Jako když startuje stíhačka. Slavia odvrací prokletí v tureckém pekle

Skoro pět let žil v Istanbulu. Hrál fotbal za Kasimpasu, která sice nenese tak honosné jméno jako legendární turecké kluby, přesto si David Pavelka zažil své.

„Vím jistě, že slávisty čeká peklo. Člověk má někdy nutkání položit si dlaně na uši, jak ten hluk bolí,“ vypráví před dnešním soubojem Ligy mistrů. Bývalý kapitán Sparty, dnes v roli fotbalového agenta společnosti Sport Invest, dokáže zůstat nad věcí, takže bude přát českým šampionům. Fenerbahçe – Slavia, výkop v 18:45.

Na stadionu slávistického soupeře pravidelně zaznívá řev, který se dotýká hranice 130 decibelů. To je extrém srovnatelný se startem stíhačky.

Není to vysoké číslo blud?

Když to zažijete na vlastní uši, nikdy nezapomenete. Byl jsem v Kasimpase deset dní i s cestou, když jsme hráli na Fenerbahçe. Fanoušci Feneru vytvořili kotle za oběma brankami a bez ustání pískali na Robina van Persieho.

Největší eso týmu.

No právě. Děsivě mu dávali najevo, že jako nejdražší posila v historii hraje hodně za očekáváním. Tenkrát mě poprvé zaujalo, jak velký respekt mají fanoušci u těch největších hvězd. Van Persie věděl, jaká nespokojenost se k němu snese, a pokorně si ji přišel poslechnout pod každý kotel zvlášť. Jen jsem koukal s otevřenou pusou.

Na co hlavně?

Poznával jsem tureckou mentalitu, která má při fotbale svoje zákonitosti. Turci mají zažité rituály a chorály. Hlavně cizinci nedokážou rozpoznat hned, co se vlastně na stadionech děje. Přivolají si hráče k sobě a buď mu provolávají slávu, nebo ho plísní. Van Persieho tehdy šíleně vypískali. Nedařilo se mu, měl rozpory s trenérem a ještě byl nejdražší. Na tohle jsou Turci obzvlášť choulostiví. Měl jsem tehdy pocit, že se jde trošku vykoupit a poprosit fanoušky o odpuštění.

Co můžou čekat slávisté, až vpodvečer nastoupí do utkání Ligy mistrů?

Sám jsem zvědavý, kolik přijde lidí. Jestli padesát tisíc a bude plno, tak určitě vytvoří peklo se vším všudy. Ale nenahlodal je náhodou minulý týden výbuch 0:6 na hřišti Aston Villy?

Kdo ví. Hráči Fenerbahçe působili naivně a dostali přes prsty.

Ale zároveň dneska můžou nabýt dojmu, že Slavia není úplně nejsilnějším soupeřem, čili může dojít k podcenění, k čemuž Turci občas sklouzávají. I kolegové scouti, kteří pracují ve stejné branži, mi psali, že z toho zápasu nejsou moc moudří. Na jednu stranu by Slavia mohla využít lehké arogance, ale zároveň proti ní bude stát ohromná kvalita na hřišti. Greenwood, Lukaku, Guendouzi, Kahveci, v bráně Ederson, taky Nelson Semedo, Milan Škriniar. Mančaft jako zvon. Každopádně pořád strašně nepředvídatelný soupeř - jako celé Turecko.

Dá se na to mentálně připravit?

Z vlastní zkušenosti říkám, že nejde. Mezi jednotlivými zápasy bývá až brutální rozdíl. Už ten příklad Robina van Persieho charakterizuje Turecko úplně přesně.

V Kasimpase to bylo jak?

Než jsem v létě 2016 přišel, fanouškovská základna se lehce rozdrolila. Klubový prezident totiž fanoušky přestal podporovat.

To byl problém?

Musíte si uvědomit, že Kasimpasa je historický klub z centra Istanbulu, kde se fanoušci rekrutují spíše z chudých, ze sociálně slabších. V zátoce na břehu Bosporu prodávají každý den na rybím trhu a co vydělají, za to si o víkendu koupí lístek na fotbal. Majitel Turgay Ciner jim dlouho vycházel vstříc, podporoval fanouškovské skupiny, vstupné platil a stadion býval plný, jenže než jsem přišel, při potyčce mezi fanoušky jeden umřel. Majitel se po incidentu naštval a svou podporu de facto zastavil. Když jsem tam kopal, fandění bylo při domácích zápasech až skoro komorní. Jako by lidé chodili do divadla. Tím jsme se lišili. Až poslední dvě sezony, kdy jsme dokonce jednou v polovině ročníku atakovali první příčku, se fanoušci zase naučili chodit.

