Fotbal pod Orbánem sráží absurdní problém: Peněz už je v něm prostě moc

Za hranicemi Maďarska to možná vypadá jinak. Země byla jednou z prvních, která odstartovala ultrakonzervativní ideologickou odbočku v západním světě. A maďarský premiér Viktor Orbán se rád staví do role lídra celého procesu.

Jenže maďarský premiér je především pragmatik a prvotřídní technik moci. Velmi zřídka vkládá politickou energii do bitev, které nemůže vyhrát. Pokud ovšem vyznává jednu ideologii, je to fotbal. Vkládá do něj nadměrnou, až přebytečnou a kontraproduktivní politickou energii. Ta se mu v lecčems nevyplácí a odhaluje jeho režim v pravé podstatě.

Maďarsko se zkraje minulého desetiletí potácelo v hluboké ekonomické krizi. Životní úroveň nerostla a hlavně systém zdravotnictví a školství byl výrazně podfinancován, děti si musely do škol nosit vlastní toaletní papír. Vláda Fideszu odrážela kritiku a početné demonstrace. Přesto se investovaly vysoké státní prostředky do výstavby fotbalových stadionů a infrastruktury.

„Mezi voliči napříč všemi stranami panuje zajímavým způsobem konsenzus, že se přece jenom do maďarského fotbalu nalilo až příliš mnoho peněz a nebylo by to potřeba. Nebylo potřeba postavit tolik stadionů, tu přehnanost mnozí vidí,“ myslí si ekonom a fotbalový expert János Kele ze serveru 24.hu.

Do maďarské ligy navíc už patnáct let proudí obrovské finance skrze výdělky z televizních práv. Ta má zakoupena státní televize MTV. Orbán zároveň přiměl díky výrazným daňovým úlevám spřátelené podnikatele, aby vstoupili do fotbalu a podíleli se na řízení a financování klubů.

Propojení s politikou a blízkým kruhem Orbánových dlouholetých spolupracovníků je přitom zcela zjevné. Třeba právě Ferencváros, soupeř Plzně v Evropské lize a klub, který vybojoval posledních šest titulů, vlastní formálně spolek FTC Labdarúgó Zrt. Prezidentem klubu je ale od roku 2011 Gábor Kubatov. Dlouholetý viceprezident Fideszu a jeden z nejbohatších mužů v zemi. Mezi hlavní představitele klubu patří další vlivní členové vládní strany.

Jednoho z městských rivalů, klub MTK Budapest, zase vlastní Tamás Deutsch. Člen Orbánovy kliky z právnické fakulty v 80. letech a člověk, který s maďarským premiérem vydržel možná nejdelší roky v politice.

A nejzářnějším –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ i možná nejbizarnějším –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ příkladem Orbánovy patologické lásky k fotbalu je pochopitelně klub Puskás Akadémia. Tento celek z malé vesnice Felcsút právě vede maďarskou ligu a může poprvé vybojovat titul. O víkendu porazil Ferencváros 1:0 a hrají za něj dva Češi –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Jakub Plšek a Patrizio Stronati.

Trénuje ho dlouhá léta bývalý kouč Liberce Zsolt Hornyák. A stadion Pancho Arena s jedinečnou historizující interiérovou dřevní klenbou stojí… hned vedle vily Viktora Orbána. Blšany mohou jen tiše závidět, tohle je úplně jiná úroveň.

„V minulém desetiletí se vedle celků jako Debrecen nebo Györ, které fungovaly na tržním základě, začaly objevovat kluby, kterým maďarská vláda vytvořila lepší finanční podmínky,“ líčí situaci maďarský ekonom a fotbalový expert János Kele ze serveru 24.hu.

„Nejdřív se jednalo o Videoton, pak přišel ještě Ferencváros, a nakonec i vesnice Felcsút pod názvem Puskás Akadémia. Z pohledu Ferencvárose si myslím, že se jednalo o logičtější a racionálnější volbu. Dodat nejoblíbenějšímu, největšímu a nejúspěšnějšímu maďarskému klubu znovu starý lesk, což velice souzní s narativem a záměry vlády. Jenže pak je tu Felcsút, což je nejhůře vysvětlitelný projekt ze všech, které jsme právě zmínili,“ pokračuje Kele.

„I zatím poměrně krátká historie Puskás Akadémie je dost protichůdná. Původně odstartoval doopravdy jako akademie pro mladé hráče a měl sloužit jako středisko pro nejtalentovanější maďarské hráče, kde by se hráči vyvíjeli ve velké kvalitě, ale taky ve velkém množství, a tak by se uplatnili taky na mezinárodním trhu,“ říká Kele.

