Fiala v Nosičích vody: Jezdil jsem na skateboardu. VIP lóže nejsou pro mě

Souvisí to i s fotbalovým boomem v Česku. Kopaná je v zemi stále populárnější, o čemž svědčí zvyšující se průměrná návštěvnost na ligových stadionech. Stadiony Slavie, Sparty, ale i dalších klubů jsou z velké většiny zaplněné, fotbal oslovuje mnohem širší spektrum společnosti než dřív. Propíchl bublinu. Nejbohatší lidé v zemi mají zájem investovat do fotbalových klubů. A hodnota ligových televizních práv i partnerství šla strmě nahoru.

Spojení s fotbalem přispívá k popularitě i politikům, což klasicky rezonuje třeba ve Velké Británii. Zatímco je otázka, zdali náklonnost některých politiků k fotbalu – třeba Tonyho Blaira nebo Davida Camerona – nebyla trochu předstíraná, jiní mají k tomuto sportu silný vztah. Například bývalý labouristický opoziční lídr Jeremy Corbyn má permanentku na Arsenal. A český ministerský předseda Petr Fiala se o svém vztahu k fotbalu rozpovídal v novém díle Nosičů vody.

Málokdo o vašem vztahu k fotbalu věděl, než jste se na síti X vyjádřil ke Zlatému míči pro španělského fotbalistu Rodriho. Ostatně do Nosičů vody jste teď přišel po naší pozvánce v odpovědi na váš příspěvek.

Nemám čas sledovat fotbal často, ale jsem jeho milovník. Málokdy komentuji něco mimo politiku, ale tady jsem měl pocit, že je dobré se k tomu vyjádřit. Měl jsem z toho radost, protože je čas ocenit i jiný typ hráče než Messiho či Ronalda. A v případě Rodriho tomu tak skutečně bylo.

Čeho si na Rodrim nejvíc vážíte a co na něm obdivujete?

Je to rozdílový hráč. Neřekl bych, že nějak rozumím fotbalu, ale každý, kdo mu rozumí, tak ví, že jsou to takoví hráči, kteří když jsou na hřišti, mužstvo hraje trochu jinak a je to větší síla. Defenzivní záložník s jeho schopnostmi do útoku i obrany je opravdu výjimka. Podívejte se na jeho statistiky, přihrávky i další věci. Nebo i statistiky toho, jak Manchester City hraje s ním a bez něj. To je prostě rozdílový hráč. Líbí se mi na něm i jiné věci. Víte, že jsem akademik. Líbí se mi, že vystudoval vysokou školu, což fakt není snadné spojit s profesionální kariérou a jejími začátky. V tomto smyslu myslím, že je to fakt dobrá volba.

Cítil jste se někdy jako nosič vody?

To má být co?

Taková ta práce, která nemá moc velký úspěch.

Omlouvám se (úsměv). Takto nad tím nepřemýšlím. Když dělám práci, která má smysl, a to většinou v životě dělám, snažím se o to, abych byl úspěšný. Dílčí neúspěchy chápu jako nutnost k celkovému úspěchu. Tak jsem to měl na univerzitě, tak to mám v politice. Práce s sebou přináší i to, že ne všichni vás ocení. Často to, co děláte dobře, není vidět a nevyvolává to zrovna potlesk publika. Ale když v tom vidíte smysl a věříte tomu, tak se jako nosič vody negativně cítit nemusíte.

Před pár dny česká reprezentace porazila Gruzii a posunula se do nejvyšší kategorie Ligy národů, jednadvacítka postoupila na EURO.

Je to skvělá zpráva. Myslím, že úspěch jednadvacítky i seniorské reprezentace je třeba hodně ocenit i proto, že to vůbec není samozřejmé. Nejsme v situaci, že bychom automaticky poráželi třeba soupeře, o kterých bychom si kdysi mysleli, že jsou slabší.

K jednadvacítce jste ale už netweetoval.

