Blikance Tomáše Řepky zničily olympijské sny

V české nominaci na letošní mistrovství Evropy hráčů do 21 let v Gruzii nejsou už prověření talenti Adam Hložek a David Jurásek, třebaže by věkový limit splnili.

Trenér Jan Suchopárek je nevzal, protože už postoupili o kategorii výš do A-týmu. „Pokud se hráči už etablují a stanou se nedílnou součástí áčka, tak jsou už na jiné úrovni a podle mne už pro ně není cesta zpět do U21,“ vysvětloval Suchopárek své rozhodnutí. „To je, jako byste na základce byli v osmičce, a pak vám řeknou, že máte jít zpátky do sedmé třídy,“ našel přirovnání vicemistr Evropy z roku 1996.

Pohled do historie a otevření kapitoly kvalifikace na olympijský turnaj 1996 v Atlantě mu dává za pravdu. Návrat zpět nezvládla jedna z nejvýraznějších osobností českého fotbalu Tomáš Řepka.

Kvalifikací na olympijský turnaj byl pověřen výběr do 21 let, což se týkalo ročníku narození 1973 a mladších. Mužstvo vedl trenér Ivan Kopecký, jenž s TJ Vítkovicemi dosáhl na magický ligový titul v ročníku 1985/1986, a měl z čeho vybírat. V jeho souboru zráli do fotbalového umění Vladimír Šmicer, Pavel Novotný, Tomáš Galásek, Vratislav Lokvenc, brankář Radek Černý a další.

V baráži, v boji o přímý postup, se týmu postavili Španělé s vycházející hvězdičkou Raúlem, vedle něj se prosazoval jiný útočník budoucího věhlasu Morientes, v záloze technický de la Peňa a běhavý Mendieta. „Povolal jsem Tomáše Řepku, chtěl jsem posílit obranu,“ odůvodňuje rozhodnutí Kopecký. „Neměl jsem to dělat, dodnes toho lituju,“ vrací se do března 1996. „Tomáš nám to pokazil,“ nalézá hlavního viníka nezdaru.

Ostravský odchovanec totiž působil už tři roky v A-týmu, takže vlastně v kariéře zacouval. Nebyl ovšem sám, stejně pendlovali i Šmicer či Lokvenc. „Ale ti chodili i s námi, kdežto Tomáš nikdy v jednadvacítce nehrál,“ upozorňuje Kopecký.

Potíž nebyla, že by se choval vůči ostatním povýšeně. „Tomáše spoluhráči vždy měli rádi, byl to takový živel, který zoceloval partu,“ připomíná Kopecký. „Horší to bylo na hřišti,“ připomíná. „Už hrál za reprezentační áčko a Spartu, myslel si, že mu všechno projde,“ odkrývá úskalí.

V úvodním duelu v andaluské Granadě prohrál český výběr 1:2, nadějný snižující gól vstřelil Šmicer. Řepka odehrál celé utkání, hodně obraně pomohl, byť od 16. minuty nad ním visela po napomínání žlutou kartou hrozba vyloučení. Ale přežil.

V odvetě na Strahově ji viděl opět, už ve 24. minutě. „Šlo nesmyslný zákrok na Raúla na půlce, který nic neřešil,“ vybavuje si Kopecký. „Ale hlavně každý verdikt rozhodčího komentoval a doprovázel gesty, čímž ho proti sobě popouzel,“ vypozoroval, že francouzský arbitr Alain Sars má českého vznětlivce už dost.

„V poločasové přestávce jsem Tomášovi domlouval, ať se uklidní, že se tak chovat nemůže. Dokonce jsem zvažoval, že ho stáhnu,“ přiznává Kopecký. „Měl jsem to udělat…“ lituje i po letech.

Tři minuty po zahájení druhé půle to přišlo. Opět hodně ostrý faul na Raúla daleko od branky, po jeho odpískání vzteklá gesta na rozhodčího. Klasický Řepkův blikanec. A červená karta, oslabení kolektivu.

V 56. minutě sice Robert Vágner vstřelil v té chvíli postupový gól, ale unavené a početně oslabené mužstvo španělský tlak nevydrželo. Raúl dvěma góly (73. a 90. minuta) výsledek otočil. V kabině pak kapitán týmu Tomáš Galásek svého bývalého spoluhráče z Baníku Ostrava, s nímž vyrůstal, chtěl přizabít…

Sen o olympijském turnaji se rozplynul. „Byla to chyba, neměl jsem ho vracet do mužstva, když už byl někde výš,“ opakuje Kopecký s tím, že svého následovníka Suchopárka naprosto chápe.

Tragický důsledek to mělo ale i pro Řepku. Za vyloučení dostal od UEFA trest ve výši dvou zápasů a trenér Dušan Uhrin starší ho nezval na mistrovství Evropy do Anglie, odkud český tým přivezl stříbrné medaile. Třebaže měl sparťanský stoper na kontě už 14 reprezentačních startů a patřil do základní sestavy po celou kvalifikaci.

Předpovědi, že Řepku čeká oslnivá kariéra, se nakonec naplnily. Důrazný obránce získal se Spartou čtyři mistrovské tituly (dva po návratu ze zahraničního angažmá), poznal slavnou Serii A ve fialovém dresu Fiorentiny, anglickou Premier League v londýnském West Hamu.

Dosti mu ji však pošramotily či aspoň ponížily jeho blikance, kdy neudržel rozvahu a putoval předčasně do sprch. V takových případech se poukazovalo na to, že vyrůstal bez otce a pádná výchovná ruka ho nemohla usměrňovat.

Až v dospělosti se provalilo, že jeho biologickým otcem je Petr Vokáč, bývalý ligový útočník Bohemians a Dukly Praha, který hrával nižší soutěže i za další celky. A k předání fotbalových genů došlo při jeho hostování v TJ Gottwaldov. O svém moravském potomkovi však dlouho nevěděl.

Se synem se sešel při jednom reprezentačním srazu, když už byl Řepka úspěšný a uznávaný. „Hezky jsme si popovídali,“ netajil Vokáč. Fotbal je ostatně hodně spojoval. K většímu sblížení však nedošlo. „Moc bych si vnoučata užil, ale Tomášova první žena Renáta, s nímž má dceru Veroniku a syna Tomassa, mi je nechtěla půjčovat. Tvrdila, že jsem se k němu přihlásil, až když byl slavný a bohatý,“ postěžoval si. „A já se jí ani nedivím,“ uznal svůj podíl na přetrhaných vazbách.

Kdykoli se v tisku probíraly Řepkovy blikance, Vokáč se ho zastával. „Je to přece můj kluk,“ odůvodňoval nalezený otcovský postoj.