Článek
Jsem stár. Občas si připadám jako pařez obrůstající mechem – a nejde jen o chvíle, kdy se po mně vyžaduje tanec. Tím chci říci, že už jsem ledacos zažil a viděl. Ale stále přicházejí momenty, které jsou pro mne nové a překvapivé.
Tím posledním z této kategorie byl závěr finále MOL Cupu v Uherském Hradišti. Nejde ani tak o to, že Slovácko po právu porazilo Spartu a mohlo slavit první velkou trofej v historii klubu. Ale že se hřiště změní dvacet minut před koncem v kynologický cvičák, to jsem dosud neviděl. Aby bylo jasno, nekritizuji to, že pořadatel se dohodl s policií na důrazných opatřeních, která měla zabránit vniknutí diváků na trávník a případným velkým problémům. To ani v nejmenším. Pokud měly bezpečnostní složky informaci, že se něco podobného chystá, protože případná prohra Sparty by ještě více vystupňovala už tak velmi nevalnou náladu skalních příznivců letenských, měly plné právo – a vlastně povinnost – připravit odpovídající opatření. Proti tomu se nedá namítat vůbec nic. Ale opravdu museli být přítomni i psi? A v takovém počtu?
Na televizních záběrech bylo patrné, že fotbalisté jsou přítomností nových spoluhráčů poněkud zaskočeni. Ono nešlo o pokojové mazlíčky, ale o reprezentanty různých druhů ovčáků (omlouvám se, jsem sice milovník psů, ale zároveň nejsem úplně odborník na jejich rasy). Je třeba dodat, že čtyřnožci přítomní fotbalovému finále nejen budili respekt, ale také přidali do všeobecného diváckého rachotu pořádnou dávku decibelů svým štěkáním. A vzhledem k tomu, jak hlučné byly tribuny samy o sobě, nelze se divit, že potomci vlků nebyli úplně nejklidnější a docela se na obojcích vzpínali. Říkal jsem si, jak by se asi tak mohli cítit na hřišti ti, kteří mají ze psů fóbii nebo s nimi zažili nějaký nepříjemný zážitek. Můžete si v takovém případě stokrát říkat, že pes je pod kontrolou, ale hlava si v tomto ohledu moc poroučet nedá. Mám kamaráda, člověka vzdělaného, rozumného, nadprůměrně inteligentního, který ale nedokáže přejít ulici, pokud je na druhém chodníku přítomen pes.
A přátelé, dělal jsem si poznámky, kolikrát v Seville uvidím psa. Ani jednou přátelé, ani jednou. Pokud ho tedy některá z dam ve V.I.P. prostorech neměla v kabelce.
A mohlo by klidně jít i o jezevčíka. V mozku se rozsvítí červená kontrolka a nedovolí jakékoli přiblížení se ke zvířeti. Může sám sebe přesvědčovat, že je to nesmysl, že mu psisko neublíží, ale přeprat strach zkrátka nedokáže. Co kdyby na tom byl někdo ze sestavy Sparty či Slovácka, eventuálně z realizačních týmů stejně? Byl by to důvod ke střídání? Nikterak příjemná nebyla situace ani pro asistenty hlavního rozhodčího. Běhat po lajně, sledovat průběh hry a přitom se vyhýbat psům a jejich šéfům, to není nic jednoduchého. Zvláště, když musíte doufat, že žádného ze psích strážců pořádku nepřepadne touha aportovat praporek, který držíte v ruce. To by byla teprve zábava…
A jiný příklad: finále v Seville
Ve středu večer se hrálo ještě jedno velké finále, vrcholila Evropská liga. V Seville se objevilo dohromady hodně přes 100 tisíc fanoušků Eintrachtu Frankfurt a Rangers FC. Ne všichni se pochopitelně mohli vejít do diváckých sektorů. Stadion byl zaplněný do posledního místa a horké andaluské klima svádělo k domněnce, že by se mohly odehrávat velké nepříjemnosti. Už během dne bylo při výtržnostech zadrženo několik příznivců hesenského klubu, naprázdno nevyšli v tomto ohledu ani vyznavači modrých barev z Glasgow. Čekalo se tedy ledacos. Najmě při čerstvé vzpomínce na úterní semifinále play-off anglické Championship. Po bitvě, v níž nakonec udolal domácí Nottingham sheffieldský United až po penaltách, vtrhlo na trávník několik stovek diváků, a co hůř, zřejmě výstavní kus idiota zbaběle napadl a zranil kapitána United Billyho Sharpa. Ten v utkání nemohl nastoupit, stál v civilu vedle laviček a naprosto neočekával zbabělý útok, který odnesl otřesem mozku, cestou do nemocnice a několika stehy. Paradoxní je, že Sharp dokonce jednu sezónu hostoval právě v Nottinghamu.
