Fotbal v třetí říši. Jak nacisti přemlouvali Bicana a Vytlačila, aby hráli za Hitlera

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Psal se rok 1939. Nacistické Německo si už válečnou agresí podmaňovalo Evropu. Jako propagandistický prostředek sloužil i fotbal.

Jestliže za začátek druhé světové války je považováno datum 1. září, kdy nacistické Německo napadlo Polsko, tak až do roku 1942, kdy se její vývoj už úplně obrátil v neprospěch agresora, sehrála německá fotbalová reprezentace celkem 34 mezistátních zápasů. Stále si je vede ve svých statistikách.

Soupeři byly většinou vazalské, či dokonce okupované státy. První duel proběhl 24. září 1939 v Budapešti, německý tým podlehl výběru Horthyova maďarského státu 1:5. Pravidelnými protivníky byly dále Slovensko, Itálie, Rumunsko, Bulharsko a Chorvatsko, konaly se ovšem i zápasy s neutrálními státy jako Švýcarsko, Švédsko, Dánsko, Finsko či Španělsko.

Reprezentační tým v roce 1939 stavěl i protektorát Čechy a Morava, zapsal si tři utkání: v srpnu v Praze proti Jugoslávii (7:3), v říjnu proti Ostmarce, tedy bývalému Rakousku (5:5), činnost ukončil v listopadu ve Vratislavi, kde se právě s říšským týmem rozešel nerozhodným výsledkem 4:4.

Jelikož utkání bylo příležitostí pro Čechy dokázat své vlastenectví a odpor k okupantům, už se další duel nekonal.

Poslední zápas hrál říšský tým v listopadu 1942 v Bratislavě na Tehelném poli proti výběru Slovenského štátu, v němž zvítězil 5:2.

Německému fotbalovému výběru byla věnována dosti silná pozornost, jeho propagandistický význam byl nezastupitelný. Sestavováním byl pověřen trenér Josef „Sepp“ Herberger, jistě uznávaný odborník – v roce 1954 na mistrovství světa ve Švýcarsku získal s podceňovanou Spolkovou republikou Německo titul šampiona –, ale i velký stoupenec fašistické ideologie. Do Hitlerovy strany NSDAP vstoupil už v roce 1933.

Po klubových štacích se Herberger stal v roce 1932 asistentem trenéra německé reprezentace Otto Nerze, po vyřazení týmu s Norskem ve čtvrtfinále olympijských her 1936 v Berlíně sedal na lavičce jako první muž.

A důvěru měl i v době druhé světové války, kdy se honosil titulem říšský trenér. Snažil se, aby měl tým co nejvyšší výkonnost a dobře reprezentoval fašistický režim i na sportovním poli. A k tomuto účelu oslovil i vynikající hráče s cizím občanstvím, kteří ovšem měli nějaké vazby na germánské prostředí.

Velice lákavým cílem se pro něj stal Josef Bican, možná nejlepší kanonýr všech dob, v době válečné pak bezesporu nejlepší útočník světa. Jeho služeb mohl Herberger při zvýšeném tlaku využít už na mistrovství světa 1938 ve Francii, neboť vídeňský rodák s ryze českým původem, který v roce 1937 přestoupil do Slavie Praha, ještě neměl vyřízené československé občanství.

I když se už vyvazoval z rakouského, což bylo podmínkou pro udělení nového, stále by šlo tento krok přerušit, aby reprezentovat říšský výběr, neboť Rakousko už neexistovalo, když se v březnu 1938 po anšlusu připojilo k Německu.

Vyšší tlak vrátit se do dresu germánského týmu (ostatně v letech 1933–1936 Bican Rakousko reprezentoval) však na něj vyvíjený nebyl. „Němci byli tehdy přesvědčeni, že budou nejlepší s týmem sestaveným ryze z hráčů árijského původu, o jiné národnosti, natož Slovany, nestáli,“ vysvětluje historik Zdeněk Zikmund.

Bican měl ovšem takovou formu – což doložil i již ve zmíněném duelu výběru protektorátu proti Německu v listopadu 1939, v němž vstřelil tři góly –, že o něj trenér Herberger stál. Navíc by šlo i o silný propagandistický úspěch, kdyby se jedna z největších celebrit přihlásila k Němcům.

Návrh, aby opět změnil občanství, však odmítl.

Historka, jak ho v roce 1942 lákali v pražské Lucerně ke změně dokumentů, je dosti známá. Šlo o návrh říšského vedoucího pro tělesnou výchovu a sport Tschammera und Ostena a tlumočil ho pověřenec pro protektorát Rudolf Grammlich, bývalý vynikající fotbalista.

Bicanovi bylo slibováno, že Hitler „bude umět ocenit věrnost německému národu“. On odmítl se slovy: „Narodil jsem se sice ve Vídni, ale můj otec byl Čech, stejně jako matka. Nezlobte se, pánové. Vždycky jsem se cítil Čechem, a kdybych udělal teď něco jiného, táta by se obrátil v hrobě!“ Nějakou dobu se obával možných následků, ale už ho nikdo neobtěžoval.

