Geniálním lobem šokoval Portugalsko a otevřel Česku cestu ke stříbru

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Duel ve čtvrtfinále Eura 1996 zatím nezná vyvoleného. Portugalci jsou aktivnější, ale narážejí na dobře pracující obranu. Čeští hráči, kteří pro celý kontinent postoupili překvapivě, až senzačně ze skupiny smrti (Německo, Itálie, Rusko), využívají navíc každou příležitost k zaútočení.

V 53. minutě se míč dvakrát odráží od nohou protivníka ke Karlu Poborskému. Český vlasatec… ne, dál to skutečně nejde. Popisovat fotbalovou pohádku se stává unylým, nevýstižným, je třeba ji vidět.

Čeština je hodně košatý jazyk, dokáže najít ty nejchytlavější příměry. Poborského lob jich už využil nepočítaně, najít nějaký další neotřelý se stává velkou výzvou pro mistra slova.

Autora vzpomínky na monumentální trefu unavují, dotazy na ni dostává při každé příležitosti, která logicky přichází s duelem proti Portugalsku. Rád připomíná, že v českém reprezentačním dresu nastoupil do 118 střetnutí, zúčastnil se tří evropských šampionátů (1996, 2000 a 2004) a jednoho světového (2006 v Německu).

Působil ve slavných pražských klubech Slavii a Spartě, v kultovním anglickém Manchesteru United, v portugalské Benfice Lisabon, v římském Laziu. A pak má být spojován s jediným gólem?!

Když ona ta trefa byla tak krásná a jedinečná…

Jeho lob vnikl nesmazatelně do kronik, je – právem – řazen mezi nejcennější skvosty, které český fotbal světovému bohatství nabídl. Staví se na úroveň Panenkova dloubáku, jímž poslal ve finále ME 1976 v jugoslávském Bělehradě československý tým do zlatého opojení.

Srovnání se skutečně nabízí, byť trochu kulhá. „Myslím, že Tondova penalta byla větší troufalost,“ probírá situace rovněž vicemistr Evropy 1996 Vladimír Šmicer v knize Panenka – legenda z Ďolíčku. „Kdyby se mu nepovedla, nebo Maier zůstal stát, tak by to asi ze všech stran schytal, že zbytečně hazardoval,“ přemítá. „Poborák to měl lepší – kdyby svůj nájezd dloubákem neproměnil, šlo to na břevno nebo do tyče, tak by se nic nedělo,“ upozorňuje Šmicer. „Lidi by mu ještě zatleskali, že originálně zkusil přehodit portugalského gólmana,“ dodává spoluhráč ze stříbrného týmu.

Vypilovaný, pečlivě nastudovaný i vyzkoušený umělcův kousek proti okamžité improvizaci a geniální invenci. Který byl lepší? Rada prostá – nebádat, vychutnávat oboje.

Poborský neskrývá, že už cítí malou únavu, když se má k tomu okamžiku vracet. Řekl k němu snad už všechno, co mohl, milerád dává příležitost jiným. Proč ne protihráčům, kteří mu v tom zabránit nedokázali.

„Ne, nebudí mě ze sna, naopak, byla to fotbalová paráda, byl jsem vlastně rád, že jsem byl její účastí,“ říká poněkud překvapivě tehdejší stoper portugalského týmu Hélder, který sledoval, jak míč zapadá do branky, což v konečném důsledku znamenalo konec portugalským ambicím. „Pořád si to velmi dobře pamatuju. Poborský nabíhal z levé strany, skočil jsem mu do rány, ale byl o zlomek vteřiny rychlejší a lobem poslal míč za Baíaova záda. Byl to fantastický gól,“ umí ocenit mistrovský kousek, třebaže přinesl jeho týmu zmar.

Mluví o něm s obrovským sportovním nadhledem. „Byl to velký moment nejen pro český fotbal,“ tvrdí Hélder. „Velké góly tvoří historii. Vás dostal do semifinále, my jsme vypadli,“ už se vyrovnal s neúspěchem na anglickém šampionátu.

Český kouzelník mohl být vystaven určitému stylu pomsty, když se stal v roce 1998 hráčem Benfiky Lisabon. „Portugalci ho uvítali velmi dobře, ani stopa po nějaké zášti,“ odmítá ubohé výlevy frustrace Hélder.“ Myslím, že v Benfice mohl být Karel spokojený,“ dodává.

S gólem šikovného záložníka byli spokojeni především čeští fanoušci. Stříbro z evropského šampionátu v Anglii představovalo největší úspěch v samostatné éře po rozpadu federace. Úspěch, na který se snaží zatím marně navázat.

Padající list do portugalské sítě ve čtvrtfinále ME 1996 byla první Poborského trefa v reprezentačním týmu. Kdyby se nepočítal proměněný pokus v penaltovém rozstřelu v semifinále proti Francii – ovšem nesmírně důležitý, dorovnával stav na 4:4 –, tak se jihočeský rodák střelecky znovu prosadil až o tři roky později v září 1999 v Teplicích proti Bosně a Hercegovině v kvalifikaci dalšího evropského šampionátu.

A nebyl to gól ani nijak zvlášť významný – uzavíral vítězství 3:0 po trefách Jana Kollera a Patrika Bergera z pokutového kopu, ani nijak působivý. Otázku, zda mu není líto, že nepřidal podobnou parádu jako v Birminghamu, přijal poněkud s nevolí. „Každý gól nemůže být takový,“ odsekl.

Přitom měl pro českého fanouška připraveno ještě tolik nevšedních reprezentačních zážitků. Vlastně hodně podobný lob předvedl v kvalifikaci mistrovství Evropy 2004 v Praze v září 2003 proti Nizozemsku (3:1), když po úniku z pravé strany přehodil stejně působivě připraveným zakončením Edwina van der Sara a zvýšil na 2:0.

K tomu přidal proměněný pokutový kop na evropském šampionátu 2000 proti mistrům světa Francii (budoucím i kontinentálním panovníkům), skóroval tedy na dvou prestižních turnajích. Ale jak sám často uváděl, raději nacházel ve vyložených šancích spoluhráče, stačí připomenout nezištnou přihrávku Šmicerovi, po níž výběr trenéra Karla Brücknera otočil na ME 2004 v Portugalsku nepříliš dobře rozehraný zápas proti Nizozemsku na 3:2. Šlo mu především o prospěch kolektivu.

Celkem Poborský vstřelil v české reprezentaci osm gólů. Jeho skvost, kdy portugalský brankář marně hledal míč v oblacích, však nic nepřekonalo.