„Jenže zdá se, že tato filozofie se za pochodu přehodnotila. Dříve jsme slyšeli třeba prohlášení, že je jasné, že přece není nutné, aby musel ve Felcsútu být prvoligový tým, když je to jenom vesnice. To říkal sám ministerský předseda. Jenže pak tým sestoupil v roce 2016 a od té doby vidíme, že přivádí celou řadu vyloženě drahých zahraniční hráčů a akademisté se sotva dostanou do týmu. Dnes už se z pohledu finančních možností a hodnoty hráčů na přestupovém trhu dostává na úroveň či těsně pod úroveň Ferencvárose. Komu to prospěje, je těžké rozlousknout,“ dodává Kele.

Pro maďarského premiéra není fotbal jen upřímná srdeční záležitost. Jde pro něj i o symbol posledního velkého maďarského globálního triumfu i bolestné porážky. Zlatý maďarský tým Aranycsapat byl po druhé světové válce nejsilnějším mužstvem na planetě. Slavně vypráskal Anglii ve Wembley 6:3 jako první tým mimo Ostrovy a ovládl olympiádu (tehdy ještě jeden z vrcholných fotbalových turnajů) v roce 1952, tři roky neprohrál jediný zápas. Až ten jediný, nejdůležitější –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ „Zázrak v Bernu“, finále mistrovství světa v roce 1954 se Západními Němci.

Pro Západní Německo se jednalo o pozitivní bod zlomu ve vnímání země vevnitř i navenek. Maďarsko se s krutou porážkou vypořádávalo jako s druhým Trianonem, další nespravedlivou prohrou, kterou jí připravilo spiknutí vyšší moci. S narativem, že Západní Němci po válce potřebovali konečně nějakou vzpruhu, a tak byli Maďaři hozeni pod autobus.

Podobně jako v Československu v souvislosti s finále MS v roce 1934 i Maďaři protestovali proti výkonu anglického rozhodčího Williama Linga. Padala i obvinění z užívání dopingu ze strany německého týmu. Mimochodem, amfetaminy jako povzbuzovací prostředky před zápasy v 50. a 60. letech nebyly úplně sporadickou součástí fotbalu. Důkazy konkrétně pro finále v Bernu se ale nikdy nenašly.

I podle mnohých maďarských historiků se každopádně deprese z porážky propsala do poraženecké nálady a nespokojenosti společnosti s poválečným vývojem. A dodnes se objevují názory, že nebýt porážky ve finále v roce 1954, nebylo by ani maďarské povstání proti Sovětům v roce 1956.

Po něm se každopádně obrovská část maďarské společnosti, fotbalisty a trenéry nevyjímaje, ze země rozprchla. A maďarský fotbal už nikdy neměl podobný zvuk. Až se propadl před nástupem Orbána na úplné dno. Třicet let se nekvalifikoval na žádný šampionát a prohrával s Maltou.

Fotbal ale v Maďarsku zůstal celonárodním fenoménem, stejně jako Ferencváros. A do snahy o jeho vzestup Orbán vložil enormní politický i ekonomický kapitál. „Myslím, že pro vládní Fidesz a jeho narativ, tedy pro navrácení maďarské velikosti a důležitosti, a aby se lidé mohli cítit na sebe pyšní, je maďarský fotbal obrovsky symbolický prostor. Natolik, že si toho Viktor Orbán dobře všiml. Pochopitelně jsou tací, kteří si to nemyslí, ale v tomto ohledu existuje určitý společenský konsenzus.“

Jenže maďarský fotbalový projekt na každotýdenní bázi spíš nesklízí velký úspěch. Sledovanost maďarské ligy na stadionech ani v televizi není závratná. Za patnáct let Orbánovy vlády sice průměrná návštěvnost stoupla o čtvrtinu, jedná se ale o nárůst ze 3007 na 4118 diváků na zápas. I česká liga měla v minulé sezoně návštěvnost 6435 diváků, tedy o polovinu více.

Při výši klubových rozpočtů i investicích do nových stadionů s vysokou kapacitou po celé zemi nejde o příliš velký úspěch. Ani Ferencváros nemůže konkurovat Slavii či Spartě, přestože jeho kapacita je zhruba o 4000 diváků větší než v Edenu, největším stadionu v Česku.

Průměrné rozpočty maďarských klubů jsou oproti těm českým výrazně vyšší a do fotbalu proudí vysoké prostředky. Ve srovnání s Českem ale nejsou vynakládány efektivně. Samotná infrastruktura pro hráče sice existuje. Je tu výrazně vyšší státní podpora sportu i rozšíření hodin tělocviku, na což v Česku mnozí sportovní představitelé poukazují. Ale do rozvoje trenérů a zaplacení jejich práce nemíří dostatečné prostředky.

