Chtěla komentovat s Bosákem. Teď si fotbalová průkopnice plní při Euru sny

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ať už patříte mezi fanoušky Kateřiny Svitkové, nebo břitké kritiky, zaslouží osmadvacetiletá průkopnice respekt. Za kuráž i její nevyšlapanou cestu. Čtyřnásobná nejlepší česká fotbalistka roku, jež se jako první Češka dostala do anglické ligy, ve které s Chelsea získala titul. Jak poznáte také z rozhovoru, fotbal má hluboko pod kůží.

Kolik žádostí o rozhovor jste za poslední dva týdny dostala?

Dost.

Je jich víc, než když jste přestupovala do Chelsea?

Vzhledem k tomu, že Chelsea mi zakázala s českými novináři mluvit, dokud to nevydají, a čeští novináři pak řekli, že už to nechtějí, tak ano.

Jak zvládáte zvýšený mediální zájem?

Mediální zájem byl vždycky, i když ne v takové míře jako teď. Ale není to tak, že bych si řekla: Ježíšmarjá, najednou musím dělat rozhovory! Pomalu každý den mám jeden dva rozhovory, což je hodně. Musím i některé odmítat.

I já si musel vyčkat frontu. Jste první ženou v České televizi, která komentuje vrcholnou akci fotbalistů. Vnímáte se jako průkopnice?

Vnímám tíhu toho, že nikdo předtím to nedělal a lidé to budou hodně řešit. Kdybych to pokazila, nevím, za jak dlouho by dali šanci další ženě. Snažím se dělat maximum.

Abyste otevřela dveře dalším.

Ano, ale je jasné, že hromada lidí to vnímá tak, že tohle tady nikdy nebylo a co to je.

Vy se nebojíte vykročit do neznáma. Ostatně jste první českou fotbalistkou v anglické lize.

Nebojím se, naopak věcí, které zkouším na vlastní pěst, je docela dost. I když nějaký strach tam vždycky byl a bude. Mám velké sny, chci toho v životě hodně dosáhnout a hlavně jsem hyperaktivní. Čas chci vynaložit smysluplně. Není to první ani poslední věc, kterou takhle udělám.

Strach vám pomáhá dělat práci nejlépe, jak umíte?

Asi jo. Když jsem začínala hrát fotbal, byla jsem jediná holka v týmu a vydržela jsem ho hrát celou základku. To už na mě vrhalo strašně moc pozornosti kluků, ale i holek, protože pak se kluci se mnou bavili víc než s jinými holkami. Pozornost přitahuju odmalička a ne jen v pozitivním smyslu.

Také jsem hrál fotbal a měli jsme v týmu do starších žáků dívku, Terezu, kudrnatou plavovlásku, rychlé křídlo. Zapadla mezi puberťáky výborně. Co vy?

Myslím, že taky dobře, klasické puberťácké věci k tomu patří. Své místo si musíte vydobýt a ukázat klukům, že na to máte, že nebudete slabinou týmu, což se mi dařilo. Už v první třídě jsem řekla, že chci hrát fotbal s kluky. Nejdřív mi tvrdili, že nemůžu, ale pak jsem jim ukázala, že do toho umím kopnout. Potom si mě už brali. Po škole jsem šla hrát i s deváťáky, s o hodně staršími kluky, a ti mě taky vzali do party. Bylo to super.

I teď u mikrofonu klukům ukazujete, že na to máte, jen jste spolužáky vyměnila za fotbalové fanoušky.

Doufejme, že ano! Že hraju nějak fotbal, neznamená, že budu dobře komentovat. Je to úplně jiná věc. Ale pořád se jedná o fotbal a tomu, myslím, rozumím. I holky do toho mohou mluvit.

Což je pořád pro leckoho téma. Obecně se dá říct, že snad neexistuje komentátor nebo fotbalový expert v televizi, který by se líbil všem. Speciálně prostředí sociálních sítích mi v tomto směru přijde až toxické, každý kritizuje každého. Jak to snášíte?

Nevyhledávám to, ale občas si něco přečtu, když to na mě vyskočí. Často je to negativní bez smyslu, je očividné, že jim vadí hlavně to, že jsem ženská. To neberu. Ale když to má point, zamyslím se nad tím. Někdo třeba říká, že jsem moc slyšet, jinému se to zase líbí. Snažím se to brát k srdci podle toho, kdo to říká. Dělám to poprvé, a když jsem se bavila se zkušenými komentátory, tak mi všichni řekli, že až časem, po stovkách odkomentovaných zápasů, zjistíte, co je váš styl.

Už tušíte?