Jasné je, že v takovém rumrajchu a blázinci nelze nikomu stoprocentně zaručit bezpečnost. Proto je nutné držet diváky mimo hrací plochu. V tomto punktu odpovědné orgány jednoznačně selhaly. K incidentu se postavilo čelem vedení Nottinghamu. Pachatel byl zjištěn, zadržen, čeká ho soud ve zrychleném řízení. Výsledkem by měl být nepodmíněný trest a také mastná pokuta. Navíc, klub samotný se hodlá postarat, aby tento exemplář už nikdy nemohl přijít na stadion.
V této souvislosti jsem tedy poměrně logicky pátral po přítomnosti bezpečnostních složek na stadionu v Seville. Určitě jich bylo k dispozici dost a dost, jen nebyly tak patrné na první pohled jako v Uherském Hradišti. Respektive, alespoň co se televizního přenosu týká, nebyly viditelné vůbec. A přátelé, dělal jsem si poznámky, kolikrát uvidím psa. Ani jednou přátelé, ani jednou. Pokud ho tedy některá z dam ve V.I.P. prostorech neměla v kabelce.
Ještě zajímavější bylo rozvrstvení fanoušků obou týmů na tribunách. Samozřejmě, největší počet se jich sešel za brankami, v těchto místech bylo buď bílo, nebo modro. Ovšem příznivci obou klubů dělali možné i nemožné, aby se dostali k jakýmkoli vstupenkám, nejen k těm primárně určeným pro fanoušky Rangers a Frankfurtu. Na černém trhu se platilo i osm set euro za lístek, na mnohé z fotbalových turistů nevybylo místo v hotelu, takže raketově stoupla i cena za ubytování v hostelu. Podle očitých svědků se platilo i devět stovek v evropské měně za dvě noci v hostelu, tedy v pokoji pro šest lidí. Nebyl to úplně laciný výlet.
Tím spíše se dalo očekávat, že frustrace poražených, ještě podpořena konzumací nápojů všeho druhu na sevillském slunci, může výrazně přispět k eskalaci napětí. Mohlo tomu napovídat i to, že na hlavní i protilehlé tribuně seděli fanoušci obou účastníků finálového klání pěkně pospolu. Při rugby nebo americkém fotbalu jde o zcela běžný jev, ale přiznejme si, že co se našeho „evropského“ fotbalu týká, jedná se o neplánovanou výjimku. Obecně totiž platí, že tábory fanoušků rivalů je nutné držet co nejdále od sebe, v mnohých případech i za pomoci vysokých plotů a jakýchsi klecí. A teď, najednou, v Seville si mohli Němci a Skoti vyměňovat názory pěkně zblízka z očí do očí. Noční můra pro náčelníka místní policie, hlavního pořadatele i činovníky UEFA.
Realita ovšem výrazně předčila očekávání. Nestalo se totiž vůbec nic. Aspoň pokud jde řeč o jakýchkoli násilnostech. Možná zafungovala hrozba výraznými sankcemi při dopadení případných výtržníků, roli mohla hrát i únava z horkého dne. Ale to je venkoncem jedno. Zápas, penaltový rozstřel i předání poháru a následné oslavy vítězů proběhly klidně a důstojně. Někde to šlo, jinde drhlo. Kdybych si mohl vybrat, hlasoval bych všemi deseti pro sevillskou variantu. Možná by bylo dobré se tamních pořadatelů optat, jak na to šli. Hrát mezi psy opravdu není cesta do budoucna.