To jsem už nestihl, protože jsem seděl v Poslanecké sněmovně. Ke všemu zase netweetuji. Trenér Pospíchal říkal, že fotbal nemá logiku. Ale on přece jen logiku má. Když máte reprezentaci, kterou musíte skládat z hráčů, kteří nehrají pravidelně ve špičkových klubech a ligách, je to určitá nevýhoda oproti mužstvům, která tohle mají. O to je větší úspěch, když je v mužstvu týmový duch, správní hráči a taktika, abychom ve skupině uhráli postup. Klobouk dolů.

Je pravda, že jste kdysi hrával fotbal?

Hrával a sledoval. Ale vždy jen na amatérské úrovni. Už od klukovských let, mám ho hrozně rád.

Na jakém postu?

Začínal jsem úplně jako malý kluk jako obránce. Docela dokážu předvídat, co ten druhý udělá, tak jsem začal tam. Ale zhruba od čtrnácti patnácti až do čtyřiceti, než jsem s tím skončil, jsem pak hrával středního útočníka. A vzniklo to tak, že jak jsme hrávali fotbal, tak si kolegové všimli, že to docela s míčem zvládám. Byl tam hrozně talentovaný kamarád, který říkal: „Běž dopředu, já uteču po křídle, nahraju ti a ty to tam budeš dávat.“ A od té doby jsem střílel hrozně moc gólů. A vážně mě to bavilo. Ale zrovna u středního útočníka je hrozně důležitá momentální rychlost, kterou s věkem ztrácíte. A jak přibývala zranění, už jsem toho nechal.

Jaký jste měl na hrotu styl?

Hrával jsem takového středního útočníka, to už se dnes moc nehraje. To byl ten střední útočník, co se moc nevrací, pohybuje se kolem vápna, čeká na přihrávku z křídla nebo zálohy, na dvou třech krocích udělá kličku a vstřelí gól. To už si dnes nemůžete dovolit, ale takhle jsem to hrával a hrozně mě to bavilo.

Kolik gólů jste nasázel za sezonu?

To už si nepamatuju. Ale hodně, v amatérském fotbale jsem dal klidně pět za zápas, když na to přišlo. Ale abych to vysvětlil. Hrávali jsme na velkém hřišti, ale od třiceti pak už pravidelně ve velké tělocvičně, kde je fotbal intenzivnější, nejsou auty, tam už to pak padá. Mě na tom fotbale baví všechno, ale to střílení gólů má fakt něco do sebe, musím říct (smích).

Posouval jste se zezadu dopředu, to je netypické.

Mám to v životě tak, že se pořád zlepšuju, jako všude (smích). Ale opravdu jsem fotbal hodně sledoval od poloviny 70. let.

Jak často se na fotbal dostanete dnes?

Strašně málo. To se vůbec nedá spojit. Ani nejsem ten typ, že se nechám pozvat někam do lóže a mám to sledovat s VIP. Mám raději, když ten fotbal potřebuju vnímat. Relaxuji u něj, baví mě ta hra. Nechci to teď komplikovat, ale je to úžasná hra z mnoha hledisek.

Jakých?

Jednak je to neskutečně strategická věc. Máte jedenáct hráčů, které musíte nastavit proti hráčům soupeře, zvolit správnou taktiku, která musí být vždy trochu jiná. A ještě taková, aby to odpovídalo profilům vašich hráčů. Psychologickým i fyzickým schopnostem. Když to domyslíte, je to fantastická věc.

A z mimofotbalového hlediska?

Víte, že jsem historik a politolog. Člověk, který vědecky zkoumá společnost. Fotbal je fantasticky nedoceněný fenomén. Ne všichni si uvědomujeme, co znamená. Oslovuje lidi na celém světě, což je úžasné. Dokáže určitým způsobem vyvolávat emoce a současně je kontrolovaně ve společnosti vypouštět, což je obrovská věc v dnešní společnosti. Fotbal dokáže – a je to taky jeho funkce – odstraňovat předsudky ve společnosti. Etnické, rasové, různé. A je taky úžasný sociální a motivační výtah v chudých zemích.

