Legenda Slavie odešla. Vzpomínka na Františka Cipra

Když v prosinci 2017 při oslavách 125 let od založení klubu vyhlásila Slavia Praha na slavnostním galavečeru v Obecním domě ideální jedenáctku v historii, na levou stranu obrany byl hlasy fanoušků zařazen František Cipro.

Pro některé to bylo trochu překvapení, neboť v červenobílém dresu se za dobu existence klubu představilo více schopnějších zadáků, kteří otiskli výraznější hráčskou stopu jak ve Slavii, tak v reprezentačním týmu.

Fanoušci spíš vyjádřili poděkování za vztah ke klubu, který projevoval na hřišti a především na trenérské lavičce, na niž usedl celkem třikrát v různém období.

František Cipro se stal slávistickou legendou.

Slavia Praha pod jeho vedením hraje v březnu 2000 osmifinále Poháru UEFA proti italskému Udinese Calcio. Na stěně haly stadionu visí mapa Evropy a velký ostrov ve východní části Středozemního moře (Kypr) nese v italské řeči název Cipro. „Hele, Franta má svůj ostrov!“ zachytili shodu se jménem kouče přítomní funkcionáři.

Nešlo o náhodu, měl italské kořeny. Pátral po nich, rozkrýval svůj původ. „Mám zjištěno, že moji předkové z otcovy strany pocházeli z italské Kalábrie,“ popisoval. „Chudí rolníci šli za lepším živobytím jinam, někteří došli až do Čech,“ vysvětloval přesun na chladný sever. „Táta byl ze Zdic a na Berounsku je jméno Cipro docela frekventované,“ vypozoroval. „Kdykoli jsem narazil na příjmení Cipro, pocházelo z tohoto kraje,“ dodal.

Nikdy ovšem od italského klubu nabídku jako hráč a především jako trenér nedostal. Neodmítl by ji.

Narodil se v Jihlavě, ale je považován za jihočeského patriota. „Jeho táta pracoval jako ředitel v mlékárnách a byl z Vysočiny přesunut do Českých Budějovic. Frantovi bylo asi šest,“ objasňuje tuto okolnost Jiří Fulín, Ciprův spoluhráč ze žákovského týmu.

Jeho jihočeská trenérská angažmá vnímal Fulín jako dlouholetý správce stadionu velice zblízka. Ví, proč Cipro s jihočeským regionem spojil i soukromý život. „Vzal si místní rodačku Janu Dostálovou, postavili si pak barák v Hluboké nad Vltavou, v takové stráni, jejich sousedé byli Karel Poborský či Jiří Kotrba,“ prozrazuje.

A také se Cipro stal na určitou dobu majitelem Dynama, když akcie vlastnilo sedm uznávaných fotbalových osobností – místních patriotů.

V ligových statistikách má v období let 1968–1980 zapsáno 285 zápasů a 16 gólů, oblékal dresy Pardubic, Zlína (tehdy Gottwaldova) a Slavie. Nejhutnější stopu zanechal v pražském klubu, kde odehrál devět ročníku s 234 zápasy, skóroval jedenáctkrát.

„Franta nebyl nijak výjimečný, ale poctivý fotbalista, který těžil z toho, že je použitý na všech místech,“ charakterizuje ho tehdejší spoluhráč stoper Jan Mareš. Představu, že k němu patřilo výhradně místo levého obránce, ihned bývalý československý reprezentant rozporuje. „Za naší doby hrála obrana ve složení Biroš–Mareš–Luža–Smolík, všichni kopali za nároďák, někoho vytlačit ani nešlo,“ uvádí Mareš. „Franta nastupoval v záloze i v útoku, po boku mistrů Evropy Dušana Herdy a Franty Veselého, kde bylo zrovna potřeba,“ probírá.

Nakonec je však zapsán jako stabilní levý obránce. „To bylo poté, co se Bohouš Smolík pohádal s trenérem Jaroslavem Jarešem a ten ho přestal stavět,“ odhaluje Mareš.

Nijak nepotvrzuje Ciprovu pověst hráče, který nešel daleko k surovému zákroku, byť se o něm tradovalo, že jeho tvrdost je „bezbřehá“. „V derby ošklivě zranil sparťanského záložníka Buška, když mu přišlápl koleno a on musel s fotbalem skončit,“ připomíná Mareš smutný okamžik, který se navěky zapsal do kroniky vzájemných soubojů rivalských klubů. „Ale nebyl zákeřný,“ zdůrazňuje.

