Článek
Každé správné pravidlo potvrzuje jedna výjimka. Tak například pro českou reprezentaci platí, že hraje-li se zrovna fotbalové Euro, pak u toho od roku 1996 pokaždé figuruje. A hraje-li se fotbalové mistrovství světa, pak nikoli. S výjimkou účasti brücknerovského týmu hvězd z roku 2006.
Pokud tomu nějaká další katastrofa zase nezabrání, bude se hrát letošní MS v Kataru v netradičním termínu v listopadu a v prosinci. Ale tradičně opět bez české vlaječky. Šance vyhasly ve čtvrtek pozdě večer ve Friends Areně v Solně, na předměstí Stockholmu.
Ve 110. minutě utkání skóroval Robin Quaison, který po letech strávených v Palermu a Mainzu hrává nyní „jen“ ligu v Saúdské Arábii. Ale završení akce, ve které mu ve finále přihrával Alexander Isak, druhý nejžádanější mladý útočník Evropy po Erlingu Haalandovi, provedl brilantně.
Češi protihodnotou srovnatelně ryzí fotbalovou vytříbenost nenabídli. V netradičním složení a překvapivém rozestavení přesto soupeři čelili velmi dlouho, a to s obrovskou vůlí, motivovaností, organizovaností a až nečekanou herní aktivitou. Jenže v koncovce scházela při zdravotní absenci Patrika Schicka právě ona vytříbenost, a tak české šance či pološance zůstaly nevyužity, v jednom případě i vinou možná příliš úzkostlivé píšťalky anglického sudího Michaela Olivera.
Vyhráli Švédi, které tak čeká v Chorzówě finále baráže. Do Kataru pojedou buď oni, nebo domácí Poláci. Na Čechy zbyl bezvýznamný přátelský duel ve Walesu a čas analýz, zda trenér Jaroslav Šilhavý využil vhodně možností střídání, které ve Švédsku měl. Vedle toho pak i čas tápání, zda bude odvolán a kým bude případně nahrazen.
Ať už tak, či tak, pojďme se pokusit vybrat 10 důvodů českého neúspěchu.
1. Nedostatky v individuální technice. Generací, která byla v dokonalém ovládání míče v plné rychlosti zcela konkurenceschopná světové špičce, disponoval český fotbal naposledy před 18 lety, na Euru 2004. Český mládežnický systém dlouhodobě nenabízí ve větším měřítku hráče, které by balon na noze poslouchal tak dobře jako třeba Francouze či Španěly.
Tuzemský fotbal to tradičně nahrazuje urputností, kvalitní organizací hry, atletičností. Česká liga nabízí extrémní množství soubojů, hráči v ní naběhají obrovské množství kilometrů, dokonce i ve sprintu. Jen jim u toho obvykle trochu překáží míč. A to se logicky přenáší i do reprezentace. Tohle je základní limit českého fotbalu.
Výjimkou z tohoto pravidla je v zásadě pouze Patrik Schick. A to na proniknutí do evropské ani světové špičky nestačí. Na Euru 2020, které se hrálo loni, se sice Češi dostali do čtvrtfinále, ve všech možných měřitelných statistikách ale přitom patřili mezi vůbec nejslabší účastníky turnaje.
Trocha perspektivy: Mládežnické reprezentace zaznamenávají poslední dobou jistý vzestup, i díky působení regionálních akademií by snad nabídka zušlechtěných talentů měla být do budoucna lepší.
2. Obrovské ztráty oproti Euru. Nejen v barážovém finiši, ale i v předchozím průběhu kvalifikace scházela trenéru Šilhavému spousta hráčů mávajících zdravotními omluvenkami.
Oproti Euru absentovala celá obrana Coufal, Čelůstka, Kalas, Bořil. K dispozici nebyli brankáři Mandous s Kolářem, na trávníky se teprve pomaličku vracejí Hovorka s Kúdelou či Provod. Hrát nemohli ani Ševčík, Vydra a Schick. Výkonnost ztratili Král s Krmenčíkem. To je 14 jmen a to je na možnosti českého fotbalu opravdu hodně.