Je v tom specifický?

Žádný jiný sport to v tomto rozsahu prostě nemá. Mě to všechno na tom baví. Ale prosím vás, já jsem úplně normální člověk. Podívám se na fotbal, pustím si Premier League v televizi a jsem nadšený, v tu chvíli nepřemýšlím nad těmito sociálními souvislostmi.

Je otázka státu, aby investoval do národního stadionu?

Nějaká forma spolupráce tam je a vždy si u projektu národního stadionu dokážu představit soukromého investora, ale s nějakými státními garancemi. Stát může za určitých okolností do něčeho takového investovat, ale vždy musí myslet na to, jestli se to nedá postavit ze soukromých peněz. Soukromá firma se vždy o věci stará lépe a efektivněji než stát. Stát má určitě povinnost stavět infrastrukturu, energetickou, dopravní. U těchto věcí je to spíš otázka toho, co je výhodnější.

Co tedy dál?

Zdá se mi, že tady existuje projekt, který má šanci na to, aby byl úspěšně dokončen, a to je dobře. Ale co má stát dělat určitě – má podporovat sport. Ale na rozdíl od toho, co si spousta lidí představuje, úkol státu není ani podporovat vrcholový sport, to je vedlejší. Ale aby lidé mohli sportovat. Aby děti mohly sportovat, aby mohly fungovat oddíly. A tady myslím, že máme docela rezervy jako společnost. Že se nám úplně nedaří mladé lidi vést k pohybu a sportu. Stát se snaží něco dělat.

Mám pocit, že ve společnosti se od 90. let dostal sport na chvost jako poslední priorita.

Má to samozřejmě společenské a sociální důvody a další příčiny, které spočívají ve stylu života. Rodiče v 70. a 80. letech byli připraveni vstát ve čtyři ráno, vezli děti na stadion nebo někam hrát tenis, protože tu byla šance dostat se do zahraničí a mít naději v normalizaci, kdy za komunismu žádná nebyla. Byla tam obrovská motivace.

Realizovat se.

Dnes je způsob života a množství zábav úplně jiný. Někdo se mě ptal, jestli jsem jezdil na skateboardu, když jsem byl kluk, a strašně se divili. Ale co my jsme mohli dělat? Zahlédli jsme to někde v časopise, že něco takového existuje. Vzali jsme prkno, nechali jsme ho uřezat, navrtali jsme si z kolečkových bruslí kolečka a jezdili jsme na skateboardu. Nebylo co sledovat na internetu, tak jsme si šli zahrát fotbal nebo hokej. To bylo naprosto přirozené. A tohle je dnes jinak.

Co s tím?

Spíš musíme vymýšlet motivace pro rodiče a mladé, pro děti, jak je ke sportu vést, protože jinak společnost nebude zdravá a budeme mít spoustu jiných problémů. Máme problémy získat lidi do bezpečnostních sborů, aby splnili bezpečnostní předpoklady. A tohle všechno musíme změnit. A když stát investuje do sportovního zařízení ve škole, třeba hřiště. Pak se použije na pět hodin výuky, ale dál se zavře a nevyužívá se to. To se můžu opravdu zbláznit vzteky. Osvícení starostové to naštěstí už dělají, že ho poskytnou klubům, veřejnosti, aby se tam sportovalo opravdu po zbytek dne a neleželo ladem. Líbí se mi ta antická myšlenka o rozvoji těla a duše.

Ale to by do sportu muselo jít i víc peněz od státu. Na závěr to ale trochu odlehčíme. Jak by dopadl souboj fotbalových týmů, které by sestavily politické strany?

Záleží, kdo by to pískal, co by tam bylo za sponzory, kdo by ovlivňoval výběr hráčů… (smích). Já bych se radši držel demokracie, je to spolehlivější metoda. Ale já bych se toho nebál, protože kdybych si vzpomněl na svoje fotbalové roky, určitě bych dal nejvíc gólů ze všech politiků (smích).