Článek
Po debaklu 0:4 od Portugalců se český národní tým fotbalistů a především pak jeho trenér Jaroslav Šilhavý ocitli pod mocnou palbou kritiky, jak ze strany fanoušků, tak i médií či jimi oslovených expertů. Výkon i výsledek byly spojovány se slovy hrůza, ostuda, nejhorší zápas.
Čekalo se, zda o tři dny později ve Švýcarsku přijde repete zmaru, anebo kýžené zlepšení. Jako správná se sice ukázala varianta b), přestavěný český celek se v jiném složení i rozestavení opravdu vzmužil. Nutno říct, že v St. Gallenu zahrál natolik kvalitně, že si na hřišti vygeneroval opravdu dostatek šancí, aby duel mohl vyhrát.
Jenže ho nevyhrál. Míče třikrát políbily brankovou konstrukci, Souček nevyužil poskytnuté výhody pokutového kopu. A Švýcaři udeřili dvěma brankami slepenými do jedné minuty.
Resumé? Český celek se prezentoval výrazně lépe než minule, leč do výsledku zápasu to vtisknout nedokázal. Podlehl 1:2, ve skupině skončil poslední a z nejvyššího patra Ligy národů sestupuje.
A protože cíl vypsaný vedením asociace zněl jasně, tedy udržet tým v „áčku“, v konečném důsledku je to prostě při nenaplnění cíle neúspěch. A poslední dobou není zdaleka ojedinělý.
Zpřehledněme si teď časovou řadu výsledků reprezentace:
Skupinu v divizi B Ligy národů vyhrála na podzim 2020. Hodnocení: bezesporu úspěch.
V létě 2021 pak následovalo odložené Euro a na něm česká účast ve čtvrtfinále soutěže. Velký úspěch.
Pak došlo na dohrávanou kvalifikaci o MS, v níž na podzim loňského roku zbylo na Čechy až třetí místo ve skupině za Belgií a Walesem. Pozor, tady nám startuje série neúspěchů.
Březen přinesl baráž ve Švédsku. Navzdory řadě citelných absencí (mj. Schick, Coufal) sice Češi po 90 minut bojovali konkurenceschopně. V nastavení však už náhradníkům, na rozdíl od těch švédských, scházela gradace ofenzivní kvality. Porážka znamenala české vyřazení a neúspěch.
Červen a září nabídly celkem 6 zápasů ve skupině elitní divize Ligy národů. Poslední místo ve skupině a sestup lze z mého pohledu těžko hodnotit jinak než jako další neúspěch. Byť v nabité konkurenci Španělů, Portugalců a Švýcarů. Ano, čeští reprezentanti to měli těžké, ale nutno říct, že neuspěli.
Z našeho přehledu jasně vyplývá, že jde o třetí neúspěch v řadě. Na jednu stranu chápu, že nejsme v situaci třeba jako Brazílie nebo jiné fotbalové supervelmoci, tj. aby se výhry a triumfy očekávaly a víceméně i dostavovaly pokaždé. Na stranu druhou mi ale, přiznám se, čím dál intenzivněji vadí proklamovaná spokojenost a vyrovnanost s opakovanými nezdary. Trenér, jakož i vedení asociace si z celistvého, kompletního příběhu vždycky povytáhnou jen to lepší, pozitivní a nadějné. Jenže logicky jde vždycky jen o částečky. Nerozporuju, že leckdy nejsou nevýznamné. Jenže samy o sobě nestačí.
Celek totiž zůstává opakovaně neúspěšný. A u nás se tak nějak volně přechází, akceptuje se to. Petr Fousek nyní publikoval stanovisko, že sice není spokojen se sestupem, ale soupeři byli kvalitní a vyjma jednoho utkání s Portugalci byli Češi konkurenceschopní. To mu zjevně bohatě stačí. Pohoda, jazz…
Už po baráži potvrdil výkonný výbor FAČR coby kolektivní orgán souhlas s tím, aby předseda Fousek vyjednal s koučem Šilhavým prodloužení kontraktu na další cyklus.
V něm bude hodnocen především za výsledek v kvalifikaci o postup na Euro 2024, která tým čeká v příštím roce. Složení skupiny bude vylosováno 9. října ve Frankfurtu. Češi budou ve druhém výkonnostním koši. Na Euro do Německa postoupí vždy první a druhý celek ve skupině.
Zbývající 3 místa určí baráž, kterou zaplní 12 týmů z Ligy národů. Budou se rekrutovat z nešťastníků, kteří nepostoupí z normální kvalifikace, ve svých kvalifikačních skupinách tedy skončí až třetí nebo ještě horší.