Covidové a postcovidové období znamenalo velký nápor na hráče, rozbilo zaběhané tréninkové biorytmy, zdaleka nejen čeští hráči se obecně stali náchylnějšími na zranění. Zatímco jiné země disponují širší zásobárnou kvalitních fotbalistů, u Čechů se tenhle deficit projevil.
Trenéři ještě dokázali sestavit kvalitní základní jedenáctku, ale při střídáních už se projevilo, že moc není z čeho brát.
3. Reprezentanti končí brzy. Speciálním případem budiž Vladimír Darida, který se coby kapitán týmu v něm rozhodl skončit loni, ve 30 letech. Podobně se nedávno k věci postavil nyní 29letý Pavel Kadeřábek.
Oba hráči bundesligových kvalit, oba opustili reprezentaci v plně produktivním fotbalovém věku. Darida hovořil o tom, že po roce covidových bublin chce čas reprezentačních srazů využít k tomu, aby si víc užil rodinného štěstí, Kadeřábek podle svých slov potřebuje v pauzách víc relaxovat a regenerovat, aby ulevil zdravotním trablům.
Oba hráči vylučují, že by byli nějak uražení z toho, že je například trenér Šilhavý nenasadil do základní jedenáctky ve čtvrtfinále Eura.
Jejich případ lze nahlížet z několika rovin. Zaprvé je jisté, že nikoho nelze k reprezentaci nutit, každý má možnost se svobodně rozhodnout a oba jmenovaní toho v národním týmu absolvovali dost a dost.
Nicméně ve vzduchu jako by pořád visel stín divné pochybnosti. Opravdu jejich uspíšený konec v národním týmu nesouvisí nijak se vztahy s trenéry, uvnitř kádru nebo mezi hráči a asociací? Opravdu nejde o nějakou uraženou hrdost nebo pocit některých hráčů, že si například za Euro nebo také za další zápasy zasloužili vyšší odměnu?
Pokud snad nějaké takové problémy opravdu existují, bylo by dobře, aby o nich někdo z hráčů promluvil otevřeně. Dokud si budou s veřejností hrát na slepou bábu a uvádět nějaké krycí, ne zcela kompletní a hlavně pravdivé důvody toho, proč nereprezentují nebo proč se jim na srazy poslední dobou tolik nechce, věc se nejspíš nevyřeší a potáhne se dál. Jinak musíme pracovat s variantou, že je všechno v pořádku, i když to tak úplně nevypadá.
Mít ve čtvrtek ve Stockholmu k dispozici zejména Kadeřábka by bylo opravdové terno, na krajích hřiště Češi zjevně neměli pro 120 minut boje dostatek síly a kvality, ta tu po prostřídání šla prudce dolů. Ale bohužel, Pavel Kadeřábek se na zápas díval v televizi. Jestli udělal realizační tým v komunikaci s ním v posledních týdnech či měsících maximum, to ať si vyhodnotí sám.
Nutno dodat, že o víkendu v Bundeslize dvojice Darida–Kadeřábek tak jako tak scházela, údajně kvůli covidu, takže s největší pravděpodobností by ani jeden z hráčů pro tento reprezentační sraz stejně k dispozici nebyl, i kdyby se ho jmenovaní hráči účastnit chtěli.
Jak už jsme si ale řekli několikrát: Obecně platí, že kvalitních hráčů nemá český fotbal tolik, aby ho každé takové ztráty na hřišti nebolely.
Telefonát s Vladimírem Daridou
Poté, co byl tento text publikován, ozval se jeho autorovi telefonicky Vladimír Darida. Ujistil autora, že žádné nevyřčené zákulisní důvody jeho odchodu z národního týmu opravdu neexistují.
