Článek
Byla to vlastně úplná náhoda. Někteří fotbaloví příznivci si všimli, že asistent trenéra Slovanu Bratislava na sociálních sítích zveřejnil seznam soupeřů, se kterými se slovenský klub utká v zimní přípravě v Kataru. A mezi protivníky figuroval i klub se známým psacím písmenem D ve znaku.
Rok starý přátelský duel Slovanu Bratislava s Dynamem Moskva měl proběhnout v tichosti, nakonec ale spustil bouři reakcí. Jak odmítavých, tak i podrážděných. „A s kým máme hrát, když je tam Dynamo taky na soustředění? Chtěli jsme vyrovnaného soupeře, se Zlatými Moravci bychom mohli hrát i na Slovensku,“ prohlásil majitel Slovanu Ivan Kmotrík starší pro Denník N.
Celou aféru nakonec elegantně a solidárně vytěžila pražská Slavia, která právě Zlatým Moravcím nabídla přátelský duel v Edenu a výtěžek věnovala skrze svůj nadační fond na pomoc Ukrajině.
Kauza ukázala stále většinový postoj českého fotbalu vůči Rusku. Ale také měnící se nálady ze strany evropského fotbalového prostředí.
Obchodování mezi ruskými a západoevropskými kluby od začátku války výrazně zesláblo. Naopak upevnila se linka mezi Ruskem a jihoamerickými kluby. Přesto pro leckoho může být zarážející, že hned tři čtvrtiny ruských prvoligových klubů v této sezoně provedly přestup či hostování s protějškem ze západní Evropy.
Jedná se o 12 ze 16 ruských prvoligových klubů. Tedy všechny až na Samaru, Voroněž, Orenburg a Machačkalu, kluby ze spodní poloviny ligové tabulky. Mezi kluby obchodujícími s Ruskem figurovaly kromě PSG z elitních evropských prostředí třeba Sunderland, Parma, Kiel nebo Mallorca.
Sankce vůči ruským klubům
Evropský fotbal si poměrně dlouho držel odstup od ruského fotbalu. Tedy v rámci daných možností. FIFA i UEFA ihned po vypuknutí války suspendovaly Ruský fotbalový svaz (RFS) a vyřadily kluby i reprezentace z mezinárodních soutěží. Světová fotbalová konfederace navíc zahraničním hráčům i trenérům působícím v Rusku a na Ukrajině umožnila, aby s ruskými i ukrajinskými kluby pozastavili své kontrakty a našli si jiné angažmá.
Odchody hráčů i trenérů byly leckdy překotné. A verdikt měl nepříjemné následky nejen pro ruské kluby, ale i ty ukrajinské. Italský kouč Roberto De Zerbi tak například bez náhrady opustil Šachtar Doněck, aby zanedlouho zamířil do Brightonu. Ale ukrajinský klub i skupina ruských klubů se obrátily na Sportovní arbitrážní soud (CAS) a požadovaly po FIFA náhradu škody. CAS však potvrdil rozhodnutí FIFA.
U fotbalistů mají smlouvy oproti trenérům ještě komplikovanější strukturu. A tak byla snadnější cesta vyhnout se případným postihům skrze hostování. Z českých fotbalistů k takovému kroku sáhl například Alex Král, který ze Spartaku Moskva zamířil nejprve do Schalke, poté do Unionu Berlín. Tam český záložník v létě minulého roku odešel jako volný hráč, jakmile mu v ruském klubu vypršel kontrakt.
Nutno podotknout, že v některých případech přestupů (Nora Knudsena do Kielu a Švéda Almqvista do Parmy) se jedná o fotbalisty, kterým ještě dobíhaly dlouhodobé smlouvy s ruskými kluby. A namísto třetího hostování v řadě už se kluby rozhodly uskutečnit přímý přestup.
I ruští fotbalisté se ale vracejí na evropský trh. A to i na tak prestižní adresy, jako je Paris Saint-Germain, které si loni v létě pořídilo do brány jako dvojku gólmana Krasnodaru Matvěje Safonova za 20 milionů eur. Ve stejný čas zamířil do PAOK Soluň útočník Fjodor Čalov za tři miliony eur, Sion zase po vypršení smlouvy v Lokomotivu Moskva posílil záložník Anton Mirančuk. Jedná se o tři ze čtyř ruských fotbalistů momentálně působících v zahraničí.