Trošku v tom experimentuju. Není to ideální, ale byla jsem vhozena do vody a snažím se plavat. V jednom zápase mluvím více, ve druhém méně, v dalším říkám víc statistiky, v jiném řeším víc hru. Dělá se to pro lidi, byť jste dobře říkal, že každý kritizuje každého a nikdy se nezavděčíte všem. Ale to je ve všem, co děláte. Vás by to mělo bavit, vy se v tom máte cítit dobře, vás to má naplňovat a až potom máte zjistit, jestli to má úspěch u ostatních lidí.

Dokážou vám hejty na sítích, anonymní kritika, pokazit náladu?

Občas vám to náladu zkazí, trošku to vezme chuť, ale vydrží to pár minut a zase vím, co chci dělat.

Viděl jsem, jak ve studiu oponujete v brankářském tématu bývalému brankáři Zdeňku Zlámalovi. Chce to kuráž?

S Bobbym vystupujeme na Canal+, známe se nějakou dobu a ví, že si to nemůže brát osobně. Když mám jiný názor, je lepší to říct a on pak může z pohledu brankáře divákovi objasnit, proč to vidí brankář na hřišti takhle.

Navíc tato vzájemná diskuze je kolikrát na tom to nejzajímavější. Nabídne víc pohledů.

Přesně tak.

Co je pro vás v práci spolukomentátorky nebo televizní expertky zatím nejtěžší?

Hrozně těžké je, že nemáte žádného parťáka v tom smyslu, že ve studiu jste skoro pokaždé s někým jiným. V komentování se to taky hodně mění. Každý to má nastavené jinak a vy nevíte, co od koho máte čekat. Pořád improvizujete. I když máte vymyšlenou větu, tak když to kolega před vámi řekne jinak, musíte to překopat a musíte navázat. Většinu lidí ve studiu vidíte poprvé. Někdo to může vzít útočně, že se snažím otevřít debatu na nějaké téma, ale já to dělám pro diváka, ne proto, že chci ze sebe dělat chytráka a pořád někomu oponovat.

Spolukomentujete i s Jaromírem Bosákem, domácí osobností. Dobrá škola?

Rozhodně, snažím se co nejvíc od něj odkoukat. Ale i ostatní komentátoři jsou velmi dobře připraveni. Každý má jiný styl. Mně se jako divákovi vždycky líbil Jaromír Bosák, jeho komentování mě bavilo. Ale záleží na vkusu každého.

Pomáhá vám pečlivá příprava?

Upřímně, taky jsem si to myslela, že mě pak nic nezaskočí, ale teď jsem zjistila, že když mám informací až moc, tak je to při komentování těžší, abyste to tam mohli vpálit. Třeba je vhodná situace, ale zrovna mluví hlavní komentátor. Není ideální se tam snažit ty informace nacpat.

Mrknete na Jaromíra Bosáka: Teď můžu?

Jo, dáváme si různé signály, ale někdy sleduju jen hru. Je jiné sledovat zápas přímo ze stadionu, anebo jen z obrazovky. Naživo mám odkomentovaných i osm zápasů české ženské reprezentace a je to opravdu velký rozdíl. Je mnohem lepší to vidět naživo, tu intenzitu, ofsajdy a pak se mrknout na opakovaný záběr. Zkrátka mít obojí.

Dal vám Jaromír Bosák radu, které se držíte jako svatého pravidla?

Říkal mi, že je důležité, aby mě to bavilo, aby to bylo, jako když komentuji z gauče, což se mi zatím pořád nedaří, na to jsem moc nervózní.

Hrála jste si jako malá na komentátorku?

Ne úplně, i když některé akce jsem si okomentovala. Ale spíš mě moc bavilo poslouchat komentátory. V hlavě jsem měla: Jo, to bych chtěla někdy dělat! To by mě bavilo, to musí být fajn. Ale nikdy jsem si nemyslela, že je to až tak těžké.

Asi jste si ani nemyslela, že budete vedle Jaromíra Bosáka sedět a komentovat s ním mistrovství Evropy fotbalistů.

To vůbec! Když jsem začínala hrát fotbal, nikde jsem nemohla v televizi vidět, jak hrají ženy, protože to nikde nedávali. Až když mi bylo 14 let, začali na Eurosportu dávat různá mistrovství. Věděla jsem odmala, že chci být profesionální fotbalistkou, byť si kluci ze mě dělali srandu, že ženský fotbal nehrají. Já chtěla dělat něco, o čem jsem nevěděla, jestli to vůbec bude, když to jinde nevidíte. A přesto to vyšlo. S komentováním je to podobné. Říkala jsem si: Já bych chtěla někdy komentovat s Bosákem! To samé s FIFA na PlayStationu. Také jsem si říkala, že bych chtěla mít svou postavičku a hrát za sebe. A taky se stalo. Nikdy nemůžete vědět, co se může stát.

