisté nového příběhu spolu budou velmi často mluvit, pokud tedy najdou společnou řeč. Pro Manchester City půjde o životní nutnost, protože další unikání Ligy mistrů jaksi není zaneseno v plánech.