Fotbalisté za desítky milionů. Sparta i Slavia utrácely už v devadesátkách

Příchod Davida Zimy do Slavie rozpoutal debaty o dnešních přemrštěných cenách hráčů.

Ale už v 90. letech minulého století si Slavia i Sparta dovolily přivést hodně drahé posily, které se navíc nikterak výrazně neuchytily. Tady jsou dva příklady z nich.

V srpnu 1991 vstupuje do Slavie Praha česko-americký podnikatel Boris Korbel se snahou rozmetat dosavadní nadvládu velkého rivala Sparty Praha, která vznikla za totalitního režimu. V nové, kapitalistické ekonomice jsou k tomu potřeba především finance. A Slavia nakupuje. Na domácím trhu, poohlíží se i v zahraničí.

Do oka jí padne srbský – tehdy jugoslávský – útočník Dragiša Binič, čerstvý držitel Poháru mistrů evropských zemí s týmem Crvena Zvezda Bělehrad, k triumfu přispěl po bezbrankové remíze s Olympique Marseille proměněným pokutovým kopem v rozhodujícím rozstřelu.

K jeho nalákání pomáhá, že má českou manželku Martinu Fejfarovou, s níž se seznámil na bulharském Slunečném pobřeží v roce 1986. V Jugoslávii zuří občanská válka, pro rodinu – mají syna Vladana – nic příjemného.

Český původ manželky a záštita jejích rodičů v Praze situaci rychle řeší – Binič přichází do Slavie. „Přála jsem si, aby muž přišel, ale rozhodnutí jsem nechala na něm,“ netají jeho manželka. Posila drahá, ale očekávaná, až hýčkaná. Slávistický manažer Václav Ježek za tip dodává redakci, která ho na toto spojení upozornila, dárkový koš.

Už do rozehraného ročníku vstupuje Binič v osmém kole proti Vítkovicím a na výhře 5:1 se podílí premiérovým gólem. Fanoušci šílí nadšením. „Je pro naši ligu až marnotratně rychlý,“ vítá ho trenér Vlastimil Petržela a vypichuje jeho hlavní přednost, pro niž získal přezdívku „Bina-turbina“.

Byla však i na závadu. I v národnostně vyhecovaném duelu na Slovanu Bratislava (získává mistrovský titul) ho praporek pomezního zastavuje, když jde sám na brankáře, přestože televizní záběr dokládá, že vybíhal nejméně dva metry za obráncem.

Je čím dál víc roztrpčený, více než tréninky navštěvuje lékaře, blíží se třicítka a opotřebovanost těla narůstá. Navíc okolo něj krouží i podivní lidé z Balkánu, kteří dokážou na válce v jeho vlasti až bezohledně profitovat.

Binič vložené investice nezúročil, byť jeho gólový účet není úplně k zahození – v 19 zápasech skóroval osmkrát, průměr 0,4 gólu na zápas. Těch utkání však bylo až zoufale málo.

V roce 1991 stál neuvěřitelných 30 milionů korun československých. Po přepočtu na dnešní poměry by se suma vyšplhala na 133 milionů korun, což z něj činí třetí nejvyšší přestupovou částku českého klubu. Dražší by byl jen dva příchody rumunského Nicolae Stancia – do Sparty (leden 2018 z Anderlechtu Brusel za 165 milionů korun) a do Slavie (červen 2019 z Al Ahlí za 135,9 milionu korun).

V roce 1996 Spartě nejen vyfoukla titul Slavia, ale málem i zkrachovala. Od Petra Macha koupily zadlužený klub Východoslovenské železárny s většinovým akcionářem Júliusem Rezešem. Finance na nové posily opět byly – a hodně štědré.

S velkou pompou ještěrkovitého útočníka, o němž jdou zvěsti, že unikne každému brouskovi, staví krajan trenér Jozef Chovanec hned na první kolo proti Viktorii Plzeň (2:1) do základní sestavy. Na hřišti vydrží celou hrací dobu naposledy. Pak už jen paběrkuje.

Po utkání se na něj vrhají dychtiví novináři, ještě devatenáctiletý mladíček s výrazem vyplašeného kolouška jim však žádnou pastvu nepřenechává. Nevypadne z něj ani slovo. Od sparťanského managementu letí okamžité vysvětlení, že ani neumí pořádně slovensky, jeho rodným jazykem je maďarština.

Adaptace je proto složitá. „Byl tichý, nemluvný, až zakřiknutý, ani jsem nevěděl, že moc slovensky nerozumí, jak byl zastrčený,“ vzpomíná tehdejší vůdce týmu záložník Václav Němeček. Není divu, že se drahá akvizice brzy ze sestavy a následně i z kádru vytrácí. „Přišel s velkou pompou, ale nechytil se,“ přikyvuje vicemistr Evropy z roku 1996.

Po nevydařené snaze zakomponovat slovenského útočníka do mužstva ho vedení převelelo do slovenského klubu 1. FC Košice, který Rezeš rovněž vlastnil. Tam dokázal, že talent skutečně má, že se na Letné ocitl ještě nevyzrálý a málo odolný vůči fanouškům, spoluhráčům i okolním vlivům.

Jeho kariéra šla strmým vzestupem, v roce 2001 přestoupil do Middlesbrough FC za sedm milionů eur (asi 175 milionů korun), když anglický klub přeplatil Inter Milán. V Premier League se neztratil, zanechal v ní docela silný otisk v podobě 117 zápasů a 17 gólů. „Nikdy bych nevěřil, že se v Anglii chytí,“ kroutí hlavou Němeček. „Byl takové tintítko, bojovný a silový britský styl mu neměl vyhovovat,“ probírá. „Ale stalo se, má můj obdiv,“ skládá mu úctu hráč, jenž poznal i francouzskou, švýcarskou či čínskou ligu.

Németh (v překladu Němec) se prosazoval i ve slovenské reprezentaci, jeho celková bilance v ní činí 58 zápasů a 22 gólových zásahů.

Na jaře 2005 však pozvolna pozici v Middlesbrough ztrácel, jeho agent Karol Csontó proto zvažoval podzimní hostování v klubu, kde to už znal – ve Spartě Praha. Ve hře byl i Baník Ostrava, ale tam hráč jít nechtěl. Návrat na Letnou byl pro fotbalistu lákavý, neboť se Sparta probojovala do základní skupiny Ligy mistrů.

Nakonec z chystaného projektu sešlo, Németh si sparťanský obraz nevylepšil. Mezi výrazné osobnosti se nezapsal, přestože stál takovou sumu, na nynější finanční poměry – 82,6 milionu korun. „Tehdy ještě jeho čas nenastal,“ konstatuje Němeček.