Prvotní myšlenka je zásadní. Kdy jste poprvé zachytila v paměti nějaký velký fotbalový turnaj?

Na první turnaj, na který nikdy nezapomenu, je mistrovství Evropy 2004. Po porážce s Řeckem jsem doma brečela, mrzelo mě to. Tehdy jsem hrála fotbal teprve rok. Ty vole, gól! Neskutečný! Nizozemsko. Pardon.

To nic, chápu, že i při rozhovoru koukáte. Zpátky o 20 let…

Tehdy jsem měla panický záchvat, jak jsme mohli nepostoupit. V tom řvaní jsem si uvědomila: Ty jo, ten fotbal pro mě něco znamená, to je hustý! Nikdy to nedostanu z hlavy. Jako včera si pamatuji, jak jsem na ten zápas koukala u babičky.

Ten zpropadený rohový kop se neměl stát, ale pojďme k hezčím zážitkům. Co vás z letošního Eura nejvíc nadchlo?

Wow jsem si řekla, když Kai Havertz převzal balon mezi dvěma obránci za patou. To je opravdu hodně těžké. Ale jinak, co se týče herních prvků, je šampionát chudý na hezké individuální akce. Někdo jako Messi tam chybí.

Je blbost srovnávat ženský a mužský fotbal, když uvážíme, jak odlišné mají muži a ženy fyzické dispozice i smýšlení?

Když se kouknete, jaký si Turci dali vlastňák, tak s prominutím takovou kravinu málokdy vidíte u ženských. Nedá se říct, že tohle by se nestalo v mužském a tohle v ženském fotbale. Chyby jsou všude. Francouz Griezmann taky nedal gól z malého vápna, stane se. Ženský fotbal vyletěl nahoru a individuální akce jsou stejné jako u chlapů. Také tam jsou horší a lepší utkání jako teď na mistrovství. Jasně, ženy nebudou tak rychlé, ale technika je na vysoké úrovni. Dá se to porovnávat.

Ženský fotbal jde také nahoru, co se týče zájmu, sledovanosti. Je v něm stále nevyužitý potenciál?

Takhle rychle už neporoste, ale že si v některých zemích našel fanoušky, je dobře. Atmosféra na stadionech je jiná, nechodí tam ultras, ale často rodiny s dětmi.

Jste čtyřnásobnou nejlepší fotbalistkou Česka, dala jste krásný gól ve čtvrtfinále Ligy mistryň Bayernu. Čeho si považujete nejvíc?

Chtěla jsem hrát za Chelsea, to byl také můj sen. Je strašně těžké se tam dostat a ještě jsem s nimi vyhrála titul. Když jsem přicházela do Slavie, nevyhrála devět let titul, ale pak se to podařilo hned v mojí první sezoně. Na tohle nikdy nezapomenu. Ani na to, že jsme se třikrát dostaly do čtvrtfinále Ligy mistryň. To se nepodařilo ani chlapům.

Z Chelsea jste se vrátila na hostování do Slavie. Co v příští sezoně?

Ještě nevím. Přestupové okno teprve začalo, končí až v půlce září. Stát se může cokoli. Jedná se v zahraničí i v Česku. Smlouvu mám v Chelsea na další sezonu.

A vaše přání?

To je právě to špatné. V kariéře jsem došla do bodu, kdy je mi jedno, jak to dopadne.

O čem to svědčí?

No… Největší úspěchy jsem si kromě Ligy mistryň už splnila.

Ale pořád jste mladá na konec kariéry, ne?

Ani už ne. Přemýšlíte i nad rodinou, v tomhle to máme my ženy blbé. Po třech a půl letech v Anglii jsem byla na třech operacích, hrozila mi čtvrtá. Více než dva roky jsem promarodila. Zdraví je pro mě na prvním místě. Dostala jsem se do fáze, kdy jsem nemohla jít se psem ani na procházku.

Kolena?

Koleno, kotník, vazy i svaly. Pomohla mi až fyzioterapie v Česku, hned se mi ulevilo. I nad tímto přemýšlím.

Jestli stojí za to jednou za svým dítětem na hřišti pajdat?

Tak.

Co pro vás fotbal znamená?

Všechno. Nedokážu si život bez fotbalu představit. Jsem přesvědčená, že v něm budu celý život. Teď jde o to jak. Jestli budu dlouho hrát, trénovat, jestli budu kondiční trenérka, nebo datová analytička, protože to mám vystudované, nebo komentátorka. Těžko říct, ale určitě od fotbalu nikdy neodejdu.