Bohemians slaví 40 let od svého jediného titulu

Oslavy propuknou v Ďolíčku u příležitosti posledního utkání základní části Fortuna ligy v poslední dubnový den proti Jablonci. Hráči nastoupí v retro dresech, přítomni budou hrdinové mistrovského ročníku. „Máme spojení na všechny žijící,“ sděluje tiskový mluvčí klubu Petr Koukal s tím, že nejsložitější bylo sehnat kontakt na obránce Josefa Hrabovského.

Mimoděk připomenul, že členové kádru Jiří Sloup, Jaroslav Marčík a František Jakubec už nikdy na oslavy nepřijdou. A také charismatický trenér Tomáš Pospíchal. „Chybět budou ještě Peter Zelenský a Miroslav Příložný,“ přidal Koukal další absentéry. První žije v rodném Slovensku, druhý pobývá ve vězení za podvody a další peněžní trestné činy.

Ke čtyřicátinám vyšel i druhý díl kroniky „Bohemka je a bude“. „Máme obsáhlejší kroniku než Sparta a Slavia,“ pochlubil se Zdeněk Pobuda, ředitel nakladatelství Epocha, které ji vydalo, velký fanda pražského klubu.

O titul však bojují městští rivalové…

Jediný titul v historii dobyli Klokani, jak zní přezdívka klubu, v ročníku 1982/1983. Nesmírně blízko k tomuto úspěchu byli už v roce 1950 – tehdy jako ZSJ Železničáři Praha, kdy jim stačilo doma v posledním kole porazit Teplice. Nestalo se, ztroskotaly i další nadějné pokusy.

Podařilo se až v době těžké normalizace, Bohemians ve druhé polovině 70. let a v první polovině 80. let minulého století patřili k ozdobám federální ligy, pravidelně hráli evropské pohárové soutěže. Byla to pro ně opojná doba, z níž se mělo vytěžit víc. „Jeden titul na to, jací hráči klubem prošli a jaký fotbal jsme předváděli, je skutečně málo,“ souhlasí velká opora týmu záložník – či stoper – Přemysl Bičovský.

Ke stabilizaci mužstva a k útoku na přední příčky bylo nutné mít pevné zázemí. Především politické, komunistický režim si hlídal, aby dělnická záře nesvítila na ideologicky podezřelé subjekty.

Mnohem důležitější byly ovšem ekonomické podmínky, v pseudoamatérském systému, kdy hráči vykazovali oficiálně civilní povolání, mít v zádech silného patrona. Tím pro Bohemians byl průmyslový kolos ČKD (stejný měla i Sparta Praha).

V něm měli hráči zaměstnanecký poměr zanesený v občanském průkazu. Stali se členy pracovních part. „Chlapi plnili plán i za mě, já patřil do kolektivu, když jsem si šel pro výplatu. A někteří spoluhráči ani to ne, ani přesně nevěděli, kde dělají,“ přibližuje složitou dobu Pavel Chaloupka, hvězda týmu, se 17 góly nejlepší střelec celé ligy, vyučený provozní zámečník v severočeských Řetenicích.

Politické krytí a pracovní zázemí byly, mohlo se začít budovat velké mužstvo.

Byly to doslova bomby. V dobách, kdy bylo velice těžké měnit dres a hráči se upisovali jednomu klubu (tehdy tělovýchovným jednotám) po celou kariéru prostřednictvím zaměstnavatelských smluv v patronátních podnicích, Bohemians šokovali, jaké dovedou získat posily.

Mezi největší hvězdy patřil evropský šampion Karol Dobiaš, neméně svítivou byl Přemysl Bičovský, jenž přišel o zlato na ME 1976 jen vinou zranění, další člen bělehradské party Dušan Herda, zkušení sparťanští borci Milan Čermák či Jiří Rosický st., slovenský záložník Igor Novák.

Přestupovou politiku, kterou řídil sekretář Zdeněk Svoboda, Bohemians uměli. Dokonce se provalilo, že podepsaní už byli i dvě modly Slovanu Bratislava stoper a kapitán mistrů Evropy 1976 Anton Ondruš a rovněž zlatý útočník Marián Masný.

Ale to by už politicky neprošlo.

Pro méně znalé je největší úspěch klubu v historii poněkud automaticky spojován s nejvýznačnějšími fotbalovými osobnostmi, které jím prošly: s mistry Evropy 1976 odchovancem Antonínem Panenkou a trnavskou ikonou Karolem Dobiašem. Oba výrazně přispěli k titulu evropského šampiona, Dobiaš ve finále skóroval, Panenka je autorem nezapomenutelné penalty.

I když psali krásné stránky do kroniky, na ligovém titulu podíl nemají. Dobiaš odešel v létě 1980 na vytoužené „kapitalistické“ angažmá do belgického Lokerenu. „Měl jsem potíže s koleny, kdyby se za mne nezaručil Josef Vacenovský, bývalý útočník Dukly Praha, jenž měl v klubu výborné kontakty, zdravotní prohlídkou bych neprošel,“ připomenul věk třiatřiceti let.

Panenka ho následoval o rok později, zamířil do Rapidu Vídeň, mistrovské opojení si vychutnal v novém angažmá v rakouské podobě. „Měl jsem na bývalé spoluhráče kontakt, sledoval jsem to a fandil. Samozřejmě mi slza ukápla, že jsem u toho přímo nebyl nebo že jsem titul s Bohemkou nezískal už předtím,“ posteskl si.

Ligu dobyli jejich následovníci. „Ukázalo se, že když jsme odešli, tak se to podařilo. Že to tedy někdo brzdil…“ směje se na toto téma Panenka. A samozřejmě společně s věrným slovenským druhem nebudou na letošních oslavách chybět.

Na budování silného týmu měl nezpochybnitelnou zásluhu trenér Tomáš Pospíchal, jako hráč stříbrný medailista z MS 1962 v Chile, jenž Klokany převzal v roce 1977. Jeho metody byly drastické, založil výkonnost na moderním pojetí s důrazem na fyzickou kondici. „Jeho dávky byly smrtelné,“ otřepává se ještě po letech Chaloupka.

Posilovna se proměnila v mučírnu. „Jednou jsme mu nenáviděné činky naházeli do Botiče, který teče okolo stadionu,“ vzpomíná záložník s vynikající střelbou hlavou. „Pospíchal neřekl ani slovo, přes noc nechal v ČKD vyrobit nové,“ dokládá, jak na kondici trenér lpěl.

Ale na hráče měl čuch. Objevoval neznámé, jiným, kteří se už zdáli vyšeptalí, restartoval kariéru. V dobách, kdy Bohemians předváděli nejkrásnější a nejúčinnější fotbal v lize a měli úspěchy, na reprezentační srazy jezdilo až 13 hráčů včetně obou brankářů.

Takové zásahy do chodu a přípravy týmu ale trenér Pospíchal přímo nenáviděl. „Kdykoli někdo povyrostl, dařilo se mu a dostal se do nároďáku, dokázal ho seknout,“ odkrývá Bičovský. „Nikdy nechtěl, aby byl v šatně klid, ten vede k sebeuspokojení, vytvářel úmyslně konflikty,“ odhaluje, jaké panovaly poměry.

Ale vedlo to k cíli. V ročníku 1982/1983 dospěli Klokani k jedinému titulu v historii a v Poháru UEFA dohopkali až do semifinále, kde padli se slavným Anderlechtem Brusel.

Je na co vzpomínat, je co slavit. I po čtyřiceti letech.