Glosář: Co se to děje s fotbalovou Slavií

Takový začátek fotbalového jara asi čekal málokdo. Najmě v pražském Edenu, který najednou přestává být červenobílým rájem. Domácí porážky v lize s Karvinou (0:1) a v poháru s arcirivalem Spartou (0:2) vyvolaly velké chmury na tvářích příznivců obhájce titulu.

Na paniku je ještě dost času, to v každém případě. Na druhou stranu, slávisty čeká v příštích dnech extrémně těžký program a vstupovat do něj s tím, že jste dvakrát po sobě zklamali, to není nic, co by jeden chtěl řešit. Jistě, prohrát se může, to ke sportu patří, jak říká zaběhnuté české úsloví – nejsme kapela, abychom pořád vyhrávali. Jenomže podruhé v řadě podlehnout soupeři doma, to už je trochu jiný příběh. Nejde přitom až tak o fakt porážky samotné, jako spíš o to, kterak se narodila.

Pokud sečteme minuty odehrané proti Karviné a Spartě, dostaneme se někam k hodnotě 190 minut. Během této porce času si sešívaní vytvořili jednu, opravdu jednu jedinou opravdovou brankovou příležitost. Penaltu v zápase s Karvinou nepočítám. Hrůzostrašná bilance střel na branku v duelu se Spartou hovoří taktéž poměrně jasnou řečí – 0:6. To se těžko někdo může divit, že se v jarní části soutěže zatím slávisté neradovali ze vstřeleného gólu. Na všemožných fórech už se rozproudily diskuse na téma, kdo za to může? Jsem opravdu dalek tvořit ze dvou utkání zákonitost, jak to dělají mnozí odborníci, ale ledacos se přece jen dalo vypozorovat.

Tím hlavním problémem byla dle mého soudu náhlá bezradnost červenobílých na posledních třiceti metrech hřiště. Míč dopravili k pokutovému území, posunuli do strany a přišel centr. Množina úspěšných ovšem byla podezřele prázdná. Zkrátka stereotyp, který nevychází. Takřka nic jiného neměli slávisté v nabídce.

Zdá se, že odchod Stancia by mohl být o dost bolestivější, než se ještě na konci ledna zdálo. Jistě, centrovaný míč před branku, to je organická součást útočné hry, o tom nelze vést spory. Jenže když nefunguje koordinace mezi jednotlivými hráči, nejsou obsazeny správné prostory v pokutovém území, tak se úspěchu hned tak nedočkáte.

Tím spíše, když soupeř hraje v defenzívě velmi disciplinovaně, což platilo jak pro Karvinou, tak pro Spartu. Navíc oba zmiňované celky disponují na místech stoperů velmi dobrými hlavičkáři. A za třetí, oběma jarním protivníkům Slavie lze přičíst k dobru, že svoji obranu velmi zahustili, osm, devět hráčů se pohybovalo na extrémně malé ploše a v podstatě relativně v pohodě odolávali všem ofenzivním pokusům domácího favorita.

Zároveň se dá odvodit, že trenéři ligových klubů a pochopitelně i jejich svěřenci už velmi dobře vědí, jak hrát na Krmenčíka, který by měl být cílem přihrávek do pokutového území. Proti Karviné v základu a nic, v pohárovém klání střídal ve druhém poločase, ale také se nedostal do žádné šance. Samozřejmě, nedá se házet vina jen na jednoho forvarda, musí mu pomoci i spoluhráči. Jenže to nepřišlo, směrem dopředu se trápili slávisté úplně všichni.

Lze jen spekulovat o tom, jak se na negativní bilanci posledních dvou zápasů projevuje poněkud netypické soustředění v Portugalsku, na němž podle všech zpráv slávisté skvěle potrénovali, s důrazem na kondici a sílu, ale nehráli klasická přípravná utkání, jen tzv. modelová. Tedy mezi sebou. Jedinou ostrou zápasovou přípravou byl duel s Baníkem, v němž slávisté v první půli excelovali a navnadili své příznivce na věci příští. Ostatní soupeři absolvovali výrazně více přípravných duelů, což může být poněkud rozdílový faktor.