Akademickou zkratku titulu JUDr. (juris utriusque doctor – doktor obojího práva, římského i kanonického) si před jméno nedával, přestože na ni měl plnohodnotný nárok. K čemu by mu však na soupisce před důležitým zápasem byla…

Právnickou fakultu v Praze však poctivě dostudoval. „Chodili ze slávistického manšaftu na ni tři: Franta, Jáno Luža a Pepík Bouška,“ vypočítá Mareš. A měli následovníky. „Franta mě vlastně ke studiu práv přemluvil a dokopal mě k tomu,“ vzpomíná záložník Ivo Lubas, jenž později dlouho působil na fotbalovém svazu jako ředitel profesionálních soutěží. „Říkal mi: nejsi blbej, tak to zkus,“ vybavuje si povzbudivá slova.

Studenti nosící červenobílý dres měli na fakultě výrazné zastání. „Vedoucí katedry zemědělsko-družstevního práva Vojtěch Štícha byl velkým fandou,“ odhaluje Lubas. „Spolu s ním vyučoval Jarda Dvorník, pro změnu velký sparťan. A katedru vedl podle toho, jak dopadlo derby,“ odkrývá vliv výsledků nejprestižnějšího českého souboje na vzdělávací proces.

Cipro byl podle něj vzorný student. „Zatímco ostatní mastili karty, on si v koutě něco četl,“ sděluje Lubas. „Věděl, co se děje, byl proti nám v předstihu. Byl to vzdělaný a chytrý kluk, což nakonec využil i při trenérské profesi,“ upozorňuje.

Jako trenér převzal Slavii Praha v roce 1995 a hned naplnil sen mnoha generací o mistrovském titulu, na který čekaly po celou dobu totalitního režimu od roku 1947. A k tomu přidal i historický úspěch v pohárové Evropě v podobě semifinále Poháru UEFA.

„Vítězné kárované sako,“ vyskočí na první nástřel obránci mistrovského týmu Janu Suchopárkovi, když se řekne trenér Cipro. „Chodil v něm, protože prý přinášelo štěstí a vyhrávali jsme,“ odtajňuje nezávadnou pověrčivost nadřízeného. „Úplně ho obnosil, protože my vyhrávali pořád,“ připomíná Suchopárek kultovní ročník 1995/1996.

Jeho schopnosti připravit a vést mužstvo uznával. „Nijak se do kabiny nemontoval, nechal hráče, aby se projevili. A uměl odlehčit atmosféru, těch blbinek, co vymýšlel, bylo mnoho,“ rozkrývá Ciprovy psychologické tahy. „Na hřišti vyznával ofenzivu, chtěl hrát útočně a to chtěl i po nás obráncích,“ říká vicemistr Evropy 1996, nyní trenér českého výběru do 21 let.

„A to sako určitě někde visí ve skříni,“ nepochybuje.

Jako už uznávaný trenér byl docela náchylný na kritiku. Když se objevilo na jeho adresu něco nepříjemného, až nelichotivého, okamžitě reagoval. „Gól nečtu, ale tohle se nepovedlo,“ vyjel na autora článku, který se mu nelíbil. Jeho spolupracovníci potvrzovali, že hned ráno projde všechny noviny a ví, co se kde napsalo.

Sledoval všechno. „Co to tam máte za experta, když neví, jak Sturm Graz hraje,“ podivoval se rozboru soupeře Slavie v předkole Poháru UEFA na podzimu 1995, který vyšel v týdeníku Gól.

Úplně ho vytočilo, když byl označen za jednoho z viníků horších výsledků v lize na podzim 1997, neboť nedokáže nově složený tým patřičně motivovat. Prohlašoval, že s novinářem, který se opovážil mu něco vytknout, už nikdy nebude mluvit.

Předsevzetí nedodržel. Velice rychle se uklidnil a byl schopen u skleničky vína všechno v pohodě rozebrat. A zpětně uznal, že byl někdy trochu prchlivý.

V květnu 2020 se život už důchodce, který se ze všeho nejvíce těší na vnoučata, zásadně změnil. Zaútočil zákeřný nepřítel, rakovina, ale operace se povedla a věřil, že opět přijdou krásné chvíle s nejbližšími.

Bojoval dlouho, chvíle deprese se mísily s nadějemi, odmítal se vzdát. „Zavolejte, jsem rád, když si na mě někdo vzpomene,“ vyzýval novináře. Vždycky měl co říci, nadále sledoval, co se ve fotbale děje. A jeho milovaná Slavia mu dělala dalšími tituly a vystoupeními na evropské scéně radost.

„Já mu moc nevolal, bál jsem se, že se dozvím něco, co bych vědět nechtěl,“ svěřuje se kamarád a bývalý spoluhráč Lubas. „Teď už Frantu neuslyším,“ přijímá roztřeseným hlasem děsivou zvěst, která zasáhla český fotbal.