A co venku?

Fanatismus. Pravé Turecko. Přijeli jsme třeba na Galatasaray, kde měli kapacitu nějakých pětačtyřicet tisíc lidí, ale protože v srpnu 2019 představovali hvězdného Kolumbijce Falcaa jako nejnovější posilu, přišlo neoficiálně o pět tisíc lidí víc. Mě tyhle zápasy neskutečně nabíjely. Neslyšel jsem ani slovo, jaký to byl hukot. Trenér by se mohl ukřičet – a nic. Vzpomínám si na utkání v Bursasporu, kdy jsme kopali penaltu. Normálně jsem si dal prsty do uší, jak mě to bolelo.

Fakt?

Snad jen na hřišti Hajduku Split jsem zažil něco podobného, ale Turecko vede na celé čáře. I když jsem zjistil, že ten rachot je občas uměle podporovaný z reproduktorů, kde pouštějí nahraný pískot. Kulisa je to přesto neskutečná.

Před chvílí jste zmínil Bursaspor, který hraje aktuálně druhou ligu. Svého času chtěl ovládnout turecký fotbal, hrál i Ligu mistrů.

Má nádherný stadion, který připomíná krokodýla, a možná nejfanatičtější fanoušky v zemi. Zatímco zápasy proti velké istanbulské trojce jsem pokaždé považoval za svátek, do Bursy jsem se netěšil. Tam byla nepřátelská atmosféra se vším všudy. Nikdy se mi tam nehrálo dobře.

Takže i prostředí dokáže fotbalistu rozkolísat?

Záleží na každém, jak se s tím popere. Mně se do Bursy prostě nechtělo. Možná už kvůli tomu, že se tam jezdilo čtyři hodiny autobusem. A když jsme vystoupili, věděli jsme, co nás čeká.

O zážitcích z Turecka umí poutavě vyprávět třeba obránce Ondřej Čelůstka, který právě v Burse hrával. Když v září 2011 rozhodl zápas Ligy mistrů na hřišti Interu Milán, líčil, že by ho fanoušci samým štěstím umačkali, kdyby se před nimi neschoval doma.

Hotové šílenství. A nechtěl byste zažít, co se dělo, když se mužstvu nedařilo. Je to buď láska, nebo nenávist. Vzpomínám, jak zrovna v Trabzonu kdosi vystřelil brokovnicí na autobus Fenerbahçe, když vyjížděl pod viaduktem. Přes přední sklo trefili řidiče a jen náhodou to neskončilo tragédií. V autobuse seděl i Michal Kadlec. Ostatně napadení autobusů kameny patří k tureckému koloritu. Nebo útoky na náhradníky, když to při zápase nečekají. Každou chvíli se řeší naházené zapalovače, mince nebo rozseknutá hlava. Když jdete zahrát rohový kop, policajti vám nad hlavou drží ochranné štíty, protože z tribun létá všechno, co mají zrovna lidi po ruce.

Dá se na to zvyknout? Na bengál v hledišti, na nenávistné útoky, na slzný plyn, který používá policie k rozehnání chuligánů?

Co vám zbývá? Už předem prostě počítáte s tím, že budete mít při cestě na stadion vojenský konvoj. Jsou to hotové manévry, přesto vám nezaručí úplné bezpečí.

Proč vlastně? Chápete to zpětně?

Chápu, že pro Turky je fotbal stejně důležitý jako náboženství. Když vaše dítě studuje v Istanbulu, vybíráte si školu podle toho, k jakému klubu se přiklání ředitel. Jakmile fandí Feneru a vaše rodina zase Galatasarayi, nepřipadá to spojení v úvahu. Oni to mají od malička v krvi. Co je pro nás přehnané, je pro ně norma. Poznal jsem příběhy příbuzných, kteří spolu kvůli fotbalu nepromluvili. Anebo mluvili jen do chvíle, než začal vzájemný zápas jejich klubů.

