Česko slaví postup na Euro. Jenže co teď?

Sice postup, ale hodně složitý, zvláště ze skupiny, která nebyla z nejsilnějších. Navíc i poslední výhra nad Moldavskem, které zdaleka nepatří mezi evropské fotbalové špičky a pokoušelo se o první historický průnik mezi elitu, nebyla z herní stránky nijak přesvědčivá.

Takové je všeobecné zhodnocení skončené kvalifikace. A naskakují otázky: Čeho chce český tým na německých stadionech dosáhnout, když samotná účast při počtu 24 zemí (UEFA sdružuje 55 svazů) je víc ekonomickým přínosem než sportovním?

Předně je třeba říci, že závěrečný turnaj v Německu je hodně vzdálený, pro fotbal, kde i razantní změny přicházejí v rychlém sledu, o to více. Proběhne v příštím roce ve dnech 14. června až 14. července, tedy za více než půl roku. Jednu fotbalovou sezonu.

Probírat možnosti kádru nynějším pohledem je předčasné, až zavádějící. Nic není starší než včerejší výhra, nic neprchá čiperněji než forma, nebo naopak narůstá.

Zkušenosti z minulosti ukazují, že mužstvo, které postup vybojovalo, je dosti odlišné než to, které na šampionátu nakonec vystoupí. Nejen personálními změnami, ale i vnitřní sílou, mentalitou, herním systémem.

Stačí připomenout největší úspěch v samostatné české historii – stříbrné Euro 1996 v Anglii. Do pečlivě budovaného kolektivu trenérem Dušanem Uhrinem starším od jeho vzniku v únoru 1994 po rozpadu federálního československého týmu vtrhli hráči Slavie Praha, kteří měli na jaře 1996 ohromnou formu, kterou dokázali i na evropské scéně postupem do semifinále Poháru UEFA.

Ostatně první náznaky proměny přinesl nyní už poslední duel proti Moldavsku, v němž se prosadili nováčci Tomáš Chorý (gól a asistence), mnoho naznačili i útočník Vasil Kušej či obránce Martin Vitík. Debutanti, kteří rozhodně zaujali.

Kdo zazáří další? A která dosavadní opora o mistrovství přijde, ať už poklesem formy, či bohužel pro zranění? To ukáže doba a ta je opravdu dlouhá.

Co se však těžko překotně změní, je fakt, že český fotbal nemá mnoho hráčů evropské, natož světové úrovně. Radujeme se, že mužstvo jako kapitán výkonnostně, morálně i střelecky táhne Tomáš Souček, až do barového úletu mu zdatně sekundoval Vladimír Coufal. Oba hrají anglickou Premier League, považovanou za nejlepší domácí soutěž na zeměkouli, jsou to sloupy souboru.

Ale pravda je taková, že oblékají dres průměrného anglického klubu i přes jeho vítězství v Konferenční lize. Pokud vynecháme věčně zraněného střelce Patrika Schicka z německého Bayeru Leverkusen, další osobnosti nejsou.

Někteří hráči se sice nacházejí na dobré adrese zahraničního angažmá – Adam Hložek (Leverkusen), Ondřej Lingr (Feyenoord Rotterdam), David Jurásek (Benfica Lisabon) či Antonín Barák (Fiorentina). Ale jejich minutáž – herní vytížení – je mizerná, nejsou stabilními členy základní sestavy. Pro reprezentaci je to problém.

V kvalifikaci český tým proti favoritovi skupiny a nejvýše nasazenému Polsku uspěl, výhra 3:1 doma na jejím počátku, nedávná remíza 1:1 ve Varšavě. Ale z hlediska fotbalových veličin byl na tom odstavený soupeř nepoměrně lépe.

Mluvit o Lewandowském, jenž po skvělé kariéře v Bayernu Mnichov nadále pálí v FC Barceloně, je asi zbytečné, ale mnohem vyšší postavení na přestupovém trhu mají i stoper Jakub Kiwior (Arsenal), brankář Wojciech Szczesny (Juventus), krajní záložník Przemyslaw Frankowski (Racing Lens) či jeho kolega Nicola Zalewski (AS Řím). A to ještě nový trenér Michal Probierz vynechal z nominace Arkadiusze Milika z Juventusu Turín.

