František Štambacher vlastní nejcennější sbírku drahých kovů

Rodák z moravského Čebína nastoupil v jednatřiceti mezistátních zápasech, což zdaleka není drtivý počet, ale trefil se do období (1977–1983), kdy československý fotbal zaznamenával nesmazatelné úspěchy. Navíc je účastníkem mistrovství světa 1982 ve Španělsku, čímž se může pochlubit rovněž jen vybraná skupina.

A měl i to štěstí, že mohl nastupovat jak za reprezentační A tým, tak za olympijský výběr, což v toku času také mnohokrát nešlo. Byl zkrátka dítkem štěstěny.

„Prostě se to tak sešlo,“ přijímá hvězdnou kariéru čerstvý sedmdesátník.

Šel ovšem přízni osudu naproti. Nebyl to průměrný fotbalista, místo v kronikách bezesporu má, i kdyby neměl tak luxusní sbírku cenných kovů.

Mezi jeho klenoty se nejvíce blyští dvě zlata: z mistrovství Evropy 1976 v Jugoslávii a z olympiády 1980 v Moskvě. Mají však rozdílnou hodnotu. Pro něj tedy určitě.

„Víc si cením olympiády,“ sděluje. Možná poněkud překvapivě, protože „bělehradská parta“ požívá větší úcty a vstoupila i jako tým do Síně slávy asociace.

Ale stojí si za svým. „Olympijský turnaj je ve fotbale trochu přehlížený, ale kdo se může triumfem na něm chlubit?“ klade si řečnickou otázku. „Když letěl český výběr v roce 2000 na olympiádu v australském Sydney, málem se mluvilo o jeho vítězství, nakonec nepostoupil ze základní skupiny,“ upozorňuje Štambacher, že následovníci se zlatému úspěchu ani nepřiblížili.

Rovněž odmítá námitky, že cesta na trůn byla lehčí, neboť tehdy nestartovali na olympiádě profesionálové. „Ale my vyřadili téměř všechny týmy ze socialistického tábora, tedy nejsilnější konkurenci,“ předkládá fakta. V kvalifikaci Bulharsko, Maďarsko a Polsko, v dějišti Kubu, Jugoslávii a ve finále porazili NDR.

Přidává ovšem i osobní prožitek, který navždy zůstane v paměti. „Vítězný gól Jindřicha Svobody ve finále proti NDR padl po mém centru,“ upozorňuje.

Kdežto do Bělehradu 1976 přiletěl dodatečně společně s brankářem Pavolem Michalíkem po semifinále s Nizozemskem. „Já ani nepředpokládal, že mě trenér Václav Ježek nominuje,“ vrací se do období, kdy v reprezentaci začínal. „Ale bylo hodně zraněných – Bičovský, Gajdůšek, Petráš,“ vypočítá. „Tak se dostalo i na mě,“ říká skromně.

Při finále proti Spolkové republice Německo seděl na lavičce v teplákách připravený zasáhnout do hry, ale nedočkal se. „Ani nevím, jestli jsem vůbec mohl nastoupit, zda jsem byl na seznamu náhradníků,“ přemítá i po letech. Neví a ani po tom nepátrá. „Nedělal jsem si ani žádné naděje, byl by můj debut, nedostalo se ani na ty, kteří byli v mužstvu déle,“ věděl, kde je jeho místo.

Když Antonín Panenka v penaltovém rozstřelu vršovickým dloubákem poslal mužstvo do jásotu, byl jeden z prvních, kdo šťastného střelce zalehl, „Rychlost byla vždycky moje přednost,“ směje se.

Rovněž nepředpokládal, že se stane členem bronzové party na evropském šampionátu 1980 v Itálii. Na začátku jara mu v derby s Bohemians po skluzu pochroumal kotník Jiří Sloup, chystal se na operaci. Ve vojenské nemocnici v Praze ve Střešovicích však objevili, že skutečné zranění je už staršího data a hojí se. „Dali mi nohu na čtrnáct dnů do zinkoklihu, chirurgický zákrok nebyl zapotřebí,“ prozrazuje.

Jenže neměl natrénováno, s účastí na Euru v Itálii se rozloučil. Trenér Jozef Vengloš ho přesto povolal. „Vysvětlení měl hodně zvláštní,“ připouští Štambacher. „V říjnu 1978 jsme v přáteláku podlehli Němcům 3:4, ale já vstřelil dva góly,“ odkrývá důvody nominace. „Trenér Vengloš mi řekl, že se mě Němci, s nimiž jsme zahajovali šampionát, budou bát, a proto mě bere,“ odtajňuje zajímavý tah.