„Věřte mi, prosím, že jsem v reprezentačním týmu skončil doopravdy z těch důvodů, které jsem až dosud vždycky uváděl, nic dalšího, tedy žádná uražená hrdost nebo něco podobného, za tím skutečně není,“ potvrdil bývalý kapitán reprezentace, který působí v bundesligovém klubu Hertha Berlín.
4. Ztracená kvalifikace. Baráž hráli Češi z toho důvodu, že nezvládli kvalifikaci, ve skupině skončili až třetí za Belgií a Walesem. Možná až příliš spoléhali na to, že jim díky předchozímu úspěšnému působení v Lize národů právě baráž neunikne. Jenže baráž nerovná se Katar…
Zejména hrubě nepovedený domácí zápas s Walesem, který skončil remízou, jež na předskočení ostrovního týmu nestačila, patří mezi významné milníky celkového českého neúspěchu. Druhé nísto ve skupině mohlo znamenat alespoň pozici nasazeného týmu v baráži, tím pádem výhodu domácího prostředí.
Vyladění českého týmu ke zmíněnému domácímu duelu s Walesem bylo katastrofální, Šilhavého svěřenci byli na hřišti všude pozdě, oproti soupeři bez důrazu, skoro bez zájmu.
Tyhle aspekty se například včera ve Stockholmu podařilo jednoznačně odbourat. Ale už bylo pozdě.
5. Absence Schicka. Snad žádný český ani československý fotbalový reprezentační tým nebyl nikdy tak závislý na jedné individualitě jako ten současný. Jeho úspěchy doslova visí na gólech Patrika Schicka. Útočník Leverkusenu je střílí s lehkostí sobě vlastní, musí být ale zdráv. Nyní nebyl a předpověď, že Češi bez něj gól nedají, se bohužel naplnila.
6. Slabá levá strana. Na téhle straně hřiště jsou Češi dlouhodobě slabší. Kde jsou časy Jankulovského nebo Limberského, který tu hrával špičkově, byť takříkajíc „přes nohu“.
Také Jan Bořil sázel vždy spíš na sílu než na techniku. Na Euru zahrál na této pozici nejlépe pravý halvbek Pavel Kadeřábek. Zdravotní problémy trápí Filipa Nováka. A na pozici levého obránce tlačí pata též Spartu či Slavii. Řeší to cizinci, Slavia v poslední době mladým Juráskem, který ale kvůli zdravotnímu handicapu nebyl nakonec k dispozici ani A-týmu, ani výběru do 21 let.
Zkušeného Jana Lecjakse, který se opakovaně objevuje ve výběrech nejlepších hráčů kyperské ligy, reprezentace přezíravě ignoruje. Pro stavitele maďarské nebo slovenské reprezentace ovšem jeho kluboví kolegové Lang, resp. Hubočan dost dobří bývají.
Absenci levého beka vyřešil tentokrát Šilhavý netradičně. Místo klasické obranné čtyřky nabídl rozestavení se třemi stopery, které do obrany doplňovali halvbeci Jankto a Masopust.
Všechno to docela slušně fungovalo. Ovšem jen do momentu, než zcela vyčerpaní museli vystřídat. Příchody Aleše Matějů a Milana Havla nejen aktivita, ale i kvalita na krajích hřiště výrazně poklesly. A Švédi toho využili.
Ať už bude v budoucnu národní tým trénovat kdokoli, levou stranu musí řešit. Hledat. A najít.
7. Oliverovo upísknutí. Ve 12. minutě utkání dostal Jan Kuchta balon do soupeřovy sítě, branka ale nebyla uznána. Sudí to zdůvodnili předchozím Brabcovým faulem, ostatně sám hráč se k němu i přiznal. Po mém soudu byla situace posouzena úzkostlivě a daleko od pravdy asi nebudou ti, kteří říkají, že se těsně před Kuchtovým završením akce Oliver upískl. A pak už to nemohl vzít zpátky.