Doplňovat se bude podle speciálních tabulek jednotlivých „pater“ Ligy národů. Ve výkonnostním patře A startovalo 16 celků, Česko bylo podle bodového zisku vyhodnoceno jako 14. mezi nimi.
Jestli se nemýlím, mělo by to znamenat, že pokud by Češi nepostoupili na Euro díky 1. či 2. příčce v kvalifikační skupině, pak by se dostali do baráže tehdy, kdyby přímý postup na turnaj slavilo 13 výše postavených týmů zmíněného speciálního rankingu Ligy národů. To se jistě může stát a také nemusí.
Skoro se ale bojím, že přinejmenším mentálně má český fotbal na další selhání A-týmu reprezentace jednoznačně zaděláno. Pokud se tak snadno smíříme s tím, že celek kráčí od nezdaru k nezdaru a nikomu to nijak zvlášť nevadí, je to po mém soudu živná půda připravená pro další a další selhání.
Dochází k pozoruhodnému jevu, kdy sami hráči, obvykle zejména Patrik Schick, bývají k předvedené hře i výsledkům týmu výrazně kritičtější než trenér.
Musím říct, že mi poklesla brada, když trenér Šilhavý po prohře ve Švýcarsku opět rozdával úsměvy a s předvedeným výkonem byl spokojen maximálně, ačkoli potřebný výsledek nezajistil.
Ze 6 zápasů v Lize národů se podle jeho hodnocení nepovedly jen 3 poločasy s Portugalci. A čtyři celkově získané body, do tabulky všechny zapsané při rozjezdu soutěže, který přinesl výhru nad Švýcary a remízu se Španěly, pak ve svém televizním interview označil Šilhavý dokonce za „skvělý výsledek“.
Záleží samozřejmě na úhlu pohledu. Konkurence ve skupině byla fotbalově vyspělá a silná. A každý získaný bod je cenný. Nicméně česká reprezentace by po mém soudu proti komukoli měla na domácím stadionu usilovat o vítězství a u soupeřů přinejmenším o remízu.
Chápu, že v reálném světě se to v jednotlivých utkáních může ukázat jako neuskutečnitelné, je to sport. Ale termín „skvělý výsledek“ mě, přiznám se, nadzvedl.
Pokud bude trenér pyšný na to, že v jakékoli konkurenci posbíral v 6 duelech celkem 4 body, pak jsou jeho nároky na tým i na něj samotného logicky nízké, nevyvíjí na mužstvo tlak. Důsledek jsme viděli proti Portugalsku. Vedle mnoha dalších nedostatků byl český celek na toto utkání špatně vyladěn po mentální stránce. Absolutně si nevěřil, dost možná i proto, že vycítil z trenéra Šilhavého, že s body z tohoto utkání prostě nepočítá. Jenže to se pak ta utkání ani nemusí hrát!
Secvaknout, podobně jako Šilhavý, kumulaci čtyř porážek, ať už zapsaných s kýmkoli, se slovním spojením „skvělý úspěch“ je podle mě výraz naprosté degradace českého národního výběru, o jehož možnostech mám zjevně výrazně vyšší mínění než jeho trenér.
Není to tak dávno, co na lavičce českého týmu slavil výhry nad Anglií, nad Nizozemskem, koučoval vyrovnaný duel s Belgií. A ani v Lize národů nebyl v domácím mači se Španěly daleko od vítězství, uteklo až v závěru.
Z toho logicky plyne teze, že český celek ve svém optimálním rozpoložení a skvělé formě, když je precizně složený, vyladěný a namotivovaný, hypoteticky dokáže porazit každého. A právě tady, opravdu hodně vysoko, by měla ležet srovnávací laťka, kterou by měl mít Šilhavý na zřeteli, měl by pracovat na maximalistických variantách. A v kontextu s tím se pak pouštět i do hodnocení, vysvětlit například, proč český tým zrovna nehraje tak famózně jako jeho slovutní soupeři. A všichni to vezmou. Jen musí pokaždé zkoušet cílit na co nejlepší a i favorizovaným soupeřům sakra nepříjemné představení svého týmu.
Ale to se neděje. Šilhavý sklouzl k tomu, že oslavuje i výkony, které nejsou špatné, ale určitě ne dokonalé, tím spíš, když se pojí s porážkou.
Nikdo mi nevymluví, že opakovaně vyjadřovaná spokojenost s prohrami a povýšení neúspěchů v jednotlivých soutěžích na standard, na který si asi máme zvyknout a ambicióznějšími nároky pana trenéra neobtěžovat, jsou cestou do pekel. Protože on ničím maximalistickým svůj tým zjevně také netrápí.
A to nemůže vést k ničemu jinému než k dalším a dalším porážkám, které kouči, a co je horší, i jeho nadřízeným, tedy vedení FAČR, nyní přijdou v zásadě prima.