I větší počet Rusů v západoevropských klubech svědčí o určitém odklonu od dřívější praxe. V létě 2022 nastal největší exodus zahraničních hráčů z Ruska. Souvisel s tím, že ruské kluby měly zájem alespoň částečně zpeněžit své draze placené hráče, kteří by jinak kvůli regulím FIFA mohli odejít de facto zadarmo.
Typický byl třeba v tomto ohledu případ nizozemského záložníka Guuse Tila, který odešel výrazně pod cenou do Eindhovenu. Velmi podobně to bylo u Chorvata Nikoly Mora nebo dalšího Nizozemce Tonnyho Vilheny.
V další sezoně 2023/24 byl objem přestupů mezi Ruskem a západní Evropou nižší co do počtu transferů i přestupových částek. Sice se západoevropskými kluby obchodovalo deset klubů oproti letošním 12, ale součet transferových sum je v porovnání s tímto ročníkem zhruba třetinový až poloviční.
České kluby s ruskými neobchodují
České kluby v tomto ohledu zatím zůstávají stranou, byť do letního přestupového období se může řada věcí z geopolitického pohledu změnit.
„Postoj SK Slavia Praha k válečnému konfliktu je dostatečně veřejně známý,“ uvedl tiskový mluvčí sešívaných Michal Býček na dotaz Seznam Zpráv, jaký je postoj klubu vůči obchodování s ruskými kluby na transferovém trhu.
„Nejsme v kontaktu s žádným ruským klubem nebo agentem,“ odpověděl za Spartu ředitel komunikace Ondřej Kasík. „V tuto chvíli proto ani přesně nevíme, zda bychom právně či obchodně mohli jakýkoli takový kontrakt vůbec uzavřít,“ dodal.
Jediným přestupem mezi ruskými a českými kluby po začátku války tak zůstává transfer Jana Kuchty. Český útočník zamířil do Lokomotivu Moskva těsně před začátkem války a Slavia ještě do startu konfliktu ani neobdržela celou transferovou platbu ve výši 130 milionů korun.
Kuchta v Rusku zůstat nechtěl. Až v létě 2022 ale o hráče projevila zájem obě pražská „S“. Nakonec se útočník rozhodl pro angažmá na Letné, kam odešel na hostování s opcí na přestup. A ten byl formálně stvrzen v květnu 2023.
Právě třaskavá povaha příchodu do Sparty tehdy zastínila jiný fakt. A sice že český klub obchodoval s ruským celkem. Na vlastníka Lokomotivu Moskva, Ruské železnice, se částečně vztahovaly i sankce Evropské unie. Sparta však odmítla, že by se provinila proti sankčnímu režimu. Od dotažení přestupu nebyla kvůli transferu nijak vyšetřována či postižena.
Klub přestup vnímal jako možnost sportovního posílení, ale i poskytnutí hráči návrat domů za rodinou. Mnozí fotbalisté ze západních zemí přitom byli kritizováni, proč ještě zůstávají v Rusku i po vypuknutí konfliktu. Kdyby ale žádný klub neposkytl možnost, kam zamířit, byli by v zemi dál.
Ostatně v rozměru obchodování majitele Sparty Daniela Křetínského, jehož společnost EPH je spoluvlastníkem plynovodu Eustream, distributora ruského plynu do Evropy, se jednalo v případu přestupu Kuchty z Lokomotivu o titěrnou položku. Sparta sama ale žádný další přestup s ruským celkem od začátku války nezrealizovala. Stejně tak žádný jiný český klub. Letenští naopak uskutečnili řadu aktivit na podporu Ukrajiny.
Podpora českých klubů Ukrajině
Ukrajinu různými způsoby podpořila Sparta, Slavia i další české celky. Letenští kromě akce 24 hodin pro Ukrajinu na Letné v roce 2024 pořádali domácí zápas ukrajinské reprezentace. Klub poskytl k dispozici národnímu týmu i tréninkové centrum na Strahově. Sparta také uspořádala ve spolupráci se Šachtarem Doněck letní kemp pro děti z Ukrajiny a další aktivity.
Velmi viditelná byla aktivita Slavie. Ať už v rámci zmíněné generálky se Zlatými Moravci, nebo v rámci pomoci vážně nemocným dětem, ubytování uprchlíků v Hotelu Slavia, dobročinných aukcí a dalších činností.