Nerozehrávejme orgie ublíženosti nebo konspirační poznámky, že šéf švédského svazu patří mezi místopředsedy UEFA. Ale tahle branka uznána být mohla. A hned by všechno vypadalo jinak.
8. Šilhavého nevydařená střídání. Soudím, že Jaroslav Šilhavý je slušný člověk, solidní fotbalový odborník, ve své době znamenal jeho příchod po jarolímovském období těžké trudnomyslnosti velký pozitivní přínos. Ale zároveň má i své limity. A je teď na vedení asociace, ať posoudí, jestli už se Šilhavého potenciál vyčerpal.
Vedle toho, že se najednou na reprezentační srazy spoustě hráčů jakoby nechce, se jistě bude hodně mluvit také o trenérových střídáních v průběhu čtvrtečního večera.
Na druhou stranu misku vah položme spravedlivě, že z toho, co měl, vybral Šilhavý výtečnou základní jedenáctku a překročil významně i svůj konzervativní stín, když poprvé od začátku změnil rozestavení na formaci se třemi stopery. Tým navíc namotivoval a psychicky i takticky připravil k zápasu opravdu skvělým způsobem.
Potíž byla v tom, že při tomhle fyzicky náročném způsobu boje a překlopení zápasu do půlhodinového nastavení bylo logicky zapotřebí střídat.
A z české lavičky přicházela nižší kvalita než ze švédské. I proto, že na ní byl i kvůli absencím užší výběr. Navíc se zdá, že tentokrát trenér při volbě střídajících hráčů opravdu neměl šťastnou ruku.
V první řadě Matějů, ale i Havlovi a Pekhartovi se na hřišti nedařilo, po jejich příchodu v daných prostorách česká kvalita propadala. Na kraje nasadil kouč místo ofenzivních ryze defenzivní typy, to znamenalo ústup. A nástup švédského tlaku, který logicky vyvrcholil vstřelenou brankou.
Pokud si snad Ondřeje Lingra šetřil kouč jako čerstvého žolíka na úterní zápas do Polska, pak tahle sázka vůbec nevyšla. Slávistova forma byla zapotřebí už ve Švédsku, minut dostal Lingr příliš málo.
9. Máme jediného trenéra, o němž nikdo nepochybuje. A ten se jmenuje Jindřich Trpišovský. Jenže ten je vázán smlouvou ve Slavii a nápady, že by měl vést klub i reprezentaci, jsou mimo realitu. Trpišovský je tím, kdo hráče pro reprezentaci v klubu připravuje. Častokrát i z lepšího průměru dokáže vybrousit kvalitu, rozvíjí u hráčů jejich silné stránky, zvyšuje jim sebevědomí.
Když ale bude u reprezentace, kdo ty hráče připraví jemu? Třeba k tomu jednou dojde, ale obávám se, že Trpišovského reprezentační čas ještě zdaleka nedozrál.
A tak se bude spekulovat o možném setrvání Jaroslava Šilhavého, o příchodu Ivana Haška, který patrně skončí u týmu Libanonu, či snad Vítězslava Lavičky, který v Kuvajtu sice kontrakt podepsal, ale jen na pár měsíců.
10. Prostředí českého fotbalu. Horníci, Berbrové, Rogozové, zničené trávníky, ligoví fotbalisté, co moc neumí kopat do míče, zápasy připomínající spíše gladiátorské hry, nekvalifikované síly v managementech klubů, nedostatky ve výchově trenérů, absence peněz i kvůli trapné televizní smlouvě, nezájem státu, osobnosti nebo rádoby osobnosti, které neumí říct, co je špatně, na rovinu, leda u kafíčka za slib anonymity, i proto, že by se jim za jakýkoli otevřený náznak kritiky někdo do smrti mstil… Není to snad dost důvodů, proč se na tomhle úhorném poli jen těžko může objevit úroda v podobě úžasného týmu fotbalistů nedvědovského střihu?
Text byl aktualizován o vyjádření Vladimíra Daridy.