Takže když obránci Filipu Novákovi před lety vyhrožovali, aby nepřestupoval z Trabzonsporu do Fenerbahçe, nebyly to jen plané řeči?

Ani náhodou. Fanoušci byli schopní ublížit a pomstít se za to, že zradil. Filip si vybral ten nejsložitější možný přesun. Nevím, jestli v Turecku existuje horší trasa než z Trabzonu do Feneru. To se neodpouští, byť po sportovní stránce byste měli pochopit, proč to fotbalista dělá.

Kolikrát za těch pět let jste se ptal sám sebe: Stojí mi to za ty peníze?

Naštěstí nikdy. Jak je Kasimpasa klub trošku pod radarem, nikdy jsme moc nedráždili emoce. Opravdu strach jsem měl jen v Batmanu, v jedné z nejnebezpečnějších oblastí Turecka sto kilometrů od Sýrie, kde jsme hráli pohár. Hotel byl obšancovaný vojáky. Na stadion směly jen děti, přesto z tribuny přiletěla litrová flaška plná vody a spoluhráče trefila do spánku. Zůstal v bezvědomí. V tu chvíli jsem si říkal: Kvůli tomu přece fotbal nehraješ. Naštěstí to byl ojedinělý incident.

Teď, coby manažer společnosti Sport Invest, byste turecké angažmá doporučil?

Nemyslete si, i já měl zprvu pochybnosti, které se však postupně rozplývaly. Hodně jsem dal na doporučení Michala Kadlece, se kterým jsem přestup do Kasimpasy probíral. Měl jsem jasno v tom, že v případě nejistoty to skrečuju ještě před podpisem smlouvy. Ale příjezd do klubu a jeho zázemí mě omráčily. To se nedalo s Českem vůbec srovnávat. Proto jsem konkrétně Kasimpasu doporučoval všem, kteří se objevili na seznamu potenciálních posil. Ať to byl Herolind Shala, Michal Trávník nebo Tomáš Břečka. Přimluvil jsem se u klubu za hráče. A u hráče jsem se přimluvil za klub, který mi z vlastních zkušeností vycházel jako jeden z nejstabilnějších v Turecku.

Vždyť jste hráli většinou přinejlepším uprostřed tabulky?

Navzdory tomu to pro mě bylo snové angažmá. Pro celou moji rodinu to byla zkušenost k nezaplacení, ze které čerpáme dodnes.

Žili jste dvacet kilometrů za Istanbulem, ve střeženém rezortu. To byla nutnost?

Vůbec ne. Ze začátku to bylo pragmatické rozhodnutí, které nám pomohlo s aklimatizací. Hledali jsme školku pro syna a zvykali si na jiný životní styl. Bydlení v klidu nám umožňovalo, abychom se zbytečně nenervovali. Ale jak jsme postupně s manželkou z bubliny vyskakovali, zjišťovali jsme, že život vedle Turků je hrozně fajn.

Jazyková bariéra vám nepřekážela?

Ale já už po čtyřech letech všemu rozuměl. Co se fotbalu týče, dokázal jsem bez problémů i mluvit. Když jsme k tureckým kamarádům vyrazili na grilovačku a oni zrovna zapomněli, že nemluví s cizincem a přepnuli z angličtiny, pokecali jsme úplně v pohodě. Trošku si vyčítám, že jsem na jazyku přestal pracovat. Sice s turečtinou neuděláte ve světě moc velkou parádu, ale kolikrát se hodí, když to ani nečekáte.

Třeba při jednáních? Máte v plánu některé české fotbalisty poslat do Turecka?

Aktuálně spíš ne. V Kasimpase, kde mám nejlepší kontakty, sázejí spíše na mladé hráče. Navíc teď není jednoduché najít balanc s českým trhem, který se malinko zbláznil. I pro Turky je drahý, takže se těžko hledá průsečík. Ale nebojím se, že by se ta doba nevrátila. Turecký trh dřív řídili především vlivní agenti, teď už kluby zaměstnávají datové analytiky a scoutská oddělení, takže si hráče pečlivě vybírají. Už to není taková divočina jako dřív. Na rozdíl od stadionů, kde bývá peklo pořád.