Ale to opravdu hádám, nevím, jak byl přesně postaven tréninkový plán, jak byl zaměřen. A jsem dalek toho, s tváří vševěda soudit, co a jak mělo být. Ale to, že slávistům zatím chyběl plán B, když nefunguje hra podle varianty A, to bylo poměrně zřetelné. Nenašel se nikdo, kdo by změnil rytmus, přinesl nějaké oživení, zkusil soupeře něčím překvapit. Proto zatím gólový půst. Když se k tomu přidají velké hrubky v obraně, v nichž proti Spartě vynikal především Ousou, vycházejí z toho dvě porážky.

Přišly v nesmírně nevhodnou dobu. Slavii čeká Slovácko, Fenerbahce a zanedlouho také opakované, tentokráte ligové, derby se Spartou. Otázkou je, jestli už na hřišti budou pomáhat svým novým spoluhráčům obránce Jurásek a útočník Fila, jejichž přestup z Mladé Boleslavi byl konečně dotažen.

Upřímně řečeno, šéf mladoboleslavského klubu Josef Dufek se může cítit jako vítěz úvodu jarní části. Tak dlouho odolával nabídkám Slavie – s vědomím, že mistrovský klub oba tyto fotbalisty velmi potřebuje – až donutil tým Jaroslava Tvrdíka pořádně provětrat klubovou kasu. Plus minus dva miliony eur, to se opravdu nechá vidět. V tomto ohledu panuje v Mladé Boleslavi naprostá spokojenost. Tedy až na trenéra Karla Jarolíma, protože mu zmizeli dva fotbalisté, s nimiž by byl kádr rozhodně silnější. Jenže vyšší bere a Fila s Juráskem budou fasovat slávistické vybavení.

I pro Slavii šlo o pořádný balík, byť částky za odchody Kuchty a Stancia byly více než přijatelné. Na druhou stranu, podle mého názoru, může Slavia oba nové členy kádru v budoucnosti ještě velmi dobře zhodnotit, protože opravdu nakoupila kvalitu. Pokud oběma mladíkům vydrží zdraví a zůstanou nohama na zemi, může se z nich stát opravdu hodně kvalitní zboží na export.

Nejdříve ovšem musí odvést svou práci v Edenu. Jsem zvědav, jak rychle je Jindřich Trpišovský zařadí do sestavy. Úspěšný trenér nepatří k těm, kteří by novou posilu poslali na plac okamžitě, spíše je zastáncem důkladné integrace nových tváří. Fotbal, který hraje Slavia, je fyzicky hodně náročný a má i další typické zákonitosti. Ne každý jim přivykne hned.

Čemu zase nepřivyknu já, je způsob, jakým bylo odehráno poslední derby. Fauly 19:20? Vážně? Oba týmy chtějí působit v evropských soutěžích, jenže s tímto způsobem hry v nich nemohou existovat ani jako třetí housle. Jednak by nejspíše nedohrály v plném počtu (jak se ostatně Slavii stalo i tentokráte), zároveň by v takto rozkouskovaném utkání mohly jen stěží pomýšlet na jakoukoli plynulost hry, potažmo převahu. Chápu vyhrocenost derby, ale divák chce vidět fotbal, ne neustálé kácení hráčů, ošetřování a zdržování.

Pravda, výraznou měrou se na nervozitě na hřišti podílel i hlavní rozhodčí Orel. Styl řízení neodpovídal významu utkání, podle mého laického názoru si autoritu u hráčů rozhodně nevydobyl, mnohdy chyběla včasná reakce na dění na hřišti, leckdy nebylo jasné, co vlastně bylo odpískáno. Ani v tomto případě nešlo o zrovna evropský výkon.