Před rokem hrál ještě baráž o ligu, teď při premiéře na Euru bránil Ronalda

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Hrál první zápas na mistrovství Evropy. Proti hvězdným Portugalcům v čele s bájným Ronaldem. A třebaže si dal při porážce 1:2 vlastní gól a v nastaveném čase mu míč podjel v podivném podřepu mezi nohama, čehož střílející Conceicao využil k rozhodující trefě, byl čtyřiadvacetiletý stoper Robin Hranáč nejlepším fotbalistou českého týmu. Teď je potřeba, aby se ze dvou smůlovatých momentů před klíčovým sobotním soubojem s Gruzií oklepal.

Těžko mohl mít obránce Plzně po utkání rozporuplnější pocity. Byť mnohem větší chyby oběma gólům Portugalců předcházely jinde. V prvním případě měl míč brankář Staněk udržet v mokrých rukavicích, jenže i kvůli lijáku volil raději zákrok na jistotu a vyrážel před sebe. Hranáč už byl příliš blízko, aby mohl jakkoli reagovat.

V nastavení zase u lajny snadno prohrál souboj Vladimír Coufal a navíc přihrávku nešťastně tečoval Tomáš Holeš, takže Hranáč už nedokázal pohyb lépe zkoordinovat a nakonec byl za hlavního smolaře, jemuž míč proklouzl mezi nohama.

Avšak břitká kritika není namístě, spíše chvála za to, jak běžecky i soubojově zvládal pod tlakem většinu střetů s hvězdami elitních týmů. Když uvážíte, že ještě před rokem hrál na hostování v Pardubicích baráž o první ligu, je to působivý posun.

„Myslím, že odehrál ne dobrý, ale skvělý zápas. Kluk, který hrál před rokem baráž o první ligu, teď stojí v čele české obrany na Euru, to je krásný příběh. Góly mu vůbec vyčítat nebudeme,“ podotkl asistent reprezentačního trenéra Jaroslav Köstl.

„Říkáme obráncům, že v podobných situacích jako při prvním gólu musejí být pesimisty. Jdete něčemu zabránit a nedá se nic dělat. U druhého gólu to byl řetězec chyb, který k Robinovi nějakým způsobem doputoval. Byla tam i nešťastná teč, už nestačil zareagovat. Tam bychom od něj chtěli trochu lepší postavení, což jsou detaily, na kterých musíme zapracovat. Podpořili jsme ho, kluci také, protože vědí, že nešlo o nějakou ležérnost. Oklepe se z toho a zase bude dobrý,“ ujistil.

Má pro to všechny předpoklady. Fyzické (sílu, výšku i rychlost) a také mentální.

„Když přijde zápas, tak si nasadím dvě klapky a atmosféru okolo moc nevnímám. Nerozhodí mě to. Zapnu na zápasový mód. Člověk musí na hřišti všechno řešit s chladnou hlavou,“ líčil před časem pro klubový web Plzně. „Nejdůležitější je si to správně nastavit v hlavě. Když hrajete utkání ve třetí české lize, kde přijde 30 lidí, tak nemáte nervy, že něco pokazíte. Tam vás nikdo neukamenuje. Naopak v lize a Evropě se už musíte vypořádat s tlakem, který na vás je. Postupem času si na to zvyknete a pak se teprve začne ukazovat, jaký potenciál máte.“

Hranáč pochází ze Všerub, s fotbalem začínal v SK Kdyně 1920 kousek u hranic s Německem poté, co sledoval v zápasech tátu. Rodiče prosil tak dlouho, až jej přihlásili do klubu. Z prvního tréninku však odešel uplakaný, neboť běhali jen kolečka. „Vrátil jsem se až za 14 dní a nakonec u toho zůstal,“ vzpomínal.

Nastupoval většinou ve středu zálohy, dával góly, ale v duelech proti silné Plzni jej trenér raději využil v obraně. A tam se Viktorce zalíbil natolik, že už vzadu zůstal. Rodiče, kteří pracovali v Německu, pustili syna do Plzně na internát až ve 14 letech.

„Musel jsem se o sebe umět postarat. Už jsem dlouho osamostatněný a to mi dalo i hodně do života. Člověk se naučí spoléhat sám na sebe. A když jsem někdy potřeboval pomoct, tak rodiče tu pro mě jsou vždycky,“ říká vděčně.

Cesta do áčka Plzně však byla klikatá. „Nijak výrazný jsem nebyl a tehdy to nevypadalo, že by ze mě měl být ligový fotbalista. Hodně se to změnilo v 18 letech. Začali jsme hrát mládežnickou Ligu mistrů a v tu chvíli jsem si uvědomil, že by to mohlo vyjít a že pro to budu muset také něco udělat,“ vyprávěl pro web Viktorie. „Začal jsem na sobě pracovat a vybarvilo se to až tak, že jsem skončil v přípravě A-týmu. Tam jsem teprve poznal, jak to funguje ve velkém fotbale.“

V juniorské Lize mistrů jej vedl mládežnický trenér Jiří Žilák, v týmu byl i současný Hranáčův spoluhráč z klubu a reprezentace Pavel Šulc. „Vím, jak těžké to měli ještě nedávno, aby se vůbec do áčka Plzně dostali. Musí mít i velkou dávku štěstí,“ líčí Žilák. „Robin je bojovník, má rád fotbal, co se týče rychlosti a soubojů, je to skvělý hráč. U něho jsem si ovšem nebyl tak jistý jako u Šulcíka, že by to mohlo být až na vrcholový fotbal a reprezentaci, ale posunul se. Ohromně mu pomohla hostování, nabral sebevědomí. A rychlost, způsob, jakým zvládá defenzivu, je obdivuhodný. Jsem za něj šťastný.“

Hostování v Liptovském Mikuláši v první slovenské lize i následně v Pardubicích splnila účel na sto procent. „Pomohla mi se dostat tam, kde jsem teď,“ kývne Hranáč.

Ještě teď si vybaví nervozitu, když poprvé přišel do ligové kabiny Plzně plné matadorů. „V šatně byli hráči jako David Limberský, Lukáš Hejda, Tomáš Hořava, kteří hráli Ligu mistrů. Bylo to něco neuvěřitelného, ale postupem času si na to člověk zvykne. Zjistíte, že to jsou taky normální lidi jako všichni ostatní.“

Až letos se z Hranáče stal pevný člen plzeňské sestavy. Výtečnými výkony přispěl k tažení až do čtvrtfinále Konferenční ligy, kde Západočechy zastavila Fiorentina. Její bývalý stoper a někdejší kapitán české reprezentace Tomáš Ujfaluši vysekl Hranáčovi kompliment: „Byl top obránce v lize.“

Ostatně je to oficiální, Hranáč byl po sezoně vyhlášen nejlepším obráncem domácí soutěže. „Jsem překvapený a jsem za to rád, ale radši bych byl, kdybychom získali týmovou trofej,“ pravil. „Na začátku sezony to ani nevypadalo, že budu vůbec nastupovat. Nakonec se to celé otočilo. Začalo se víc sázet na mladší hráče, to je pro náš tým prospěšné do budoucna.“

Nejen pro plzeňský, ale rovněž národní. Hranáč přebírá v defenzivě stěžejní roli.

A snad si vybral i kupu smůly na dlouho dopředu.