Génius na hřišti, který měl jedinou vadu: k smrti se bál létat

Jozef Adamec měl vzácnou dispozici – nikdy netrpěl trémou či nedostatkem sebevědomí. „Když v roce 1961 jako devatenáctiletý narukoval do Dukly na vojnu, byla to osobnost na hřišti i v šatně,“ vybavuje si Miloslav Jícha, dlouholetý sekretář pražského klubu. „K tehdejším oporám se choval uctivě, ale bez jakékoli známky nějaké ustrašenosti, či dokonce servility,“ dodává.

Poprvé si československou hymnu vyslechl v utkání proti Nizozemsku na podzim 1960, tedy v 18 letech, spolu s ním si premiéru vychutnávali další dva budoucí členové stříbrné chilské party – o rok starší Václav Mašek a o dva Jozef Štibrányi. Trenér Rudolf Vytlačil do zkušeného týmu, který v létě dobyl bronzové medaile na prvním evropském šampionátu, zabudovával mládí.

Neztratil se ani jeden z nich. „Nebylo lehké prosadit se vedle takových borců, jakými byli Josef Masopust, Ján Popluhár, Ladislav Novák, Svatopluk Pluskal či Viliam Schrojf,“ vzpomíná na jádro kolektivu, které následující rok slavilo třicetiny, Václav Mašek.

Nejmladší z nich, Adamec, v roli vyjukaného benjamínka rozhodně nepůsobil. „Jožo byl ohromně sebevědomý,“ souhlasí sparťanská střelecká ikona. „A měl proč, byl si vědom svých kvalit,“ uznává.

Znali se od dorostu, věděli o sobě přes celou republiku – odchovanec ABC Braník a MFK Vrbové. „Na Jožovi jsem si hrozně cenil, jak si pokaždé dokázal poradit s obráncem, který byl na něho nasazen,“ přiznává Mašek. „Tehdy se ligové sestavy skoro neměnily, každý znal každého a Jožka přes své mládí to zvládal,“ upozorňuje. „To bylo hodně těžké,“ zdůrazňuje.

Celé trio se o dva roky později dostalo do nominace na mistrovství světa 1962 v Chile.

Adamec i Štibrányi hráli všechny tři zápasy základní skupiny (střídat v oficiálních zápasech se tehdy nemohlo) – proti Španělsku (1:0), Brazílii (0:0) a Mexiku (1:3). Mašek se k nim připojil na třetí utkání, kdy bylo už o postupu československého týmu do čtvrtfinále rozhodnuto.

V něm proti Maďarsku, v semifinále proti Jugoslávii a ve finále proti Brazílii však dostali přednost jiní útočníci – zkušenější Tomáš Pospíchal a Josef Kadraba. „Vasil, jak jsme přezdívali Štibrányimu, byl veselejší povahy a nějak to překousl, ale Jožko to nesl těžce, bylo to na něm patrné,“ odhaluje Mašek.

Vysvětlení, proč se tak stalo, či dokonce osobního pohovoru s trenérem, kde by všechno podrobně rozebral, se však nedočkal. „Copak by si trenér Vytlačil nechal do toho mluvit?“ divil se Mašek. „A jeho tahy byly někdy hodně překvapivé,“ odkrývá.

Každý se s tím musel vyrovnat sám. „To pak člověk pořád dumá a hledá chybu v sobě, co udělal špatně, protože jiné východisko nemá,“ podotýká Mašek, jak se Adamec těžko smiřoval s tím, že se musí dívat na duely na tribuně. „On byl hodně sebevědomý,“ opakuje sparťanský kolega.

Po celou kariéru provázela Adamce pověst, že se bojí létat. „To se opravdu bál děsně,“ potvrzuje Mašek. Cesty přes oceán – na mistrovství světa 1962 v Chile a 1970 v Mexiku, kterého se také Adamec zúčastnil, by se jinak nedostal – představovaly pro něj hotové utrpení. „Seděl a ani nedutal, visel v takových popruzích, které si tehdy cestující připoutávali místo dnešních bezpečnostních pásů, a jen se modlil, abychom už přistáli,“ přibližuje reprezentační kolega.

Ani čas a tisíce mil ve vzduchu ho strachu nezbavily. „Když jsme v roce 2012 byli pozváni do brazilského Sao Paula, kde se konala výstava k jubileu 50 let od Chile, měl Jožo letět původně taky,“ rozvíjí Mašek příběh. „Čekali jsme v Ruzyni na něj, letenka zakoupená, nedostavil se, telefon nedostupný,“ popisuje.

Nikdy tuto fobii nepřekonal.

Celou hráčskou kariéru si šel Adamec důsledně za svým, stal se jednou z nejvýraznějších postav československého fotbalu. A stejně důsledně se připravoval i na trenérskou dráhu, v níž také dosáhl hodně, v letech 1999–2002 vedl i reprezentační tým Slovenska.

Stratéga Vytlačila však nekopíroval, sám přiznal, že jeho přímým vzorem byl trnavský trenérský mág Anton Malatinský, pověstný „Toni-báči“, jenž s týmem z okresního města získal pět mistrovských titulů a v ročníku 1968/1969 došel až do semifinále Poháru mistrů evropských zemí – s týmem z nejmenšího města (65 tisíc obyvatel), které se dostalo tak daleko.

Hvězda a střelec týmu Adamec si už během aktivní kariéry naplánoval, že po jejím skončení přejde na trenérské řemeslo, a potajmu sbíral Malatinského lístečky s jeho taktickými pokyny.

Když pak usedl na lavičku slovenského reprezentačního výběru, seznal, jak je tato funkce nesmírně společensky sledovaná, a tudíž nevděčná. „Nelituji, že jsem se na to dal, přestože jsem si touto prací nadělal mnoho nepřátel,“ přiznal. „Když jich chcete mít víc, sedněte si na reprezentační lavičku. Po každé prohře národ nebude spokojený a první, kdo to pocítí, je trenér. Proto musí mít pevné nervy,“ uvědomoval si, co tato pozice obnáší.

A i v této roli se nesmazatelně zapsal do historie už samostatného slovenského fotbalu.