Nevyšel, v odvetě finále ME 1976 podlehli obhájci titulu 0:1. Štambacher se střelecky neprosadil. „Pak jsem jen hrál ještě asi minutu proti Nizozemsku a to bylo všechno,“ připouští, že se o bronz moc nezasloužil.

Jako střelec – a parádní - se však prosadil o rok dříve v kvalifikaci o postup na evropský šampionát. Proti silné Francii se trefil z dobrých třiceti metrů. „Narazil jsem si míč s Tondou Panenkou, tomu odskočil, tak jsem na něj zařval: ‚Nechej!‘ A práskl do toho,“ popisuje, jak vymetl šibenici. „Nikdy jsem hezčí gól nedal,“ kochá se ještě dnes spíše sváteční střelec.

A svátek to skutečně byl, gól padl 4. dubna v den 34. výročí podepsání Košického vládního programu (1945) o poválečném uspořádání Československa. A napnul síť v slovenské Bratislavě za zástupcem „proradného kapitalistického státu, který zradil spojence při mnichovské dohodě“. Tehdejší normalizační tisk dokázal objevit neskutečné spojitosti. „Psaly se všelijaké blbosti,“ přibližuje Štambacher složitou dobu.

Celou kariéru provázela jedna neřest – kouření. „Zkoušel jsem to jako každý kluk a pak už mi to zůstalo,“ nepopírá slabou vůli zanechat zlozvyku. „Ale ne moc, tak pět denně a ke kafíčku,“ snaží se najít polehčující okolnosti.

V armádním klubu se podobná morální selhání trpěla. „Kouřili jsme potají, já, Olda Rott a Luděk Macela,“ udává spoluhříšníky. „Jediný, kdo mohl i před trenéry, byl Ján Geleta,“ dokládá vyšší herní i hodnostní pozici lídra mužstva.

Neúnavný záložník se dopracoval až do povýšení na nadporučíka, ale sportovcům propůjčenou hodnost musel vrátit v roce 1984, když odešel do řeckého AEK Atény. Služební postup ukončil jako nadpraporčík.

A s kouřením také přestal. „Loni v září mě postihl infarkt, doktoři mě z toho rychle dostali, ale cigaretám zaveleli jasně dost,“ lékařský zásah byl důsledný. Fotbálky za starou gardu mu však nezakázali. „Už chodím jen na beka, držím se vzadu, když se mi nechce dopředu, tak nejdu,“ našel si taktiku, která mu nejvíce vyhovuje.

Až začnou propagační zápasy, opět půjde. Poprvé jako nekuřák! „Bude to moje premiéra. Uvidím, jak mi to zvedne výkonnost, když budu mít čisté plicní kanálky,“ vítá tuto změnu.

Vždy spoléhal na rychlost. Fofrník – takovou přezdívku mu dal spoluhráč z Dukly a reprezentace Ladislav Vízek. „Láďa byl však rychlý s míčem,“ připouští Štambacher, že atletická průprava sama nestačí. „Na sto metrů bych Láďovi dal deset metrů, ale s míčem by mi utekl,“ obdivuje kolegovu technickou zdatnost.

Ten spor bude patrně věčný: Štambacher, nebo Štambachr? „Otec se psal bez E, já měl taky, ale na matrice v Brně mi to v rodném listě popletli a to E tam mám,“ líčí, jak na jeho příjmení zapracovaly státní orgány.

Do velkého fotbalu vstoupil se zkrácenou verzí, ale asi v jeho pětadvaceti letech objevili, že to tak není. A co je úředně psáno, je dáno. „Museli mi vystavit všechny doklady nové včetně fotbalové registračky,“ připomíná.

Přejít po skončení kariéry mezi trenéry ho nikdy nelákalo. Sportu však zůstal věrný, pracoval ve sportovním areálu ministerstva národní obrany v Praze-Dejvicích, kde se staral o návštěvníky. „A jsem tam zaměstnaný dodnes,“ pozdravuje na dálku moravského krajana, ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečku. Ač už oslavil sedm křížků a dávno je v důchodu, pořád se aktivně podílí na státním rozpočtu.

Baví ho to, nechce sedět doma a vzpomínat, co bylo. Před dvěma lety ovdověl, žije s dcerou a vnučkou Kristýnou. A nejen jí může ukazovat ojedinělou sbírku drahých kovů.