Takové osobnosti, které by stabilně nastupovaly v silných evropských klubech, český výběr nemá a představa, že je během jara hojně nasbírá, je hodně iluzorní.

Pesimistické vyhlídky podtrhuje zjištění, že český tým se značnými obtížemi postoupil ze skupiny, která byla považována za jednu z nejslabších. Je pravda, že proti němu nestál evropský, či dokonce světový gigant – Francie, Španělsko, Itálie, Portugalsko, Belgie, Nizozemsko či Chorvatsko, jehož odtlačení je ze sportovních předpokladů i z komerčních zájmů UEFA skoro nemožné.

Na druhé straně mluvit o slabších protivnících v době, kdy každý hráč má natrénováno, umí běhat a skákat 90 minut a navíc úspěšně rozvíjí technické dovednosti, je také odvážné.

Stačí se opět zadívat na sestavy. O polské družině už byla řeč, Albánie měla při výhře 3:0 v Tiraně v základní sestavě šest legionářů z italské Serie A, přičemž i z takových klubů jako Inter Milán, Atalanta Bergamo či Lazio Řím. A znovu se zahleďme do možností českého výběru.

Hrdost, že český tým, který nechyběl ani na jednom evropském šampionátu v jeho samostatné éře od roku 1996, je jistě oprávněná, poněkud ji však devalvuje nynější počet 24 účastníků. Přímý postup si však nevybojovaly týmy, které jsou v koeficientu FIFA na vyšší příčce: Ukrajina (22.), Švédsko (23.) či Wales (28.), o odstavení favorita skupiny Polska už byla řeč. Chybí i Řecko, mistr kontinentu z roku 2004.

Možná jde tedy o zdar zdánlivě nevýrazný, přesto je třeba si ho vážit.

Pochybnosti, zda je Jaroslav Šilhavý tím pravým, kdo může mužstvu ještě něco dát, rozmetalo jeho vyhlášení, že u mužstva končí. Je poněkud prapodivné, že kouč, jenž přivedl své svěřence na šampionát, ho na něm nepovede, česká historie něco takového nepamatuje, ale vyřešilo se tím mnoho sporů a narůstajících kritik.

Přijde nový kouč. Volání po zahraničním odborníkovi je už tradičním koloritem, poslední zkušenosti Slovenska jsou s tímto krokem veskrze pozitivní (Ital Francesco Calzona), Poláci naopak lkají nad tragickou volbou (trenér portugalských mistrů Evropy 2016 Fernando Santos).

Naštěstí výběr zkušených českých koučů je dosti štědrý, je kam sáhnout. Nový trenér bude mít však velkou nevýhodu. Nepozná svůj tým – určitě si ho poskládá dle vlastních představ – v soutěžním utkání, do Eura ho čekají jen přípravná střetnutí.

A jak je to choulostivé, poznává trenér německého týmu Julian Nagelsmann, jenž po poslední domácí prohře s Tureckem ztrácí příznivce, přičemž ambice pořadatele šampionátu budou opět veliké.

Co však může nový muž na české lavičce výrazně změnit, je nálada v kabině.

Na mezilidských vztazích a vyladění atmosféry vlastně reprezentace stojí, přicházejí do ní už hotoví hráči, kteří své dovednosti rozvíjejí v klubech.

Pod Jaroslavem Šilhavým dost zhoustla, incident tří barových pařmenů před rozhodujícím duelem proti Moldavsku v Olomouci je toho dokladem. Hrozné ovšem je, že tito narušitelé vztahů projevili neúctu nejen ke svým nadřízeným, ať už k trenérovi, či funkcionářům, ale i ke spoluhráčům a své vlasti, jak to zní jakkoli pateticky.

Reprezentovat není jejich profesionální povinnost, to je výsada, které si váží, nebo ne. A fanoušci to tak cítí, cesta tří ponocovačů bude z tohoto hlediska poněkud složitější. Ale právě nový trenér tím, že udělá za vším tlustou čáru a požádá fanoušky o shovívavost, odpuštění a hlavně o čas na práci, může tento problém jednoduše vyřešit.

Navíc do Eura zbývá tolik času. Celá zimní přestávka a soutěžní jaro. Za tu dobu se udají ve fotbale překotné změny, historie to dokládá.