Brankář dochytal s roztrženou ledvinou. Časy, kdy fotbal byl hodně krutý

Fotbal míval krutá pravidla.

Koronavirová pandemie přinesla jednu revoluční změnu. V soutěžních zápasech – od pralesní ligy až po mistrovství světa – se smí nyní střídat až pět hráčů. V případě prodloužení dokonce šest.

Byly ale doby, kdy se vůbec střídat nesmělo, přestože byl některý z hráčů viditelně zdravotně nezpůsobilý pokračovat v utkání. A někdy šlo i o život.

Československý fotbal byl první, kdo se pokusil – byť dočasně – tuto absurditu změnit.

Probíhá druhé kolo nejvyšší československé ligy ročníku 1950 – tehdy se hrálo ovšem systémem jaro-podzim. Slavia Praha (tehdy ovšem dle komunistického příkazu pod názvem Dynamo) jede do Plzně, kde se na ni chystá nebezpečný soupeř, místní SK, který s nynějším českým mistrem Viktorií nemá nic společného. Bývaly doby, kdy západočeská metropole měla dva schopné prvoligové zástupce.

V brance hostí stojí nová posila z ATK Praha (nyní Dukla), budoucí reprezentant Alois Jonák. Při útočné akci domácích se vrhá odvážně pod nohy protivníka, plzeňské křídlo Miroslav Engelmaier však souboj dohrává a hrubě do gólmana zajede.

Jonák je zraněný, střídat se však nesmí, utkání dochytá, porážce 1:3 ovšem nezabrání. Následné lékařské vyšetření odhaluje děsivou zvěst – natržená ledvina. A s tímto život ohrožujícím zraněním slávistický brankář dochytal.

Léčba si vyžaduje několik měsíců, naštěstí bez závažných následků, Jonák se nakonec dočká tří reprezentačních startů.

„Všichni však byli tímto případem otřesení a rozběhla se široká diskuze, zda by se při zranění hráče nemohlo střídat,“ vzpomíná historik Miloslav Jenšík.

Názor rozumu je vyslyšen. Od 1. září 1950 platí v československých soutěžích ustanovení, že se může při zranění střídat brankář a jeden hráč v poli. „Samozřejmě se to dalo zneužít i pro taktické záměry, a tak se i stávalo,“ připouští Jenšík. „Ale před tím se v novinách objevovala kritika, jak je nedůstojné, když se zraněný hráč potuluje někde na křídle, aby aspoň svou přítomností soupeři škodil,“ prozrazuje, že se toto téma probíralo déle.

V Československu se střídat smí, ve světě ještě dlouho ne, International Board a FIFA, tedy orgány způsobilé měnit pravidla, to nepovažují za nutné. Příběh, jak se v prvním duelu proti Československu v základní skupině na mistrovství světa 1962 v Chile zranila brazilská hvězda Pelé a postávala u postranní čáry, vešel do dějin. Povolení střídat přichází až na světovém šampionátu 1970 v Mexiku, kde v řídkém vzduchu ve vysokých nadmořských výškách se organismus daleko dříve vyčerpává.

Československo je tedy výjimkou, ale jelikož FIFA, která je nadřízená veškerému fotbalovém dění, se k této vymoženosti nepřidává, zaleklo se ústředí vlastní odvahy a povolení střídat vydrží jen několik let. Pak se vrací do souladu s mezinárodními pravidly.

Nemožnost střídat zraněného hráče poškodila mnoho důležitých duelů i na nejvyšší úrovni. Hned v zahajovacím utkání šampionátu Francie v. Mexiko (4:1) se ve 24. minutě zranil brankář evropského týmu Alex Thépot a musel ho zastoupit obránce Augustin Chantrel.

Na mistrovství světa 1938 ve Francii čtvrtfinálový zápas s Brazílií dochytával československý brankář František Plánička se zlomenou rukou, zranění si přivodil po střetu s útočníkem Peraciem. Myšlenka, že by opustil tým, ho ani nenapadla.

Velké pobouření vzedmulo finále Poháru mistrů evropských zemí v roce 1965 mezi Interem Milán a Benfikou Lisabon, kdy v 58. minutě odstoupil pro zranění brankář Lisabonu Costa Pereira, vystřídal ho střední obránce portugalského týmu Germano a poslední půlhodinu musela Benfica hrát v deseti. Nakonec prohrála 0:1.

Šlo o velice choulostivé situace, neboť se týkaly brankářů.

Zdravotní potíže hráčů v poli se neřešily, stačí znovu připomenout gentlemanské gesto Josefa Masopusta, který neatakoval statujícího Pelého při utkání Brazílie a Československa v základní skupině mistrovství věta 1992 v Chile.

Neblahé důsledky mělo pro Francii na mistrovství světa 1958 ve Švédsku zranění kapitána stopera Roberta Jonqueta. Nápory jihoamerických kouzelníků neměl ve středu obrany kdo zastavovat, mladičký Pelé se prosadil třikrát a přispěl k výhře 5:2.

Na mistrovství světa 1966 v Anglii podlehla Itálie ve skupině KLDR. Ve 35. minutě si klíčový záložník týmu Giacomo Bulgarelli poranil koleno. Nemohl být nahrazen a squadra azzurra o pár minut později inkasovala rozhodující gól a navíc zápas dokončila v deseti.

V almanachu skotského fotbalu lze objevit zmínku, že ke střídání hráče došlo ve skotské nejvyšší soutěži v utkání Glasgow Rangers a Partick Thistle už v roce 1917, šlo ovšem o spontánní akci mimo pravidla, což v době probíhající Velké války nikdo neřešil.

Podobný případ se stal dokonce na mezistátní scéně v roce 1940. V utkání Palestiny, což byl výběr území svěřeného Společností národů pod britský mandát (předchůdce Izraele) a Libanonu zraněného v týmu domácích Zvi Fuchse nahradil v poločase Lonia Dvorin. Šlo ovšem o proklamativní střetnutí, kdy se na striktní dodržování pravidel nehledělo.

K vážnějšímu ohnutí pravidel došlo 11. října 1953 během kvalifikačního zápasu o postup na mistrovství světa 1954 ve Švýcarsku mezi Spolkovou republikou Německo a Sárskem ve Stuttgartu. Ve 38. minutě se v týmu domácích zranil Horst Eckel, byl nahrazen Richardem Gottingerem. Zajímavostí je, že v 65. minutě pro zdravotní potíže nemohl pokračovat záložník hostí Karl Berg a Sársko dohrávalo v deseti.

Vysvětlením i obhajobou bylo, že se na vystřídání hráčů dohodli oba trenéři. Na německé lavičce seděl kouč mistrů světa 1954 Sepp Herberger, na sárské Helmut Schön, jenž dovedl Spolkovou republiku Německo k druhému titulu světového šampiona v roce 1974…