Trenéři si nastavují zrcadlo
Z českých hráčů momentálně v Rusku nepůsobí nikdo. Zato u trenérů je situace odlišná. Obrovský poprask způsobilo krátké angažmá Jiřího Jarošíka v Orenburgu v roce 2023. Kouč byl v českém prostředí za odchod do Ruska po vypuknutí války ostře kritizován a po rychlém konci v klubu ho ještě v Česku nikdo nezaměstnal. Momentálně působí v kazachstánském Šachťoru Karaganda.
Názor na angažmá v Orenburgu přitom Jarošík příliš neměnil ani rok po konci v Rusku. „Věděl jsem, že není ideální doba jít do Ruska, taky jsem to zvažoval. Na druhou stranu si myslím, že se to trošku přehání. Jsme snad největší demonstranti proti Rusku. A ve všem na světě, mi přijde. Ale i v tomhle čase jsem se na to díval hlavně jako trenér. Byla to šance, doma jsem žádnou nabídku neměl,“ prohlásil pro iDnes.
Jarošík přitom v Orenburgu nahrazoval jiného českého trenéra Marcela Ličku, který v klubu působil i ve chvíli, kdy Rusko napadlo Ukrajinu. „Je to katastrofa a může být ještě hůř,“ prohlásil Lička krátce po začátku konfliktu.
„Teď jsme s mužstvem v Turecku, takže sledujeme zprávy a čekáme, co se bude dít. Člověk nevěří, že v roce 2022 se může odehrávat tohle. Že jeden stát napadne druhý. Mít práci a peníze je sice hezké, ale nestojí to za to, abych riskoval život. To bych se radši vrátil za rodinou a pracoval třeba… v zahradnictví,“ dodal Lička pro iDnes.
Nicméně nakonec dal přece jen přednost fotbalu – a konkrétně Orenburgu. V roce 2023 Ličku oslovila nabídka Dynama Moskva, kde působí doteď. Stále patří mezi nejrespektovanější kouče v Rusku, jeho angažmá v zemi přitom v Česku probíhá trochu pod radarem. Mimochodem, Ličkův bratr a asistent v Dynamu Moskva Mario byl v minulém roce v Česku ze strany FAČR přijat na studium nejvyššího stupně licence UEFA PRO.
Marcel Lička na lavičce Dynama Moskva.
„Jsme tu čistě kvůli fotbalu,“ prohlásil Mario Lička pro iDnes v listopadu minulého roku. „Tvrdím, že obyčejní lidi, jako jsem já nebo Marcel, neovlivníme něco, co se rozhoduje na nejvyšší politické úrovni. Pokud se tam něco podělá, nemůžeme za to. A tím, jestli pracuju v Rusku, nebo jinde, vůbec nic nezměním. Mám svůj život, žiju ho podle svých představ. Kdybych se sám sebe ptal, jestli dělám něco špatného, odpovím si, že ne. Můžu se na sebe podívat do zrcadla.“
Je tedy vidět, že UEFA, evropské svazy ani kluby nejsou nijak zvlášť sjednocené v přístupu vůči Rusku. Vedení evropského fotbalu před rokem a půl zvažovalo, že by povolilo mládežnické reprezentaci do 17 let, aby se vrátila do evropských soutěží. „Děti nemohou za činy svých rodičů,“ argumentoval šéf UEFA Aleksander Čeferin. Jenže i tak by málokdo proti ruské sedmnáctce chtěl hrát. A tak plán padl.
Nicméně ruský národní tým stejně v reprezentačních přestávkách hraje dál. Sice většinou proti slovutným soupeřům z Bruneje, Vietnamu, Sýrie či Běloruska. Jenže v březnu 2024 odehráli Rusové doslova přátelský duel se Srbskem. Přestože zákaz pro ruské reprezentace platí na soutěžní zápasy, na přípravné duely se nevztahuje.
Zajímavé je, že Ruská fotbalová asociace zvažovala, jestli by místo evropského fotbalu nepřesídlila do AFC, tedy Asijské fotbalové konfederace. Odpůrců by tu měla mnohem méně, ale i tak by pro Rusko bylo mnohem složitější dosáhnout na ultimátní cíl. A sice startovat na mistrovství světa. Zákaz startu v mezinárodních soutěžních zápasech platí i ze strany FIFA, tedy i v kvalifikacích na mistrovství světa.
Rusko se navíc kulturně vnímá za součást Evropy a celou situaci vnímá jen jako dočasný stav. Úkrok do Asie by byl v jistém smyslu přiznáním porážky.