Syn legendárního kanonýra Ivan tradovanou historku poněkud rozporuje, tedy její formu, nikoli obsah. „Táta o tom moc nemluvil, ale skutečně nabídku odmítl a jen asi za mnohem méně okázalých okolností, ne před nabitou Lucernou plnou německých oficírů, špiclů a kolaborantů,“ dává jí mnohem skromnější podobu.

Stejně se zachoval i další vídeňský rodák Rudolf Vytlačil, rovněž člen slávistického týmu, který v roce 1938 dobyl slavný Středoevropský pohár. I on přiznal, že měl na toto téma se státní policií (gestapem) a německými úřady rozhovor. „Snažili se mě po dobrém i zlém přesvědčit, abych se jako Vídeňák hlásil k německému občanství,“ odtajnil ve své biografii Reprezentant bez kopaček, která vyšla v nakladatelství Mladá fronta v roce 1971 a jejímž autorem je Jiří Zeman. „Chtěli, abych hrál za Německo, slibovali hory doly, zejména i to, že bych nemusel jít na vojnu,“ upozornil Vytlačil ve své knize na výjimku, která by ho zbavila povinnosti narukovat do wehrmachtu a jít i na frontu.

Dokonce byl u pohovoru přítomen i vládní komisař ve správě Prahy s titulem náměstka pražského primátora Josef Pfitzner s právem spolupodpisu. Vytlačil nátlaku nepodlehl. „Když vám to, starosto, podepíši a vyjdu z radnice, první Čech mi píchne nůž do zad, a právem, protože jsem zrádce. Jsem původem i přesvědčením Čech!“ zněla jeho dosti silná slova odmítnutí zanesená v knize.

Historik Zikmund je ovšem trochu opatrnější. Tedy co se týče snahy, aby Vytlačil reprezentoval Německo. „Byl po operaci kolen, což bylo na jeho výkonnosti poznat,“ připomíná zdravotní stav slávistického útočníka. „Alespoň já nikde ani zmínku o tom nenašel,“ dokládá, že se probíral archivy pečlivě. „A Němci chtěli do svého týmu jen ty nejlepší hráče,“ zdůrazňuje.

Nijak nesnižuje Vytlačilův postoj, jen se domnívá, že sportovní důvody nebyly v návrhu na změnu občanství nejsilnější.

Oscar Heisserer, rodák z alsaského městečka Schirrhein, z území, které Německo ztratilo a připadlo Francii po Velké válce, se zúčastnil mistrovství světa 1938 ve své vlasti a platil za jednoho z nejvšestrannějších fotbalistů.

Po kapitulaci však patřil k těm, které říšský trenér Herberger chtěl ve svém výběru. Ale i on odmítl. Dokonce při přímém setkání. „Nemohu být francouzským a německým reprezentantem,“ znělo jeho odůvodnění. Herberger se vrátil do Německa a už nikdy šikovného záložníka neobtěžoval. Příslušníci SS to ovšem zkoušeli ještě několikrát, nabídli mu i finanční odměnu. Nepochodili.

Nenávist k okupantům Heisserer ani neskrýval. A měl příležitost to dávat najevo. Během války hrál jeho Racing Štrasburk německé soutěže. „Vždy jsme nosili francouzské barvy a na každém zápase bylo mnoho diváků zatčeno za protesty,“ vzpomínal ve svých pamětech. „Za okupace jich chodilo patnáct či dvacet tisíc,“ připomínal vysoký zájem. „Bylo to jako utkání Francie proti Německu,“ zdůrazňoval.

Ani Heisserer se nepodvolil. „Dokonce jsem našel zmínku, že se aktivně zúčastnil odboje,“ vyzdvihuje jeho statečnost Zikmund.

Herbergerův výběr však obohatil polský internacionál Ernest Wilimowski (v letech 1934–1939 22 zápasů a 21 gólů), jenž na světovém šampionátu 1938 ve Francii vstřelil v osmifinále proti Brazílii čtyři góly (porážka 5:6 v prodloužení). Byl to útočník výjimečných schopností, který měl částečný německý původ.

Jeho otcem byl německý voják Ernst Roman Prandella, který padl za Velké války. Jméno Wilimowski dostal od druhého manžela své matky, který byl Polák; doma se ovšem mluvilo hlavně hornoslezským nářečím. S fotbalem začínal v etnickém německém klubu 1. FC Kattowitz, v roce 1934 přestoupil do Ruchu Wielkie Hajduki (dnešní Ruch Chorzów).

Když Němci v září 1939 zabrali Polsko, nabídli obyvatelům tohoto regionu občanství třetí říše. Wilimowski zřejmě i ze strachu, že by mu okupanti mohli spočítat jeho někdejší odchod z německého klubu do polského, podepsal Deutsche Volksliste a za německou reprezentaci nastoupil v osmi přípravných zápasech, v nichž skóroval třináctkrát.

Po válce zůstal Wilimowski v Německu, Polsko ho zavrhlo jako zrádce.