„Často říkám, že je to problém odbornosti, který jen do určitého bodu umějí vyřešit peníze,“ říká Kele. Ostatně nejúspěšnější maďarští hráči současnosti jsou z velké části ti, kteří maďarské prostředí brzo opustili a zamířili do zahraničních akademií. Možná je tedy vypovídající, že nejúspěšnější Maďaři byli ti, kteří odešli za hranice. Ať už to byl Béla Guttmann, Ferenc Puskás nebo dnes Dominik Szoboszlai.

Z maďarského fotbalového prostředí dlouhodobě zaznívají hlasy, že mu chybí větší motivace k úspěchu, pracovitost a touha se prosadit. Uspokojení je značné –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ze strukturálních důvodů. Maďarskému fotbalu zkrátka přistávají peníze už jen z podstaty.

„Ve výchově maďarských hráčů je největší problém, kterému nedokázal pomoci ani vznik Felcsútu. A to obrovské státní prostředky, které míří do tvorby velmi malého množství kvalitních hráčů,“ soudí Kele. „Maďarský fotbalový svaz musí sahat k různým mistrovským tahům jako kvóty a bonusy na maďarské hráče, aby se vůbec domácí mladí fotbalisté dostali na hřiště. Přičemž je jich málo, a tak jsou drazí. Devatenáctiletí hráči vědí, že jich je v celé lize nízké množství, a tak dostávají obrovské platy. Navíc to tlačí jejich ceny nahoru.“

V Maďarsku tedy nefunguje zdravý tržní klubový potravní řetězec a návaznosti. „Menší ligové kluby do prodeje hráčů nikdo nenutí,“ líčí Kele. „Protože už tak mají neskutečnou spoustu peněz, vždyť je sponzoruje stát. Takže nemají potřebu prodávat své hráče a nežijí z toho. A maďarští hráči se také vyvíjejí pomalu a pozdě se integrují do dospělého fotbalu,“ dodává.

Ostatně víkendový šlágr o první místo mezi Puskás Akadémia a Ferencvárosem byl v tomto ohledu výmluvný. V základních sestavách obou týmů nastoupilo dohromady pouze pět Maďarů, z toho dva brankáři. Pozitivem může být, že třem hráčům je devatenáct let a prosazují se v profesionálním fotbale. I tak jde ale o nízké číslo.

„V leckterých případech je mnohem levnější přivést hráče ze Srbska, Ukrajiny, Chorvatska, Slovenska, Bosny nebo Albánie, protože tu prostě nedokážeme vychovat dostatečně dobré hráče,“ vysvětluje Kele.

Ačkoliv Ferencváros disponuje vyšším rozpočtem než Sparta a Slavia, srovnatelné úspěchy na evropské scéně mu chybějí. Do Ligy mistrů se za posledních patnáct let probojoval jen jednou v sezoně 2020–⁠⁠⁠⁠⁠⁠21. Stal se pravidelným účastníkem základních skupin evropských pohárů a za poslední tři sezony se pokaždé dostal do vyřazovací fáze. Žádný doopravdy významný úspěch se mu ale nepodařilo vybojovat.

U národního týmu je ale situace výrazně odlišná. Tady míří celonárodní společenské nadšení. Sportovní pobláznění v Maďarsku bylo vidět i na mistrovství světa v atletice v minulém roce na zbrusu novém Národním atletickém centru pro 36 tisíc diváků. Národní stadion Ference Puskáse pro 67 000 diváků patří mezi nejkrásnější arény v Evropě.

Národní tým, který za sebou má v posledních letech velké úspěchy na poměry toho, co v Maďarsku panovalo dřív, tvoří z většiny hráči přes třicet let. Jeden z nich je naturalizovaný Francouz. A šest hráčů zase zamířilo do zahraničí předtím, než dovršili dvacet let.

Zdá se, že Orbánův fotbalový projekt zůstal na půli cesty. „Je k vzteku, že člověk cítí, že v maďarském fotbale je až moc peněz. Kdyby jich tam bylo méně, ale nasměrovaly se lépe, dosáhli bychom ještě většího rozvoj,“ myslí si Kele.

„Místo toho mezi lidmi panují názory, že je tohle promarněná příležitost. A taky gigantické plýtvání, co se tady děje. Každý z protagonistů sype peníze, jako by nebylo zítřka. Hráči, trenéři, kluby a jejich představitelé obdrželi tolik peněz, přitom se dalo udělat víc, aby byl maďarský fotbal soběstačnější,“ uzavírá.